Kapitoly z psychologie pro zdravotnické pracovníky
Autoři: Marta Jobánková, Ivanka Bartošíková, Vladimír Jičínský, Jarmila Kvapilová, Lenka Minibergerová
Rok vydání: 2003
Žánr: odborná literatura, psychologie, zdravotnictví
Počet stran: 224
Moje hodnocení:
8/10 Jednotlivé kapitoly se zaměřují na základní témata z psychologie,
které při své praxi zdravotnický pracovník využije. Respektive tam jsou i
kapitoly, které radí, jak se zachovat v určitých situacích apod.
Obzvláště se mi líbily ty, které jsou věnovány komunikaci. Akorát mi
vadilo, že je to napsáno občas až moc jednoduše, ale možná i to je
potřeba, aby to bylo pochopitelné opravdu pro všechny. A to si myslím,
že tato kniha splňuje.
Obálka:
7/10 Na obálce jsou v podstatě jen důležité informace a nic navíc. Je
to adekvátní k typu publikace. Zadní stranu jen trochu hyzdí velký
čárový kód.
Ukázka:
Vedle vztahu k dospělým se objevují i počátky specifických vztahů k
dětem. Vedle zvědavosti, zkoumání, emočního napodobování atd., je častá
především žárlivost při narození mladšího sourozence, což batole chápe
jako "sesazení z trůnu".
Během
kapitoly o období kojeneckém, jsme se zmínili o prudké separační
úzkosti, kterou kojenec (od sedmého měsíce životaú prožívá i při
krátkodobém odloučení od matky. Obecně platí, že riziko separační
úzkosti přetrvává i po celé období batolecí a díky bohatějším výrazovým
prostředkům může mít i mnohem bouřlivější průběh. Obdobím jako u kojence
je proto třeba v případě hospitalizace umožnit matce co nejčastější
kontakt s dítětem, popřípadě vyčlenit jednu ze sester (vychovatelek)
která bude plnit roli osoby náhradní.
Díky
výraznému pokroku v lokomoci, myšlení i řeči, díky stále dokonalejším
výrazovým prostředkům i stále mnohostrannějším sociálním kontaktům a
zkušenostem, získává dítě stále větší míru samostatnosti a vlastní
autonomie. Dítě poznává, že ono samo je iniciátorem mnoha jevů v okolním
světě, může jít kam chce, může něco vlastnit, k někomu přijít, nebo od
něj utéci. Dítě si začíná "uvědomovat", že je osobností a má tendenci si
vyzkoušet, kam až nově objevená autonomie sahá.
Tato fáze vývoje se dostavuje mezi druhým a třetím rokem života a mluvíme o ní jako o fázi vzdoru či negativismu.
Mívá různě dramatický rpůběh a různě dlouhou dobu trvání. Dítě je v
této době svéhlavé, neustále prosazuje svou vůli v čemkoli a proti
komukoli. Negativismus je v této době samoúčelný - je to vzdor kvůli
vzdoru. Tento první vážnější konflikt dítěte s dospělým je známkou
rodící se osobnosti, objevení vlastního "JÁ" dítěte. Běžné výchovné
metody nezabírají, selhávají i tvrdší výchovné postupy jako je křik a
bití.
První vážnější konflikt dítěte s
dospělým je známkou rodící se osobnosti. Dítě dává "svým způsobem"
najevo, že je "někdo" ne "něco", čemu se dospělí věnují jen tehdy, když
se jim zachce. Proto je velmi důležitý postoj, který zaujmou rodiče vůči
malému rebelovi. Rodiče a vychovatelé si musí uvědomit, že dětský vzdor
je přirozenou a nevyhnutnou součástí ontogeneze a do značné míry záleží
na nich samých, jak dramatický průběh bude toto velmi senzitivní období
mít. Čím tvrději budeme dítě trestat, a lámat, tím větší vzdorovitost u
něj vyvoláváme.
(2. Vymezení jednotlivých období ontogeneze, 2.4 Batolecí období, strana 88)