Boxer, brouk
Autor: Ned Beauman
Originální název: Boxer, Beetle
Překlad: David Záleský, Markéta Záleská
Původní rok: 2010
Rok vydání: 2011
Žánr: román, mysteriózní, historická fikce
Počet stran: 223
Moje hodnocení:
8/10 Osvěžující román, který mě bavil. Zaujal mě děj, protože příběh mi
přišel originální a na to, že je to prvotina autora, tak mě ta kvalita
opravdu překvapila. Ne že by nemohl někdo napsat napoprvé skvělou knihu,
ale měla jsem z toho pocit, že čtu někoho, kdo je už vypsaný a umí
obratně používat jazyk. Celkově to bylo dost absurdní, ale je to jedna z
věcí, která se mi na tom líbila, kolikrát jsem se musela zasmát i
nahlas. V knize je spousta originálních hlášek a přirovnání, která si
zapamatujete, nebo minimálně stojí za zapsání. Slovník je lehce
vulgárnější, nicméně to jen hezky dokresluje jednu z hlavních postav,
které pro mě byly vždy něčím zajímavé. A asi se taky dá říct, že některé
scény by pro někoho mohly být až nechutné.
Části
z historie a ze současnosti mi přišly dobře propojené, někdy tohle u
takových knih pokulhává, ale tady mi nic nevadilo, pořád jsem se
orientovala. Kniha vám kromě samotného příběhu předkládá velké množství
témat a je to její plus a zároveň minus vzhledem k tomu, že to není
rozsáhlý román. Jednotlivým tématům se nevěnuje příliš dlouho, ale na
druhou stranu vás to může alespoň naťuknout k nějakému hlubšímu
zamyšlení mimo četbu. Díky tomu mi čtení i rychle ubíhalo.
Boxer,
brouk určitě stojí za přečtení, mě osobně to i hodně překvapilo,
protože jsem neměla zrovna velká očekávání. Byť ty knižní předsudky ráda
nemám, tak jsem si ji pořídila ve výprodeji za směšnou cenu a nějak
jsem se jim v tomto případě neubránila.
Obálka:
7/10 Jednodušší, výstižná, absence rušivých prvků. Obal knihy je
zkrátka celkem hezký, ale více se mi tentokrát líbí samotná obálka
knihy, a to z důvodu její barvy, která je meruňková, pokud bych měla
použít širší spektrum barev. Nepamatuji si, že bych takovou barvu u
knihy viděla někdy dříve a byla to příjemná změna.
Anotace:
21. století: Nenápadný sběratel nacistických kuriozit Kevin Broom,
trpící vzácnou nemocí a nejraději komunikující přes chat, najde mrtvolu
soukromého detektiva a dopis od Adolfa Hitlera ze 4. října 1936
adresovaný jakémusi Philipu Erskinovi...
Anglie
1934: Sledujeme podivný vztah entomologa Erskina, podivínského mladíka z
vyšší společenské vrsty, a šestnáctiletého nadějného židovského boxera
Setha Hříšníka Roache, alkoholika a homosexuála se sadistïckými sklony.
Muži k sobě pociťují neodolatelnou přitažlivost, ale Erskine ji
sublimuje do vědeckého zájmu: nabídne Hříšníkovi peníze, když mu odkáže
své tělo pro posmrtný výzkum. Boxer však náhle záhadně zmizí. Erskine
zároveň pokračuje v entomologickém bádání - pracuje se zvláštními brouky
z Polska, kteří mají na krovkách kresbu připomínající hákový kříž.
21.
století: Kevin se stává nedobrovolným společníkem záhadného nájemného
vraha zvaného Velšan, který na zakázku anonymního klienta usilovně pátrá
po Hříšníkově mrtvole.
Román je
bizarní i šokující a jistým zvráceným způsobem zábavný. Autor si pohrává
s britským předválečným fašismem, současnou fascinací nacistickou
mytologií, s homosexualitou a různými druhy výstřelků, postižení a
úchylek. Ned Beauman se zjevně inspiroval technikami a postupy
grafického románu a japonské mangy - vyprávění je místy překotné,
důrazně vizuální, plné detailů a ostrých střihů.
Ukázka:
Godwin vypadal spokojeně. Erskine jim šel nahoru sbalit věci, naložil
je do auta a odvezl až do Londýna, přičemž několikrát zdůraznil, že on i
Bruiseland znají každého soudce a policejního velitele v Hampshiru.
Když dorazili do Londýna, dal jim peníze, za které mohli bydlet pár
týdnů v penzionu, než si najdou práci a byt, a pak vyrazil na zpáteční
cestu do Claramoru, kde chtěl být ještě před rozedněním. Bylo už pozdě
na to, aby si hledali nocleh, a tak se rozhodli, že noc nějak přečkají v
parku - až na to, že se na ni Godwin okamžitě vrhl a snažil se jí
zmocnit, přičemž jí stehna pomazával hrstmi mazlavé hlíny, takže nakonec
utekla jen v tom, co měla na sobě. Šla a šla, až měla na nohách puchýře
a dorazila k domu Garlickových v Kensingtonu, kde počkala, až Evelynina
přítelkyně Caroline půjde dopoledne ven. Doběhla k ní a poprosila ji,
aby Evelyn vyřídila, že je v Londýně. Víc nevysvětlovala, protože se
bála pomsty Erskina a Bruiselanda.
"Tak
jsem se dostala do Londýna. Léta jsem bydlela v malém bytě ve
Spitalfielde a říkala si Tara Smithová. Za války jsem dokonce poznala
jednoho muže, byli jsme zasnoubení, ael on pak zjistil, kdo jsem, nebo
skoro zjistil, tak jsem se s ním musela rozejít. Po ničem nepátral, byla
to prostě jenom smůla. No, a pak, když se stavělo tohle hrozné město,
starý pak Erskine umřel a Evelyn za mnou přišla, jestli bych nechtěla
lepší bydlení. Řekla, že jde o něco, co chystá její bratr, ale že by mi
to mohlo vyhovovat. Nevěděla, o co jde, já taky ne, tak jsem kývla, ona
napsala bratrovi dopis a on mi zařídil domek. Opustila jsem všechny
přátele a přestěhovala se sem. A dodnes toho lituju." Vypadalo to, že si
ulevila na duši.
"Co se stalo s Philipem Erskinem?"
"Vzal si jednu Američanku. Nepamatuju si její jméno. Ale byla bohatá - její rodina prý nadělala jmění na zubní pastě."
"Ne, myslel jsem..." nervózně jsem se podíval po Velšanovi. "Kde je teď?"
"Ten starý prevít je pětatřicet roků po smrti, milánku. Je pochovaný nedaleko odsud."
(16. kapitola, strana 186)
Nakladatelství: Odeon