A přesto říci životu ano
Podtitul: Psycholog prožívá koncentrační tábor
Autor: Viktor E. Frankl
Originální název: ...trotzdem Ja zum Leben sagen. Ein Psychologe erlebt das Konzentrationslager.
Překlad: Josef Hermach
Původní rok: 1977
Rok vydání: 2006
Žánr: autobiografie, psychologie, historie
Počet stran: 170
Moje hodnocení:
10/10 Možná to v tomhle směru bude znít divně, ale je to jedna z mých
vůbec nejoblíbenějších knih. Od klasických zpovědí vězňů, kteří přežili
koncentrační tábory, se velmi odlišuje a možná i proto na mě působí
mnohem silněji. Je napsaná čtivě, i když se kolikrát určitě nečte lehce
vzhledem k tématu. Vždycky jsem autora obdivovala za to, že dokázal
přemýšlet o tom, co se dělo a proč se to dělo. A následně to potom
psychologicky rozebrat. Není to tedy jen popis toho, co tam sám prožil,
ale můžete najít možné odpovědi na otázky, které napadnou asi každého,
kdo se o tuto hrůznou historii zajímá. A myslím si, že zajímat by to
mělo každého. A přesto životu říci ano je krátká kniha, ale naleznete v
ní mnoho. Mnoho chladného rozebírání, za nímž stojí spousta bolesti, ale
hlavně touha žít, která dokáže zázraky i v neuvěřitelných situacích.
Všichni nejsou tak silní, ale Viktor E. Frankl byl a dokázal předat i
něco navíc.
Kniha má dvě části - první
část je autobiografická, která je rozdělena na části příjezd do tábora,
život v lágru a po osvobození, a druhou částí je hra, ve které se
propojují autorovy zážitky s dialogy jeho oblíbených myslitelů.
Obálka: 8/10 Obálka se mi celkem líbí, akorát nemám ráda takové ty výkřiky jako je "3. vydání" apod. Přijde mi to zbytečné.
Anotace:
"Příležitost přemístit se do duchovního světa - který SS nemohla zničit
- byla nedocenitelná. Duchovní život posiloval vězně, pomáhal mu
přizpůsobit se, a tím i zvyšoval šanci na to, že přežije." (ze zápisků Viktora E. Frankla)
Svazek A přesto říct životu ano spojuje dva texty zakladatele logoterapie, psychiatra s českými kořeny Viktora Emanuela Frankla (1905-1997). V díle Psycholog prožívá koncentrační tábor,
jež vzniklo během necelých dvou prosincových týdnů roku 1945, popisuje
to, jakými fázemi odlidštění museli vězni procházet. Mnohým z nich tato
strašná zkušenost přesto otevřela cestu k porozumění smyslu vlastního
života. Hra Synchronizace v Březince z roku
1948, napsaná velmi působivým skicovitým způsobem, je myšlenkovým i
literárnědramatickým experimentem. Propojují se v něm Franklovy
bezprostřední osobní zážitky z tábora smrti s pomyslnou reflexí a
dialogem tří filozofů, kteří mu byli blízcí - Sokrata, Spinozy a Kanta.
Podle Frankla zůstává v člověku i ve značně extrémní situaci prostor
svobody a odpovědnosti, kterého se nesmíme za žádnou cenu vzdát: "Nic
nemůže udolat člověka, který si vědomě přeje mít životní cíl."
Ukázka: Je to hluboké přání zůstat sám se sebou, s vlastními myšlenkami, hluboká touha po trošce samoty.
Když
jsem byl přesunut do jiného bavorského lágru, tzv. ošetřovacího tábora,
v němž jsem pak směl během velké tyfové epidemie působit jako lékař,
měl jsem to štěstí, že jsem se alespoň na pár minut mohl stáhnout do
samoty. Za nemocničním barákem, zemljankou, vníž bylo namačkáno asi
padesát blouznících kamarádů s vysokou horečkou, bylo v rohu mezi plotem
z dvojitého ostantého drátu tiché místečko. Tam byl postaven z několika
kolíků a tyčí jakýsi stan, do něhož se házel ten asi půltucet mrtvol,
které - náš malý tábor - denně vyprodukoval. Dřevěnou deskou tam byla
zakrytá také šachta s podzemním vodovodem. Kdykoliv jsem byl jako lékař v
baráku postradatelný, sedal jsem si na tu desku. Obklopen obligátní
vinětou ostnatého drátu jsem tam sedával a hleděl ven, daleko do
bavorské krajiny s jejími rozkvetlými zelenými nivami a vzdálenými
modrými pahorky. Tam jsem sedával a snil své toužebné sny a posílal své
myšlenky daleko na sever a severovýchod, kde jsem tušil své nejdražší -
nyní tam ale bylo vidět jen mraky velmi bizarních a nepříjemných tvarů.
Těch
pár zavšivených mrtvol opodál mě nerušilo. Ze snů mě vytrhávaly jen
kroky stráže, patrolující čas od času podél ostnatého drátu, nebo hlas,
který mě volal do nemocničního baráku, abych převzal novou dávku léků
pro svou karanténní stanici - pět nebo snad i deset tablet náhražky
Aspirinu nebo Cardiazolu - pro padesát pacientů na několik dní. Po
převzetí léčiv jsem dokonce udělal jakousi "vizitu": šel jsem od
kamaráda ke kamarádovi, změřil jsem jim puls, velmi těžkým případům jsem
dal po půl tabletě, těm nejtěžším jsem nedal vůbec nic, protože by pro
ně byl lék zbytečný a chyběl by těm, kdo ještě měli vyhlídku na
záchranu.
(Druhá fáze: Život v lágru, Touha po samotě, strana 62)
Nakladatelství: Karmelitánské nakladatelství