Půlnoční slunce
Autor: Jo Nesbø
Originální název: Mere blod
Překlad: Kateřina Krištůfková
Rok vydání: 2015
Série: Krev na sněhu (2. díl)
Žánr: thriller, romantická novela
Počet stran: 211
Moje hodnocení:
10/10 Moc se mi líbil první díl diptychu a jsem ráda, že laťku udržel i
tento druhý díl. Je to neskutečně čtivé, styl psaní mi opravdu hodně
sedl. Nechybí napětí a místy to je i vtipné, myšlenkové pochody hlavního
hrdiny mě baví. Obecně mě postavy nezklamaly, v podstatě mi nebyla
protivná žádná, což může být tím, že autor se je nesnažil rozdělit na
dobré a zlé. Samotný příběh mě nezklamal a byla jsem spokojená i s jeho
koncem, který pro někoho bude asi až ideální. Tentokrát do toho autor
zakomponoval trochu romantiky, ale naštěstí toho prostoru nedostala
tolik, aby to zkazilo atmosféru a nakonec se mi to docela i zamlouvalo, i
když jsem se z počátku lekla. Taky jsem se dozvěděla nové informace o
místě, kde se příběh odehrával, autorovy popisy byly skvělé.
Všechno do sebe hezky zapadlo a výsledek opravdu stojí za to.
Obálka: 10/10 Stejně jako u prvního dílu jsem z obálky nadšená. Tenhle styl se mi hodně líbí.
Anotace:
Opět sedmdesátá léta miunlého století, tentokrát však na dalekém severu
Norska, kdesi ve Finnmarce. Opuštěná vesnice Kåsund, jejíž obyvatelé
jsou příslušníky laestadiánského hnutí, které jejich životy svazuje
přísnými pravidly. Desetiletý Knut a jeho krásná, čerstvě ovdovělá matka
Lea, zastávající funkci kostelníka a zvoníka, nedostudovaný teolog
Mattis a šamanka Anita. Záhadný cizinec Ulf, který tvrdí, že sem přijel z
Osla na lov bělokurů, ale na lovce vůbec nevypadá, dokonce ani nemá
pořádkou pušku. Nechce se mu ovšem nikomu prozrazovat, že jedinou
kořiští, na kterou se tu bude pořádat hon, je on sám. Těžko totiž
odhadnout, na čí straně budou místní stát a zda mu pomohou lovce
setřást.
Ukázka: V
první lavici jsem rozpoznal dva známé zátylky. Knutovu rozcuchanou
zrzavou čupřinu a Leinu černě se lesknoucí záplavu vlasů. Částečně je
měla zakryté závojem. Ze svého místa jsem toho moc neviděl, ale ženich
asi sedí někde vpředu u oltáře společně se svědkem a čeká na nevěstu.
Sem tam se ozývalo chrčení, odkašlání a pláč. To shromáždění, natolik
rezervované a vážné a současně tak pohnuté kvůli nevěstě a ženichovi, mi
bylo svým způsobem sympatické.
Knut
se otočil. Rozhlédl se po přítomných. Pokusil jsem se zachytit jeho
pohled, ale on mě nezaznamenal, nebo mi v každém případě neopětoval
úsměv.
Znovu se rozezněly varhany a shromáždění s překvapivou silou sborově spustilo: "Přijď blíž, můj Bože..."
Ne
že bych toho o žalmech věděl nějak moc, ale říkal jsem si, že pro
svatbu je to zvláštní volba. Ani jsem ten žalm nikdy neslyšel zpívat tak
pomalu. Shromáždění protahovali všechny samohlásky do nekonečna: "...
přijď blíž, já zvedám svůj kříž."
Po
asi pěti verších jsem zavřel oči. Možná to bylo z čiré nudy, možná z
toho důvodu, že jsem měl po těch dlouhých dnech bdění v tomhle davu
pocit bezpečí. V každém případě jsem usnul.
Probudil mě měkký sørlandský dialekt.
Otřel
jsem si pramínek slin stékající mi z koutku úst. Možná mě někdo
š´touchl do natlučeného levého ramene, rozhodně mě tedy bolelo. Zamnul
jsem si oči. Na špičky prstů se mi nalepily ospalky. Zamžoural jsem.
Osoba hovořící vpředu sørlandským dialektem měla brýle, řídké prokvetlé
vlasy a na sobě kněžské roucho, pod nímž jsem tu tehdy spal.
(Kapitola 7, strana 78)
Nakladatelství: Kniha Zlín