Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století
Autoři: Mojmír Otruba, Květa Homolová, Zdeněk Pešat
Rok: 1982
Žánr: odborná literatura
Počet stran: 334
Moje hodnocení:
10/10 Dosud jsem v rukou nedržela lepší slovníkovou příručku, co se
týče českých spisovatelů. Vyhovuje mi, jak je uspořádaná, a i díky tomu
se mi dobře četla. Jak můžete vidět na fotografii pod článkem, tak
jednotliví autoři jsou vždy krátce představeni tučným odstavcem a poté
následuje podrobný rozbor jejich života a děl.
Jako
v každém správném slovníku na konci knihy nechybí jmenný rejstřík, dále
věcný rejstřík a samozřejmě i obsah. Celá příručka je přehledná, autoři
jsou řazeni podle abecedy a nedostanete pouze povrchní informace,
protože v příručce je pečlivě rozebrán život i dílo každého z nich. V
tomto směru může být užitečná i pro studenty.
V
knize najdete známé spisovatele té doby, ale i ty méně známé. Jako já
tak můžete objevit osobnosti, jejichž díla také stojí za přečtení, i
když se tolik neproslavili jako jiní. K této slovníkové příručce se budu
ráda i vracet.
Obálka:
2/10 Žlutá holt patří k mým nejméně oblíbeným barvám a nemusím ji ani
na knihách. Obálka je jednoduchá a chápu, že zrovna tento typ knihy
nemusí vypadat jako umělecké dílo, ale přece jen bych snesla míň
agresivní barvu.
Ukázka:
Nejen tedy verše intimní, ale i přírodní a náladovou lyriku a lyriku
společenskou. Tato deziluze provázená subjektivizací poezie vyvolala
výrazné přeskupení společenských i básnických hodnot a ve svých
konečných důsledcích vedla i k rozchodu básníka se soudobou vládnoucí
společností. Zároveň však mu také pomohla objevit všední civilní tvář
života a umožnila mu výrazné oproštění patetického slohu lumírovců. Dělo
se tak všestranným zprozaičtěním rytmicky pravidelného verše, v němž
hovorový styl podstatně zjednodušil a nadlehčil větu, nevýraznými rýmy,
které zvláště v sonetech oslabily významovou závažnost závěrů veršů a
sváděly pozornost k věcné stránce sdělení. Dále užíváním přímých
pojmenování, jež vytlačila pojmenování obrazná, slov z hovorového
jazyka, často i módních, která dosud v poezii nezdomácněla, ironií a
sarkasmem, vyvracela ustálenou hierarchii hodnot a vnášela do této
poezie vtip a často i satirické ostří.
Již ve Čtyřech knihách sonetů Machar podstatně rozšířil svůj deziluzívní pohled na širokou škálu životních projevů. Ve sbírce Tristium Vindobona I-XX
(1893) se odvážně pustil i na pole nejožehavější, do oblasti politiky s
aktuálními otázkami po postavení národa, po smyslu a poslání soudobého
vlastenectví. Ani tato politická lyrika neshledávala svou funkci ve
vytváření iluzívních perspektiv, nýbrž ve věcném kritickém vidění
domácích poměrů zasazených do evropských souvislostí, zvýrazněných a
monumentalizovaných parabolou. Odmítnutím a zesměšněním slepé víry,
spoléhání na cizí pomoc i hřímavého vlastenectví národních táborů a
schůzí se sbírka stala především polemikou s tradičním pojetím
vlastenectví, proti němuž postavila věcnou analýzu a strohý cit plný
obav o budoucí osudy národa.
Souběžně s
politickou lyrikou obrátil se Machar i k epice. Jeho individualismus,
stup'novaný ještě pocity osamělosti uprostřed společenského zápasu,
přivedl ho k stejně osamělým jednotlivcům, jejichž útrapy jsou skryty
světu, k ženám. Sbírka Zde by měly kvést růže (1894) předvádí
několik "lyrických dramat" žen zklamaných životem, "otrokyň otroka",
uvržených do hlubokého zoufalství. Jestliže se tato sbírka soustřeďuje
především na psychologicky pravdivé vylíčení ženského utrpení a obviňuje
z něho soudobé poměry jen nepřímo, pak následující skladba Magdaléna
(1894) přistupuje k jejich přímé obžalobě. Magdaléna byla převážně
chápána jako další varianta příběhů předcházející knihy. Sváděla k tomu
skutečnost, že v tomto románu ve verších je hrdinkou opět žena,
prostitutka, kterou jeden z návštěvníků nevěstince přemluví, aby
zanechala dosavadního života, ale kterou pokrytecká maloměstská
společnost znovu donutí k návratu tam, odkud vyšla.
(Josef Svatopluk Machar, strana 169)
Nakladatelství: Československý spisovatel