Vymítač duchů
Autor: Derek Meister
Originální název: Ghost Fighter
Překlad: Olga Hereinová
Původní rok: 2010
Rok vydání: 2013
Série: Světlo, které zabíjí (2. díl)
Žánr: fantasy, pro mládež, thriller
Počet stran: 312
Moje hodnocení: 7/10 Tento druhý díl série se mi líbil o něco více než ten první. Příběh se na několika rovinách rozjel a jednotlivé střípky už začínají dávat pomalu smysl i dohromady. Díky tomu je kniha napínavější a čtení mě tím pádem zase bavilo. Několik otázek autor zodpověděl a zbytek si opět nechal na další díl, který je ale poslední, takže předpokládám, že kruh se příště uzavře pro všechny mé zvědavé otázky.
Jako u prvního dílu se střídá několik linií, takže se vracíme zpátky na všechna známá místa a posouváme se v ději dále. Na konci knihy je opět užitečný slovník pojmů.
Musím říct, že přes menší nedůvěřivost na začátku mě tato série opravdu překvapila. Nicméně teď jsem si už jistá tím, že by to bylo lepší jako celek a ne série.
Jako u prvního dílu se střídá několik linií, takže se vracíme zpátky na všechna známá místa a posouváme se v ději dále. Na konci knihy je opět užitečný slovník pojmů.
Musím říct, že přes menší nedůvěřivost na začátku mě tato série opravdu překvapila. Nicméně teď jsem si už jistá tím, že by to bylo lepší jako celek a ne série.
Obálka: 7/10 Přebal knihy je hezký až na ty klasické reklamy na zadní straně. Samotná obálka knihy je opět černobílá jako u prvního dílu, takže i tady mohu říct, že to se mi líbí a ke knize sedí.
Anotace: Existují.
Ian Boroughs to ví.
Vidí je.
Slyší je.
Cítí je.
Objeví se z ničeho nic.
Čeho se dotknou, shoří.
DUCHOVÉ.
Mělo to být léto plné dobrodružství. Přesně tak si to naplánoval Ian se svým kamarádem. Při hledání Ianova nezvěstného dědy se ale ze spekulací stává šokující pravda. Světelné bytosti, které surově vraždí vše živé, opravdu existují a jsou jim v patách. Kdo jsou tito duchové? Je možné je zničit? Boj o život začíná...
Ukázka: „Voda neprotekla jenom po stranách malými kanály. Vidíte to?“ Alva ukázala na řetěz, na němž 3-3-3 visel. Také byl bez ledu a poté, co Lacruz natočil kameru dolů, spatřili, že po něm musela stékat horká voda dolů k dalšímu fotonásobiči.
„Kam až sahají vaše oka?“
„Do dvou kilometrů,“ zodpověděl Daniel Alvinu otázku.
„A vypadla všechna?“
„Všechna. Bez výjimky.“ Daniel věděl, co chce Alva svou otázkou naznačit. Totiž to, že je jeskyně mnohem hlubší, než tušili.
„Voda kolem sond roztála, odtekla a nejspíš se nahromadila v dvoukilometrové hloubce,“ konstatoval Daniel nadšeně. „Naše sondy tam volně visí!“
„Ano. A voda se pak dostala do naší šachty,“ doplnila ho Alva. „A tam zase vystoupala do pěti set metrů.“
„Přesně tak. Vnikla k vám a zaplavila vrt. Dole musí být obrovské jezero. Od pěti set metrů až ke dnu našich senzorů.“
„O metr hlouběji,“ namítl Lacruz, „a endurance by sjel dolů a nejspíš by se po řetězu zřítil.“
„Pět set metrů. Pak plesk. A pak by se ještě propadl o dalších 1500 metrů.“
„Jsem rád, že parkuju na kraji,“ zavtipkoval Lacruz. „To je hlubší než Grand Canyon.“
Kolem kontejneru zahvízdala bouře. Kvílela tak hlasitě, že Daniel musel Lacruze požádat dvakrát, aby zamířil ještě nahoru. I zde byla na kabelu patrná obrovská díra v ledu, kam stékala voda z výše položených násobičů.
„Roztálo pekelné množství ledu. Ale jak?“ Alva si třela ruce a Daniel se musel usmát, když roztomile svraštila čelo. Skláněla se k monitoru a on jí přitiskl spacák víc na ramena.
Nakladatelství: Fragment