Zásady prevence a psychoterapie neurotických a psychosomatických onemocnění
Autor: Jan Poněšický
Rok vydání: 2011
Žánr: odborná literatura, psychologie
Počet stran: 114
Moje hodnocení:
10/10 Kniha je rozdělena na dvě části, kdy se ta první zabývá prevencí
neurotických a psychosomatických onemocnění a ta druhá jejich
psychoterapií. Nejdřív mi přišlo zvláštní spojení těchto dvou témat do
jedné knihy, ale ono to dává smysl. Jan Poněšický je v tomto směru
skutečný odborník a zároveň píše velmi čtivě. Ačkoliv kniha nemá vysoký
počet stran, tak se z ní dá vytěžit hodně. Doporučuji všem, kteří se z
nějakého důvodu o téma prevence či psychoterapie neurotických a
psychosomatických onemocnění zajímají.
Obálka:
10/10 Růžová barva sice není zrovna moje oblíbená, zvlášť takto
křiklavá, ale musím uznat, že v kombinaci s černou to vypadá dobře.
Navíc se mi líbí i zvolená fotografie na obálku.
Anotace:
Psychogenní onemocnění jsou v naší uspěchané a na výkon a úspěch
zaměřené době stále častějším fenoménem. Odcizení, povrchnost vztahů a
smysl života viděný v zábavě a blahobytu protiřečí autentickým lidským
hodnotám a potřebám jak seberealizace, tak i vzájemnosti a občanské
odvahy. Zvláště neurózy a psychosomatická onemocnění, jež jsou
považovány za civilizační choroby, jsou podmíněné nepřirozeným způsobem
života, stresem, to jest tlakem na přizpůsobení se daným podmínkám,
přičemž rozhodující roli hraje způsob, jak tyto zátěžové situace
zpracováváme. Mnohem lépe se s nimi vyrovnávají lidé, kteří dbají na své
mezilidské vztahy a zázemí, a též ti, kteří se ze svých zkušeností učí a
mohou se opřít o své názory a ideály.
To
je i cíl psychoterapie. Autor poukazue na fakt, že rozhodující roli v
ní hraje vztah a interakce mezi pacientem a terapeutem, jeho postoj a
angažovanost. Terapeut se chtě nechtě stává v jistých ohledech vzorem
pro pacienta. Na co terapeut reaguje, do jakých stránek pacientovy
osobnosti se vciťuje a jak s ním jedná - tato interpersonální dynamika,
kterou Poněšický podrobně popisuje, hraje podstatnější roli nežli
proklamované terapeutické postupy a techniky.
Ukázka:
Z toho plynou ony dvě kategorie psychogenních onemocnění, o kterých se
budu neustále zmiňovat: najedné straně ztráta svobody, blokovaná
úzkostmi, pocity viny či studu a z toho vzniklými zábranami, a na druhé
straně jde o deficitní sebeřízení a sebeovládání.
Proti
tomu lze namítnout, že konflikt mezi přirozeností a společně sdílenou
morálkou (kulturou), mezi spontaneitou a možnostmi se takto autenticky
chovat, mezi citem a rozumem je lidem vlastní, a to tím více, čím je
život civilizovanější. Přesto se ukazuje, že uvědomění si tohoto
existencionálního konfliktu a snaha se chovat přirozeně odvážně je přes
všechna s tím spojená rizika a případně neúspěchy zdravější nežli
opatrné žití "při zdi". Přitom se nejedná jen o spontánnost v intimním
styku či projevení nespokojenosti a připustění zlosti v situaci, kdy se
máme bránit (například proti nespravedlnosti). Téměř stejně obtížné je
projevení pozitivních citů k druhému, vyslovení pochvaly, poděkování za
přátelské gesto. Důležité je i připuštění a projevení smutku, když
utrpíme zevní či vnitřní ztrátu (například vlastního respektu, potence);
paradoxně vede potlačení truchlení k vývoji deprese. Je důležité mít
soucit nejen s ostatními, ale i se sebou samotnými; sebeutěšování je
důležitá schopnost, jež nás ochrání i před upadnutím do pesimismu.
Snad je vhodnější hovořit o odvaze nežli o přirozenosti a spontaneitě.
(Část první: Prevence, 1. Uskutečňování emocionálních potřeb, přání a tendencí, strana 22)
Nakladatelství: Triton