Měla jsem zemřít jako černá vdova
Podtitul: Příběh Raisy a jejich sester
Autorka: Sabine Adler
Originální název: Ich sollte als Schwarze Witwe sterben
Překlad: Jiří Vodvárko
Rok vydání: 2005
Žánr: biografie, válečný román
Počet stran: 297
Moje hodnocení:
6/10 Z této knihy mám rozporuplné pocity. Měla jsem dojem, že to má být
podle skutečnosti, ale nejspíše to je tak maximálně z poloviny a ta
druhá polovina je pravděpodobně úplně vymyšlená autorkou. Podtitul mi
přijde taky lehce zavádějící, protože o životě Raisy se toho zas tolik
nedozvíme.
V první části knihy jsou
tak nějak náhodně popsané některé události Raisiny rodiny, na kterých
jsou ukázány některé čečenské tradice, časově to přeskakuje sem a tam,
což mi vadilo. Ale asi je to ta nejskutečnější část z celé
knihy. Druhá část mi přišla nejlepší, ta se týkala teroristického útoku
na moskevské divadlo na Dubrovce. Nicméně celou dobu jsem se ptala,
podle jakého svědectví to autorka vlastně psala vzhledem k tomu, že
mrtví vám toho už moc nepoví a tady to bylo psáno z pohledu dvou
Raisiných sester jako černých vdov, které tam taky zemřely, což se
dozvíte už předtím. A z toho jsem byla poněkud zmatená. Třetí část už
zní zase důvěryhodně, ta je konečně zaměřená především na Raisu, ale
problém je v tom, že na konci knihy se dozvídáme, že většina z toho, co
bylo o ní napsáno, je pouze autorčiným zbožným přáním.
Kniha
se mi četla dobře a rychle, to ano, ale mám ráda, když jsou knihy
vydávané za skutečnost, psané opravdu podle skutečnosti. Tady bylo
očividně vymyšleno až moc věcí, zvlášť co se týče pocitů lidí, dialogů
atp. Pozadí je sice skutečné, určitě má kniha informační hodnotu, co se
týče černých vdov, mentality Čečenců a konfliktu Rusů s Čečenci. Ale
těch přidaných věcí navíc je na mě moc, ve výsledku to na mě pak
nepůsobilo dobře. Kdyby se autorka držela jen fakt, tak by podle mě
udělala lépe. Na druhou stranu je pravda, že potom by ani ta prostřední
část nebyla tak zajímavá.
Obálka: 9/10
Anotace:
Kdo jsou černé vdovy, které si vytkly za cíl - ověšeny náložemi trhavin
- strhnout s sebou do náruče smrti co největší počet nevinných lidí?
Autorka
sbírala řadu let informace přímo v Čečensku. Poznala přitom z
bezprostřední blízkosti každodenní život čečenských rodin. Ve své knize
vypráví příběh osmnáctileté Raisy, jejích mladších sester a starších
bratrů žijících v jedné vesnici poblíž Grozného. Raisa měla podle vůle
svých bratrů zemřít jako černá vdova. Jako všechny čečenské ženy byla
vychována k poslušnosti vůči mužům. Když si však uvědomila, kam by ji až
příkazy bratrů mohly dohnat, poprvé v životě se vzepřela. Odmítla plnit
požadavky zákona krevní msty, neodešla do hor jako její sestry, které
podstoupily tvrdý výcvik černých vdov, pečovala o uneseného zahraničního
novináře ve sklepě rodičovského domu a později se stala lehce
ovladatelným nástrojem v rukou ruské armády, která ji údajně převzala do
ochranné vazby, ačkoli o to dívka sama nepožádala.
Sabine
Adlerová líčí všední den v této krizové oblasti a spirálu násilí, v
jejímž víru ruští vojáci obětují civilní obyvatelstvo a čečenští muži
posílají na smrt ženy ze svých vlastních rodin, výbuchy vlaků, kruté
výslechy žen, krevní msty, výcvik komanda černých vdov...
Popisuje
i obsazení moskevského muzikálového divadla Na Dubrovce, kde čečenští
teroristé spolu s černými vdovami chladnokrevně zajali 800 rukojmí,
zdlouhavě vyjednávali s ruskými představiteli i moskevskými úřady a
nakonec nepřímo způsobili smrt desítek nevinných obětí. Otřesné
vyprávění je příběhem mladých žen, jejichž život skončil příliš brzy...
Ukázka:
Měla tedy dost času na to, aby si tuto všemi respektovanou osobu dobře
prohlédla. Když vstoupila do místnosti poprvé, Džabrajlov si ji také
důkladně prohlédl. Přece jen byla v domě nová a právě její svatba musela
být kvůli neblahé zprávě náhle přerušena. "Tak ty jsi Malikova žena.
Dobře, dobře." Medína se lekla, když zaslechla jeho zvučný hlas, který
se vůbec nehodil k drobné postavě. Přikývla sklopenou hlavou, cítila,
jak jí tvář zalévá ruměnec, nedovážila se něco říci. Vůdce klanu vyndal z
kapsičky vesty cibulové hodinky, které měl zavěšené na zlatém řetízku.
Chvíli se s nimi potýkal, až se nakonec víčko otevřelo a on se mohl
podívat na ciferník. Porada u Malikových rodičů byla jen jednou v řadě; v
současné době musel absolvovat mnoho takových jednání.
Když Medína donesla čaj, naznačil jí tchán gestem, že už do místnosti nemá vstupovat.
Ženy
čekaly mlčky v kuchyni. I pohledy jejich očí se vyhýbaly. Obě věděly,
že v těchto minutách se rozhoduje o všem. Vůdce klanu teď pověří jednoho
muže z Magomedova nejbližšího okolí vykonáním krevní msty. Ostatní
budou shánět peníze a pokusí se zjistit, kteří ruští vojáci mají
Magomedovu mrtvolu. Magomedův otec pak syna pohřbí; Malikův otec mu při
tom možná bude pomáhat.
Bylo velmi
pravděpodobné, že nejtěžší úkol dostane Malik. Že je čerstvě ženatý,
nehrálo příliš velkou roli. Mnohem důležitější bylo, že jej všichni
považovali za Magomedova nejbližšího přítele a navíc byl i jeho
vzdáleným příbuzným. Co si tchyně jasně uvědomovala, to se Medína
neodvažovala promýšlet až do konce. Jisté bylo, že mladé manželství
nestálo pod šťastnou hvězdou.
Dveře se
otevřely, muži doprovázeli vůdce klanu k bráně. Když se tchán a Medínin
muž vrátili do domu, neřekli ani slovo. Tchán jen krátce kývl hlavou
směrem ke své ženě. Ta si přitiskla kapesník na ústa a vyběhla ven.
Malik stál beze slova na chodbě a upřeně pozorval své nohy.
(Čečenské rituály, Stín nad svatební nocí, strana 44)
Nakladatelství: Ikar