Celkem jde o Merde
Podtitul: Tuto sezónu Angličan z Paříže objevuje Ameriku
Autor: Stephen Clarke
Originální název: Merde Happens
Překlad: Richard Podaný (většina citátů z Macbetha: Josef Jiří Kolár)
Ilustrace: Jakub Požár
Původní rok: 2007
Rok vydání: 2009
Série: Paul West (3. díl)
Žánr: humor
Počet stran: 291
Moje hodnocení:
9/10 Pro tohoto autora mám velkou slabost, zvlášť když se mi ho
podařilo potkat i osobně. První dva díly série Merde! naprosto miluju a
rozhodně mají místo v mých oblíbených, tento třetí díl mi přišel o
malinko slabší, co se týče příběhu i humoru. Možná to způsobila ta změna
prostředí, byť proti Americe jako takové vůbec nic nemám. Ale i tak se
mu podařilo mě kolikrát rozesmát nahlas jako u předchozích dílů, což se
mi u žádných jiných knih zatím nestalo.
Hlavní
postavu Paula Westa mám hodně ráda, v tomto díle mě začala bavit i
postava Elodie, zatímco Alexa mě nechávala tentokrát chladnou a asi by
mi její případná nepřítomnost vůbec nevadila. Nemravné verše Jakea mě
baví, snesla bych jich i víc, i když samotná jeho osobnost mi už tolik
sympatická není.
Stephen Clarke píše
čtivě, vtipně a i po přečtení vám v hlavě zůstanou jedinečné hlášky
Paula Westa. Pokud máte rádi humorné knihy, tak určitě doporučuju,
zklamaní pravděpodobně nebudete.
Obálka: 6/10 Ale tak jo, je docela pěkná. Nicméně originál se mi líbí mnohem víc.
Anotace:
Paul West je až po uši ve finančním merde. Jediná cesta, jak z toho
ven, je přijmout pochybné místo, projet napříč Amerikou v Mini Cooperu,
propagovat svou oddanost královně a reprezentovat tak Británii v soutěži
o světovou metropoli turistiky. V autě s ním cestuje jeho francouzská
přítelkyně Alexa a chvíli i americký poeta hovořící plynnou
frangličtinou Jake, jehož hlavním životním cílem je vyspat se se ženami
všech národností světa.
Úžasný road
trip začíná v New Yorku a vede přes Boston, New Orleans, Las Vegas až do
Los Angeles. Během cesty Paul zjišťuje, zda je v Americe opravdu víc
pomatenců než kdekoli jinde na světě, a užívá si zemi neomezených
možností, kde se všichni zajímají o vaše křestní jméno. Zemi se spoustou
motelů, které jako by vypadly z thrillerů Stephena Kinga, a zemi, kde
mají vysoké školy pro roztleskávačky. To, že se soutěž tak úplně
nevyvíjí, jak by měla, Paulovi nakonec ani moc nevadí. Nikdo neví lépe
než on, že jde stejně celkem jen o merde...
Ukázka:
Honička pokračovala vedlejší ulicí, proběhli jsme kolem kostelíka z
červených cihel a Indové řvali na ty maškary něco rozhodně
nekřesťanského. Stoupali jsme do pozvolného vršku ke hřbitovůvku.
Přeskočil jsem ceduli "Zákaz požívání alkoholických nápojů" a krátce
jsem se zamyslel nad tím, jestli tohle puritánské město hodlá vnutit
věčnou abstinenci i mrtvým.
Upalovali
jsme po protějším svahu kopce a pak jsme vběhli rovnou na strašidelně
vypadající kovový most, jehož kostra se výhružně tyčila nad řeku. Alexa
na břehu zastavila a nafilmovala nás, jak všichni pelášíme na protější
stranu. Naše kroky hlučně duněly, starý most se rozechvěl. Vůbec se mi
nechtělo myslet na to, co by se stalo, kdyby ten chatrný starý kov
povolil a nás čekala nechtěná koupel v ledové vodě.
Novinář se dal do smíchu.
"Už vím, kam mají namířeno," prohlásil. "To je paráda."
"Kam?"
zeptal jsem se, jenže on místo odpovědi jen přidal do kroku. To se může
stát jenom mně, že jako na potvoru přijde nějaký novinářský maratónec,
místo aby poslali odulou kancelářskou krysu.
Probíhali
jsme - teď už udýchaně a s bolestnými výrazy - do kopce úzkými uličkami
z hezoučkých domků pobitých překládanými prkny. Nic tu nejezdilo a já
slyšel jenom naše rytmické kroky, sem tam nějaký vzteklý výkřik z jedné
ze dvou skupinek běžců a svůj vlastní sípavý dech.
"Je to tak," ozval se reportér, když jsme zahlédli vysoký bílý obelisk.
"Co to je?" zachroptěl jsem.
"To
je Bunker Hill." Alexa už nás dohnala a zjišťovala, jak nejlíp na tohle
šero nastavit kameru. "Dopoledne jsem tu natáčela s Mikem."
"Fakt?"
Nejradši bych to prošetřil důkladněji - neříkala mi snad, že spolu byli
jenom na obědě? -, ale novinář se už zase chechtal.
"Tomu
říkám rekonstrukce," povídá. "Bostonské pití čaje i Bunker Hill v jeden
den. Tímhle tempem ještě dneska večer stihnou vyhlásit nezávislost."
Neměl jsem dojem, že by to bylo pro mou britskou reklamní kampaň zrovna slibné.
Falešní průvodci přelezli nízký černý plůtek a byli v parku kolem obelisku. Indové zvažovali další postup.
"Jdeme ty parchanty zřezat," navrhoval strategii nejvyšší z Babarových synů.
(kapitola Boston, Na krtkovi vstříc vítězství, část 7., strana 88)
Nakladatelství: Plus