Země prokletých
Autorka: Liliana Lazar
Originální název: Terre des affranchis
Překlad: Veronika Dufková
Původní rok: 2009
Rok vydání: 2012
Žánr: román
Počet stran: 177
Moje hodnocení:
8/10 Vzhledem k tomu, že anotace knih před přečtením většinou nečtu,
tak jsem u této knihy byla opravdu překvapená. Na začátku jsem si totiž
myslela, že půjde o nějaký detektivní román, ale autorka mě brzy vyvedla
z omylu. A potom ještě párkrát, co se týče žánru.
Román mě
zaujal svým prostředím, kde se odehrávala většina děje, a to v okolí
rumunských lesů, a výrazně také na psychologické rovině. Všechny postavy
autorka vykreslila skvěle a na to, že kniha nemá ani 200 stran, tak mi v
tomto směru nic nechybělo. Když se tam začínala pomalu vyskytovat i
politická stránka, tak jsem si to konečně dala i do nějakého časového
období, což mě překvapilo asi nejvíce, protože jsem si to automaticky
zařadila do nějaké dávné minulosti, nejspíš kvůli kolikrát až magické
atmosféře a silné křesťanské víře, která je v ději patrná. Pravda ale
je, že děj je zasazen do 2. poloviny 20. století.
Autorka mě
svým popisem míst dokázala vždy vtáhnout do dění, celá kniha je napsaná
velmi poutavě a opírá se i o reálné historické skutečnosti. Celkově bych
to hodnotila kladně, četlo se to velmi dobře a i když tam bylo pár
částí, které mi zrovna nesedly, tak jsem se jinak po většinu času
nemohla od čtení odtrhnout. Ze samotného konce jsem měla rozporuplné
pocity a donutil mě pak nad celým obsahem přemýšlet ještě dlouho po
dočtení. Kniha je opravdu zajímavá a autorka zvládla bravurně propojit
všechny roviny. Skoro těžko věřit, že se jedná o její debut.
Také
jsem se dozvěděla i nové věci o Rumunsku, což jsem na začátku četby
opravdu nepředpokládala. Tato poměrně zvláštní kniha byla pro mě
příjemným překvapením snad po všech stránkách a myslím si, že si autorka
zaslouží ocenění, která za ni získala.
Obálka:
10/10 Neskutečně nádherná obálka respektive obal knihy. Pod obalem se
skrývá stejný motiv, akorát je to vše laděné do rudé barvy a i to vypadá
moc hezky.
Anotace: Děj románu se odvíjí v Rumunsku v druhé polovině 20. století. Klíčovou úlohu zde hraje Jáma lvová,
tajemné jezero obklopené lesy a uchovávající ve svých hlubinách kosti
tureckých dobyvatelů, které se podle legendy občas vynořují na hladinu.
Jáma
lvová jako by chránila hlavní postavu románu, Viktora Lucu. Ten ještě
jako chlapec zabije svého tyranského otce a poté se dopouští dalších
ločinů. Matka se sestrou schovávají Viktora celé roky ve svém domě
uprostřed lesů, kde hledá Viktor vykoupení v přepisování náboženských
textů.
Román nabízí barvitý obraz života na rumunském venkově
za Ceauşescovy diktatury. Autorce však nejde pouze o postižení dobového
koloritu; nastoluje nadčasové otázky zločinu, trestu, viny a pokání. Vše
umocňuje její schopnost vykreslit podmanivou krásu hlubokých rumunských
lesů i symbolika jmen, jež odkazují k biblickým časům.
Vyprávění, v němž legendy ozvláštňují výpověď o krutých časech komunistického Rumunska.
Ukázka: Zoltek, psychiatrická léčebna v Iaşi
ZVENČÍ
SE VĚZNICE PODOBALA SPÍŠE TOVÁRNĚ NEŽ GULAGU: BÍLÉ ZDI BYLY
prošpikované malými vikýři, mezi budovami se dal vytušit vnitřní dvůr a
dlouhá chodba byla obehnaná obyčejným drátěným pletivem. Nic člověku
neprozrazovalo, že vstupuje do objektu, v němž Securitate prováděla
výslechy. Nebylo to nikde napsáno; na bráně visela cedule, na které
stálo: Psychiatrická léčebna. Žádné ostnaté dráty ani psi
štěkající pod strážními věžemi. Jenom několik hlídek kolem tábora
varovalo kolemjdoucí před tím, aby se k objektu přiblížili. Zdánlivě
tedy nešlo o nic děsivého.
Muž klečel ve své cele a kroutil se na všechny strany, aby se zbavil bolesti. Měl dojem, že se mu pod tlakem brzy zlomí paže.
"Bože, pomoz mi...," prosil kněz ve své poslední modlitbě.
"Drž hubu!" zařval vyšetřovatel. "Vzýváš přízrak? Bůh neexistuje!"
Dozorce
vší silou kroutil paží otce Ilieho. Kůže mučeného byla už celá zmodralá
ranami. Čelo vyšetřovatele se námahou potilo. V jeho hulvátských,
bezcitných očích nebyla ani stopa po nějakém citu. Muž se jmenoval
Tarkan a patřil k těm propuštěným zločinscům, které Securitate
naverbovala. Většinou šlo o nepolitické vězně. Mnozí z nich vstupovali
do Ceauşescových milicí, aby tak odčinili své zločiny.
(Kapitola osmá, strana 62)
Nakladatelství: Jota