Do různých stran


 
Autor: Václav Havel (uspořádal Vilém Prečan)
Rok: 1990
Žánr: eseje, biografie
Počet stran: 523
Moje hodnocení: 10/10 Kniha je rozdělena do několika částí - Rozhovory z roku 1983, Eseje a stati, Poznámky o kultuře a politice, Předmluvy, doslovy, vzpomínky a nekrology, O divadle, Dopisy, písemná prohlášení, protesty (1984-88) a Veřejné projevy a prohlášení (1988-89). Kromě toho obsahuje na konci ještě pár dodatkových textů Václava Havla, krátkou poznámku O životě a díle Václava Havla od Edy Kriseové, doplňující ediční poznámky k vybraným textům, bibliografii a chronologický přehled o životě a díle Havla. Úplně na konci je i poznámka ke čtení této knihy a myslím, že společně s dalšími texty by se to spíše hodilo na začátek, ale jinak mi řazení textů v jednotlivých částech vyhovovalo.
Výbor obsahuje opravdu velké množství různorodých textů, které Havel napsal v rozmezí let 1983-1989. Najdeme tam osobní vyprávění, recenze i veřejná prohlášení. Něco vás dokáže rozesmát a z něčeho člověka mrazí. Doplňkové části mě také potěšily, obecně je vidět, že si s výborem dali práci.
Ke knize jsem přišla náhodou, když jeden výtisk vyřadila knihovna a vzhledem k tomu, že jsem měla Havla ráda, tak se mnou odešla domů bez váhání. Byla jsem do ní začtená docela dlouho a některé texty jsem musela déle vstřebávat.
Celkově se mi kniha moc líbila. Většina textů je zajímavá a Havel mě vždycky dokázal něčím upoutat. Jediné, co jsem si moc neužívala, byly recenze divadelních her, protože jsem žádnou z nich neviděla a i když Havel psal recenze podrobně, tak mi to nestačilo. Nejvíce mě zaujaly politické texty a osobní zážitky během naší nechvalné komunistické historie. 
Obálka: 6/10 Jak vidíte, tak je obálka velmi jednoduchá a téměř nic na ní není ani na zadní straně, pokud nepočítám medailonek Václava Havla. Jen mi zase přijdou zbytečné údaje o ceně apod.
Ukázka: PŘÍTELKYNĚ EVY KANTŮRKOVÉ

Ruzyně je název jednoho místa na okraji Prahy, ale když se to slovo v Praze řekne, rozumí se jím především známá věznice, která v oné končině je. Je to velká pochmurná stavba, v níž tráví nekonečné měsíce a někdy i léta takzvané „vazby“ většina těch, kdo byli v Praze a středních Čechách z něčeho obviněni, jsou vyšetřováni a čekají na své odsouzení (říkám „většina“, protože jen menšina obviněných je v naší zemi - v rozporu se zákonem - stíhána na svobodě). Sám jsem byl v Ruzyni několikrát, v úhrnu jsem tam strávil více než rok, a už proto jsem četl knihu Evy Kantůrkové Přítelkyně z domu smutku se zvláštním vzrušením: velmi živě mi zpřítomnila můj ruzyňský čas; rozuměl jsem mnohému v ní dobře, lépe než ti, kdo v Ruzyni nebyli; slova, věty, postřehy a zkušenosti vyvolávaly ve mně velmi konkrétní vzpomínky. Myslím, že jsem nečetl z věcného hlediska výstižnější zprávu o životě v této věznici.
Přítelkyně z domu smutku však není pouhá věcná zpráva, pouhý dokument, není to pouze takzvaná „literatura faktu“.
Je to cosi nepoměrně víc: zpráva o ženách v mezní situaci, tedy zpráva obecně lidská.
Eva Kantůrková je česká spisovatelka, která strávila rok života v ruzyňské vazbě (byla obviněna z podvracení republiky a vyšetřována spolu s dalšími intelektuály v souvislosti s francouzským kamiónem, který vezl do Prahy zahraniční literaturu a byl na hranicích zadržen). Není tedy vězeňkyní, která se stala spisovatelkou, protože vydala svědectví o své životní zkušenosti, ale spisovatelkou, která se stala vězeňkyní a které bylo její uvěznění inspirací ke knize.

(část IV. Předmluvy, doslovy, vzpomínky a nekrology, kapitola Přítelkyně Evy Kantůrkové, strana 277)

Nakladatelství: Lidové noviny
Knižní databáze: CBDB, Goodreads