Urdu, parda, burka
Podtitul: Pět let v Pákistánu
Autorka: Viera Langerová
Překlad: Olga Vašková
Rok: 2011
Žánr: autobiografie, populárně-naučná literatura
Počet stran: 223
Moje hodnocení:
9/10 Na této autobiografii je sympatické to, že kromě zážitků a dojmů
autorky se dozvíte i něco málo faktických informací o Pákistánu nebo
oblastech, které autorka navštívila během svého pobytu. Publikace je
doplněna i pár fotografiemi. Docela se mi i líbila struktura knihy, je
rozdělená do částí podle let a v nich jsou v podstatě malé úseky o
nějakém tématu proloženy právě zážitky a zároveň fakty. Někomu tato
forma ale naopak může vadit, protože to není typická autobiografie. Asi
bych to nedoporučovala těm, kteří očekávají pouze líčení života autorky.
Jinak
mi kniha přišla čtivá, jen ten konec mi moc nesedl. Přišel mi takový
urychlený a asi bych ocenila i nějaké závěrečné shrnutí. Krátký závěr
tam sice je, ale pro mě nebyl dostačující.
Obálka:
2/10 Z obálky dvakrát nadšená nejsem, ale to asi proto, že se mi zrovna
nelíbí použité fotografie, i když nápad jako takový se mi zamlouvá.
Potom mi tam celkem překáží název knihy na boku, který je udělaný jako
kroužková vazba, která tedy zasahuje dopředu, ale jen zčásti. Když už to
muselo být, tak to mohli udělat po celém hřbetu knihy, sice by to bylo
pořád divné a nehodící se k fotografiím, ale bylo by to o něco lepší.
Anotace:
Pět let života v Pákistánu, setkání s realitou islámské společnosti i
objevování zajímavých cestovatelských destinací podává autorka ve formě
sugestivní, osobní výpovědi. Její vyprávění je exkurzem nejenom do
každodennosti, běžných situací, ve kterých se odráží celé spektrum
kulturních rozdílů, rámcuje ho i kontext historický a politický,
přítomný zejména v narůstající hrozbě teorismu.
Zvláštní
pozornost věnuje autorka i reflexi radikálně odlišného postoje k ženám a
jejich pozici v náboženské společnosti. Přes osobní zážitky i
soustředěné mapování širších kulturních souvislostí se snaží hledat
logiku a smysl genderového modelu, který vyvolává celosvětovou diskuzi.
Kromě
popisu dramatických událostí kolem zemětřesení v roce 2005 nebo
bouřlivých reakcí na uveřejnění karikatur proroka Mohameda v dánském
deníku Jyllands-Posten nabízí autorka i konfrontaci s domácím
prostředím, přinášející svěžest pohledu odjinud.
Ukázka:
Když se vracíme s balony a dortem domů, následuje druhá vlna. Stojím
tam nehybně, chvění trvá jen okamžik. "Člověče," říkám manželovi, "na to
se dá normálně zvyknout." Každou chvíli se mi zdá, že se něco chvěje,
nevím, jestli je to zdání, nebo realita. Probouzím se i v noci, chvěje
se noční lampa a sklenice s vodou. Přetočím se na druhý bok a spím dál.
Normálka.
Záběry v televizi jsou
strašné. K synovi zvoní první host, Američan Neil, a povídá, že se byl s
otcem podívat na Margalla Towers. Všude byl prach a křik. Večerní
rekapitulace: čtrnáct mrtvých, množství zraněných. Většina lidí spala.
Muslimové mohou po celodenním půstu večeřet až po západu slunce a od
našich sousedů se ozývají zvuky mytí nádobí obyčejně kolem dvanácté v
noci. Probouzejí se proto později i kvůli trvajícím vysokým teplotám.
Osmého října 2005 se to všem nepovedlo.
Večer
volá Hišam, syn je šťastný, že se mu nic nestalo. Naštěstí se měli
právě stěhovat do nového domu, a tak se přesun urychlil. Neustále zvoní
telefony i my neustále někam voláme.
Epicentrum
bylo kdesi v Kašmíru, devadesát osm kilometrů od Islámábádu. V
obrovských horách jsou skromné pěšinky rychle zavalené sesuvy půdy,
nejvíce je postiženo hlavní město kašmírské části Pákistánu
Muzaffarábád. Telefonát z Afghánistánu, všichni, které známe, jsou živí a
zdraví. Bohudík.
Večer začíná
nepříjemná bouřka, začne nejdřív silný vítr a pak se spustí hustý déšť.
Záchranářům to nepomůže. Všude se blýská, už nefunguje ani satelitní
televize. Sedím v křesle a snažím se nemyslet na to, že katastrofa může
přijít kdykoli a kdekoli.
Neobyčejná obyčejnost neobyčejného
Následky zemětřesení
Dostat
se v Islámábádu k Margalla Towers, na místo, kde se zřítil
jedenáctipatrový obytný dům, není jednoduché, všechno je zablokováno,
ulice hlídají policisté a armáda. Když se nám to nakonec podaří,
okamžitě mě upoutají dlouhé řady stánků první pomoci. Zdá se, jako by si
každá firma rychle spočetla: obrovské množství novinářů, kamery, záběry
do celého světa. Pod plátěnými stříškami - šamianami - sedí
sedm osm mužů a čekají. Před nimi stojí pár lahví s minerálkou. Ale to
je tak vše. Tázavě se podívám na svého průvodce. Sbírají peníze. Od koho
netuším, protože všichni obyvatelé z okolních domů byli vystěhováni a
jediní, kdo se tu může pohybovat, jsou opravdu jen novináři, policisté a
vojáci.
(část rok 2005, kapitoly Kdykoli, kdekoli a Neobyčejná obyčejnost neobyčejného, strana 126)
Nakladatelství: Lidové noviny