Skleněný zámek
Podtitul: Vzpomínky na dětství
Autorka: Jeannette Walls
Originální název: The Glass Castle
Překlad: Bohumila Kučerová
Původní rok: 2005
Rok vydání: 2008
Žánr: autobiografie
Počet stran: 298
Moje hodnocení:
6/10 Tuhle knížku jsem četla poměrně dlouho, dokonce jsem si kolikrát
vzala radši nějakou z nudnějších učebnicí. Tím nechci říct, že by byla
tak špatná, ale většinou jsem z ní neměla dobré pocity. Při čtení jsem
se zase jen utvrzovala v tom, že někteří lidé by děti mít prostě neměli.
I když se to celé tváří, že v jejím dětství byly i světlé a úžasné
momenty, které si ona a její sourozenci náramně užili, tak to nepůsobí
zrovna důvěryhodně a prostě jí to nevěřím. Ty údajně obdivuhodné
vlastnosti, které svým způsobem života dětem předali jejich rodiče,
se dle mého dají získat i jiným způsobem. Ale nejsmutnější na tom všem
mi stejně přijde to, že navzdory tomu, že jim nedokázali (a asi by bylo
na místě říct, že mnohdy ani nechtěli, i když mohli) zajistit důstojný
život, tak i přesto si mezi sebou uchovali vztahy, které nebyly/nejsou
plné nenávisti.
Co se týče formy, tak ta nemusí sedět každému -
kratší ústřižky z jejího života, časově to občas nesedí, a to mírně
překáželo i mně. Obsah není moc čtivý a působí chladně, bez emocí. To
ale chápu, vzhledem k tomu, co má autorka za sebou, tak se není čemu
divit.
Obálka: 3/10 Obálka mě moc neuchvátila ani v originále. V podstatě se od sebe moc neliší.
Anotace:
Jeannette Walls vyrůstala s rodiči, jejichž idealismus a zarytá
neochota přizpůsobit se společenským normám byla jejich prokletím i
požehnáním. Rodina zpočátku žila nomádským způsobem života v různých
pouštních městečkách na Jihozápadě či kempovala v horách. Jeannettin
otec Rex, charismatický excentrik a snílek, rozvíjel ve střízlivém stavu
fantazii svých dětí a učil je fyzice a geologii, ale především jak
nemít před ničím strach. Její matka Rose Mary se věnovala malování a
psaní, odmítala však převzít zodpovědnost za svoji rodinu a sama sebe
nazývala "vášnivou vyznavačkou vzrušení". Nechápala, proč by měla uvařit
jídlo, které se během patnácti minut sní, když může namísto toho
namalovat obraz, jenž přetrvá navěky.
Když romantika kočovného
života vyprchala a peníze se rozplynuly, usadila se rodina Wallsových v
bezútěšném hornickém městě v Západní Virginii a Rex Walls se stále
častěji uchyloval k alkoholu. Mizel na celé dny a propíjel rodinné
finance. Narůstající bída nutila Jeannette a její sourozence najít si
způsoby, jak se o sebe postarat, být si v dysfunkční rodině vzájemnou
oporou a nakonec v sobě najít sílu odejít z domova.
Ukázka:
Už se šeřilo, když jsem jej konečně v dálce před sebou za hřebenem hor
zahlédla. Bylo z něj vidět pouze věžičky a hranaté vrcholky budov. A pak
jsme vyjeli na kopec a před námi se za širokou řekou vyhoupl ostrov
napěchovaný mrakodrapy, jejichž skla žhnula v záři zapadajícího slunce
jako planoucí oheň.
Srdce se mi rozbušilo a dlaně mi zvlhly.
Prošla jsem uličkou k maličké kabince toalety a umyla si v kovovém
umyvadle ruce. Prohlížela jsem si v zrcadle svůj obličej a přemýšlela,
co si budou o mně Newyorčané myslet, až mě uvidí. Budou ve mně vidět
vyčouhlou nemotornou venkovanku z Apalačských hor s předkusem, pořád
ještě samá ruka, samá noha? Po celá léta mě táta ubezpečoval, že mám v
sobě skrytou krásu. Většina lidí ji prý nevidí. I já měla potíže ji v
sobě rozeznat, ale táta tvrdil, že on ji vidí zatraceně dobře, a to je
to, na čem záleží. Doufala jsem, že až se na mě Newyorčané podívají,
uvidí to, co viděl můj táta.
Autobus vjel na nádraží, vyzvedla
jsem si svůj kufr a odebrala se do nádražní budovy. Kolem mě se valil
dav spchajících lidí, mezi nimiž jsem se cítila jako kamínek v proudu
řeky. Náhle jsem uslyšela někoho volat moje jméno. Byl to bledý kluk s
tlustými brýlemi s černými obroučkami, za nimiž mrkala malá očička.
Jmenoval se Evan a byl to Loriin přítel. Musela do práce a požádala jej,
aby mě vyzvedl. Nabídl se, že mi ponese kufr, a vyvedl mě ven na
hlučnou ulici ucpanou davy lidí, čekajícími na křižovatce, aby mohli
přejít na druhou stranu. Vozovka byla plná aut a vzduchem létaly všemi
směry papíry. Následovala jsem jej přímo do nejhustšího davu.
Po jednom bloku postavil Evan kufr na zem. "Ten je ale těžký," řekl. "Co v něm máš?"
"Svou sbírku uhlí," odpověděla jsem.
Upřel na mě nechápavý pohled.
"Jen si dělám legraci," řekla jsem a praštila jej do ramene.
(část IV. New York, strana 255)
Nakladatelství: Columbus
Adaptace knihy nebo inspirace knihou
Film: The Glass Castle, 2017, USA