Táta mezi žirafami
Podtitul: Plínky, lvi a Masajové aneb 365 dní na mateřské v Keni
Autor: Filip Hrubý
Rok vydání: 2014
Žánr: cestopis, populárně-naučná literatura, humor
Počet stran: 177
Moje hodnocení:
10/10 Na tuhle knihu jsem narazila úplně náhodou a musím říct, že jsem
očekávala vlastně jenom oddechovou zábavu a byla předem přesvědčená, že
to určitě bude super (protože, když je na mateřské/rodičovské muž, tak
to přece nuda být ani nemůže, natož v Africe). A bylo to super, ale
naprosto to předčilo má očekávání. Nejen, že jsem se pobavila, protože
autorův humor mi sedl a jeho přirovnání neměla chybu, ale taky jsem se
toho spoustu dozvěděla. Co si budeme povídat, o každodenním životě v
Keni jsem předtím nevěděla pořádně nic, a tak to pro mě bylo hodně
zajímavé. Dozvídala jsem se kolikrát opravdu překvapivé věci. A taky
jsem měla potřebu o tom mluvit s jinými lidmi, což obvykle nedělám. Beru
to tak, že jsem z této knížky byla vážně nadšená. Dokonce mě některé
kapitoly donutily přemýšlet o tom, že bych se tam snad jednou sama ráda
podívala, ovšem jiné mě zase srazily zpátky na zem s tím, že bych to tam
třeba nemusela přežít (což byl vlastně i důvod, proč Keňa nebyla v mém
žebříčku zemí, kam bych se chtěla podívat). A teď tam prostě je, a to i
přesto, že tam autor zažíval i hodně krušné chvíle.
Kniha
je rozdělena do celkem velkého množství kapitol, které jsou tím pádem
menšího rozsahu. Najdete tam i části s fotografiemi s popisky, což se mi
taky moc líbilo. Tu četbu to vždycky nějak oživí a dokážete si některé
věci představit lépe. Autor píše čtivě a dokáže vás lehce vtáhnout do
svého vyprávění. A když je to potřeba, tak tam jsou poznámky pod čarou.
Jediné, co mě občas praštilo do očí, bylo používání čárky místo
apostrofu. Myslím si, že to mohli před vydáním upravit, nicméně je to
detail, který se dá při čtení přejít, a nic to nemění na tom, že obsah
je skvělý.
Obálka:
10/10 Přijde mi docela originální a myslím si, že dokáže zaujmout. Na
zadní straně je pěkná černobílá fotografie autora s dětmi v Keni a
ukázka z knihy, což osobně oceňuju víc než anotace.
Ukázka:
Pak v podvědomém mentálním programu správné hospodyňky přeskočím o
level výše do kategorie "oběd" a vyberu suroviny na jedno ze svých
oblíbených jídel - guláš s bramborovou kaší, špagety s rajčaty a
tuňákem, kari s rýží, jehněčí krkovičku se špenátem nebo filety z
tilápie, toho panafrického kapra z hlubin Viktoriina jezera, který prý
začíná z celosvětových trhů vytlačovat pangasia a tresku, psali na
internetu. Točím tohle svoje menu pořád dokola jako Vašek Kočka
řetízkáč, protože po krátkém období nervy drásajících kulinářských
experimentů jsem zjistil, že v kuchyni nejsem žádný Indiana Jones, ale
konzerva, která má ráda své jisté. Takže k večeři máme buď palačinky,
nebo míchaná vajíčka.
Jediná ulička,
kde se ani po několika měsících necítím doma, je ta s moukou. Je to
hájemství indických matrón a zástupů jejich snach a švagrových. Oči i
tečky na čele jim září jak rentgeny, kterými pichlavě skenují nekonečné
moučné variace - na čapátí, na naan, na bhaturu, na kofty... "A znáte
palačinky, paní Indíro, ty čapátí české chudiny?!" vyděsím občas
češtinou nic nechápající ženštiny, jen abych ze sebe setřásl ten stres z
obklíčení indickým ženským božstvem.
V
tuto chvíli ještě netuším, že si celoročním pitím ananasových a
pomerančových džusů Del Monte přivodíme takřka paradentózu, takže když
je vkládám do vozíku, jen mírně zneklidním, že jsem zase koupil naprosto
stejné věci jako minule, a proto se rozhoduju, že je potřeba zajít
ještě do Zucchini, nejnovějšího výstřelku expatské gastronomické scény,
jednoduše zelinářství jako z pohádky, kde koupím macerované kapary,
olivy a arabský hummus. Mňam! Nežijem si špatně, my expaté, že?
Naložím
Lelin kočátek nakoupeným proviantem a vydáváme se na pěší pouť k
domovu. Když se proplétám parkovištěm k bráně Nakumattu, keňské ladies,
čekající u svých džípů, až jim řidič naloží do auta nákup, který předtím
obstaraly jejich služky pod bedlivým dohledem svých paní, na mě
nechápavě a mírně pobaveně hledí: "Podívejme, mzungu s kočárkem, nákupem
a bez auta... Podivné!" Na Riara Road potkávám německého souseda Svena,
kterému čerstvě adoptovaný Keňánek Jabari podřimuje v šátku na hrudi a
jako dva registrovaní partneři si to spolu šineme s nákupem a dětmi po
rozmlácené krajnici k domovu.
Tedy,
šineme. Překonat těch pět set metrů rozbombardovaného asfaltu, které
dělí Riara Appartments od Nakumattu je možné pouze při osvojení několika
ekvilibristických technik: 1) nose down - objetí díry zvednutím kočárku
na přední kolo, 2) curve edge - obkroužení příkopu jízdou pouze na
bočním kolečku, 3) feet lift - přenesení kočárku přes jámu za použití
horní klenby chodidla.
(kapitola Jeden den v Nairobi, strana 23)
Nakladatelství: Libri