Povídky
Autor: Edgar Allan Poe
Originální názvy:
The Assignation/Ligeia/Morella/The Spectacles/The Sphinx/Shadow - A
Parable/Silence - A Fable/Bon-Bon/The Facts in the Case of M.
Valdemar/The Duc De L'Omelette/Maelzel's Chess-Player/The Domain of
Arnheim/Landor's Cottage/A Tale of Jerusalem/Why the Little Frenchman
Wears His Hand on a Sling/Magazine-Writing - Peter Snook/Philosophy of
Furniture/How to Write a Blackwood Article/A Predicament/Loss of
Breath/The Literary Life of Thingum Bob, Esq.
Překlad: Ladislav Šenkyřík
Ilustrace: Harry Clarke
Původní roky: 1832/1834/1835/1836/1838/1840/1844/1845/1846/1847/1849
Rok vydání: 2011
Žánr: povídky, horor, mysteriózní
Počet stran: 333
Moje hodnocení:
10/10 Tato sbírka obsahuje 21 povídek (Dostaveníčko, Ligeia, Morella,
Brýle, Smrtihlav, Stín - Podobenství, Mlčení - Bajka, Bon-Bon, Fakta o
případu monsieura Valdemara, Vévoda De L'Omelette, Maelzelův Šachista,
Arnheimské panství neboli Zahrada v krajině, Landorova vila,
Jeruzalémská povídka, Proč ten malý Francous nosí ruku v pásce, Jak se
píše do časopisu aneb Petr Tůdle, Filosofie nábytku, Kterak psáti článek
pro Blackwood, V tísni, U konce s dechem, Literární život váženého pana
Tenta Nonce), které jsou méně známé a pokud se nemýlím, tak v češtině
takhle vyšly poprvé.
Edgar Allan Poe
patří k mým nejoblíbenějším spisovatelům a možná bych mohla říct, že je
můj vůbec nejoblíbenější. Jsem opravdu ráda, že jsem se dostala i k
těmto povídkám, které mě rozhodně nezklamaly a většinu z nich považuju
za takřka dokonalé. Ale neznamená to, že by se mi všechny líbily úplně
stejně a našly se dokonce povídky, které mě zase tolik nenadchly.
Smrtihlav, Bon-Bon, Jeruzalémská povídka, Jak se píše do časopisu aneb
Petr Tůdle a Literární život váženého pana Tenta Nonce byly podle mě
slabší kousky. Povídka Dostaveníčko pro mě byla zase hůře pochopitelná,
ale na kráse jí to i tak moc neuškodilo. A nakonec jsem měla ještě
problém s povídkou Vévoda De L'Omelette, protože francouzsky v podstatě
neumím ani slovo, a tak jsem si to moc neužila. Z pravopisu povídky Proč
ten malý Francous nosí ruku v pásce mě sice bolely oči a konec byl
předvídatelný, ale zase mě neskutečně pobavila, takže se to vyvážilo a
stojí za to utrpení při čtení.
Jak je u Poea
celkem zvykem, tak ani tady nechyběly prvky hororu, ale sem tam se
objeví i nějaký ten jeho humor. V některých povídkách je taky silně znát
jeho cit pro krásu. V této skladbě povídek se Poe jeví jako osobnost mnoha tváří.
Mám
taky hodně ráda jeho detailní popisy věcí a lidí, i když chápu, že to
zase velkou část lidí může nudit. Psal ale velmi čtivě a člověk si díky
takovým popisům může lépe představit prostředí, ve kterém se příběh
odehrává, a postavy, které v něm vystupují. Vtáhne vás proto lehce do
děje.
Tohle vydání mě taky naprosto nadchlo ilustracemi. Každému se asi líbit nebudou, ale podle mě se perfektně hodí k dílům Poea. Úplně jsem si je zamilovala a je to velké plus knihy.
Obálka:
10/10 Už na obálce se můžeme setkat s krásnou ilustrací Harryho
Clarkea, která je konkrétně k povídce Morella. A asi už vám je jasné, že
nemohu hodnotit jinak než plným počtem bodů. Obálka podle mě nemá
chybu, je opravdu nádherná a jsem ráda, že toto vydání mohu mít i doma.
Ukázka:
Nebyl jsem příliš překvapen, že verše byly psány anglicky, ačkoliv jsem
netušil, že jejich autor tento jazyk ovládá. Byl jsem si příliš dobře
vědom rozsahu jeho schopností a zvláštní rozkoše, s níž se je snažil
skrývat před zvědavci, než aby mě podobný objev zaskočil; musím však
přiznat, že místo vzniku oněch veršů mne překvapilo nemálo. Původně tam
byl uveden Londýn, a ač to později bylo pečlivě zaškrtáno,
přece jen se to nepovedlo tak dokonale, aby pátravé oko slovo
nerozluštilo. Říkám, že mě to nemálo překvapilo, nebo´t si dobře
vzpomínám, že jsem se kdysi v nedávném rozhovoru svého přítele přímo
otázal, zdali někdy v Londýně nepotkal markýzu di Mentoni, poněvadž tam
několik let před svým sňatkem žila. Pokud se nemýlím, odpovědel mi
velice rozhodně, že hlavní město Velké Británie nikdy nenavštívil. Mohu
zde rovněž uvést, že jsem nejednou slyšel (aniž bych ovšem věřil těmto
zprávám, které v sobě obsahovaly tolik nepravděpodobností), že osoba, o
níž zde mluvím, je nejen rodem, nýbrž i vzděláním stoprocentní Angličan.
***
"Existuje
však ještě jeden obraz," pravil, aniž si povšiml, že jsem se stal
svědkem jeho tragédie, "ještě jeden obraz, který jste neviděl." A
odhrnul závěs, aby odhalil portrét markýzy Afrodity v životní velikosti.
Žádné
lidské umění nemohlo lépe vystihnout rysy její nadpřirozené krásy. Táž
éterická bytost, která přede mnou stála minulé noci na schodech dóžecího
paláce, vyvstala přede mnou znovu. Avšak ve výrazu tváře, jež zářila
úsměvy, se přesto skrýval (nepochopitelná anomálie!) onen nepostižitelný
záblesk smutku, který je neoddělitelně navždy spojen s dokonalou
krásou. Pravou ruku měla markýza položenou na prsou, levou ukazovala
dolů k váze roztodivných tvarů. Drobná, čarovně krásná nožka, která
jediná byla vidět, se sotva dotýkala země a v zářivém ovzduší, jež jako
by obklopovalo a halilo markýzin půvab, se vznášel pár stěží
rozeznatelných, ale skvostně vymyšlených křídel.
(povídka Dostaveníčko, strana 25)
Nakladatelství: Československý spisovatel (Levné knihy)