Krev na sněhu
Autor: Jo Nesbø
Originální název: Blod på snø
Překlad: Kateřina Krištůfková
Rok vydání: 2015
Série: Krev na sněhu (1. díl)
Žánr: detektivní novela
Počet stran: 149
Moje hodnocení:
10/10 Od této knihy jsem toho moc neočekávala, protože tak krátkou
detektivku jsem nečetla ani nepamatuju, a tak jsem si říkala, že to asi
nebude nic moc. Ale naneštěstí jsem se spletla a chytilo mě to hned od
začátku. Četla se mi lehce, ty stránky mi rychle utíkaly a dá se to
přečíst bez problému na jeden zátah, protože vám to ani nepřijde a už
jste na konci. Je to opravdu takové pohodové čtení a tím, jak ten obsah
není rozsáhlý, tak si v hlavě ani nestihnete přehrát moc případných
scénářů, jak to může dopadnout. Takže jsem si paradoxně při čtení
detektivky tentokrát i odpočinula. Jen jsem tiše sledovala, jak
se mi před očima odvíjí příběh, který se mi moc líbil. Hlavní postavu
jsem si oblíbila rychle a nakonec mi ani nevadilo, že kniha není tak
dlouhá. Jediné, čeho jsem se trochu bála, byl otevřený konec, ale ten
naštěstí nepřišel. Sice to skončilo tak, že je na co navazovat, ale
vyřešilo se to hlavní, o co šlo v tomto díle, a to bylo pro mě důležité.
Protože jinak bych nadšením asi moc neskákala.
Obálka:
10/10 Obálka se opravdu povedla, ta se mi líbí hodně. Takové mám přesně
ráda - není to přeplácané, souvisí to s knihou, nejsou nikde zbytečné
informace, logo nakladatelství je vkusné, pěkná grafika, celkově to do
sebe všechno hezky zapadá a výsledkem je prostě krásná obálka knihy. Ta
originální obálka je poměrně katastrofa a jsem ráda, že tady se to
vydalo úplně jiným směrem.
Anotace:
Sedmdesátá léta v Oslu. Olav Johansen nedokáže jezdit autem pomalu, je
měkký jako máslo, příliš snadno se zamilovává, jestliže se rozčílí,
ztrácí hlavu a je mizerný v matematice. Něco málo přečetl, ale moc toho
neví a rozhodně nemá takové znalosti, které by byly k něčemu užitečné. A
píše pomaleji, než roste stalaktit. K čemu se tedy hodí? Je skvělý
zabiják. Nemusí přitom jezdit autem, zabíjí většinou lidi, kteří si to
zasluhují, a nejsou to žádné složité počty. Alespoň prozatím nebyly.
Dokud od šéfa nedostal nový úkol: vyřídit jeho manželku.
Ukázka: Ujistil jsem ho, že nehodlám vzít roha, že se může vyspat v mojí posteli a já budu spát u mámy.
"Tak tys přebral moje místo i tam?" zazubil se. "Víš, že to je nezákonný? Nebo se takový věci v těch tvejch knížkách nepíšou?"
Večer
se moje matka s otcem podělili o zbytek jejích zásob alkoholu. Šli do
jejího pokoje. Já si lehl na gauč a do uší si nacpal toaletní papír.
Jenže její bučení odizolovat nedokázal. Po chvíli práskly dveře a já
zaslechl, že otec vešel do mého pokoje.
Počkal
jsem do dvou do rána, pak jsem vstal a došel si do koupelny pro štětku
na záchod. Nato jsem sešel do společného sklepa a odemkl naši kóji. Když
mi bylo třináct, dostal jsem k Vánocům lyže. Od matky. Bůh ví, jakému
ďáblu se upsala, aby mi je mohla koupit. Teď už mi ale byly krátké,
vyrostl jsem z nich. Z jedné hůlky jsem stáhl talíř a šel nahoru.
Vplížil jsem se do svého pokoje. Otec ležel na zádech a chrápal.
Rozkročil jsem se na úzké posteli tak, abych měl každou nohu na jedné
pelesti, přiložil mu hrot hůlky k břichu. Hrudník jsem nechtěl riskovat,
hrot by se mohl zarazit o hrudní kost nebo o žebro. Zasunul jsem jednu
ruku do poutka, druhou jsem položil na vršek rukojeti, dbal jsem na to,
aby byla hůlka ve správném úhlu, abych ji enzatížil šikmo, a bambus se
tak neprohnul. Čekal jsem. Nevím proč, nebylo to kvůli tomu, že bych měl
strach. Aspoň ne do té chvíle. Otec začal dýchat neklidněji, brzy se
otočí. Proto jsem vyskočil, přitáhl kolena k tělu jako skokan o tyči.
Dopadl jsem plnou vahou. Kůže nejdřív kladla maličko odpor, ale jakmile
se v ní vytvořila dírka, projela hůlka tělem.
(kapitola 11., strana 72)
Nakladatelství: Kniha Zlín