Tajné poslání
Autor: Hans Habe
Originální název: Die Mission
Překlad: Ladislav Jehlička
Původní rok: 1965
Rok vydání: 1967
Žánr: historický román
Počet stran: 280
Moje hodnocení: 10/10 Román s historickým pozadím, který je o konferenci v roce 1938 ve Švýcarku, kde se řešila hlavně otázka emigrace Židů. Autorem je novinář, který se konference osobně zúčastnil a jako hlavní postavu svého románu si zvolil židovského profesora Heinricha von Bendu, respektive Neumanna, který tam byl vyslán nacisty s nabídkou vykoupení určitého počtu Židů z Německa. Autor měl k tomuto muži i osobní vztah, protože ho jako dítě operoval a během konference s ním strávil hodiny vedením rozhovorů.
Většina informací ohledně samotné konference je v knize autentická na rozdíl od osobního života Bendy. Realistické pozadí přidává knize na mrazivosti, stejně tak (nejspíš tedy částečně smyšlené) vnitřní monology profesora. Kniha obsahuje spoustu částí, které se mě nějakým způsobem dotkly, občas to byly vyloženě trny do hrudi.
Hans Habe dokázal všechno popsat čtivě, ačkoliv se kolikrát jednalo o zdánlivě nepodstatné věci. Myslím, že perfektně vystihl konflikty, které v sobě musel Benda celou dobu řešit. Celý příběh nám pokládá řadu otázek, na které nelze najít uspokojivé odpovědi. Jen prohlubují jistou frustraci z této děsivé minulosti, kterou alespoň já pociťuji, i když uplynulo mnoho let. Možná to je ale tím, že se musíme stále potýkat s věcmi, které umožnily vzniku takových zvěrstev a také je na světě ještě spousta míst, kde si o lidských právech mohou někteří jen nechat zdát. Stejně tak je i v dnešní době aktuální téma migrace a vystoupení států kdysi a teď se nezdá tolik odlišné, jen si některé prohodily své postoje a i v tom můžeme vidět souvislosti s minulostí.
Není to kniha, u které si odpočinete, ale je to kniha, která vás donutí zamyslet se, nenechá vás od sebe odtrhnout a dozvíte se historická fakta, která jste předtím nejspíše neznali, pokud se o toto téma nezajímáte do hloubky. Mám ráda, když se takoví lidé, jako byl novinář Hans Habe, dokážou podělit o svoje vzpomínky. Zvláště z takových událostí, protože to je podle mě velmi důležité a ačkoliv tato kniha byla vydána v roce 1967 a odehrává se v roce 1938, tak mi připadá poměrně aktuální vzhledem k tomu, jaká témata se tam řeší. Líbilo se mi to prolnutí reportáže s románem, po dobu četby jsem někdy váhala nad tím, co je skutečnost a co už je dobarvené autorem, ale to se mi rozkrylo na samém konci, kde autor sám vypsal, co je přesně podle skutečnosti a co si vymyslel. Musím říct, že autentická část je větší, než jsem čekala.
Menší výtku mám akorát k cizojazyčným výrazům, které nebyly přeloženy a z kontextu nebyl vždycky význam jasný, já holt třeba z francouzštiny a italštiny výrazy prakticky neznám, objevovala se tam ale i latina a angličtina. A taky moji pozornost upoutalo pár stránek, kde bylo uvedeno číslo s hvězdičkou, ale nějaké poznámky nikde. Sice na to brzy zapomenu, ale při čtení jsem si s tím docela lámala hlavu, co to může znamenat. Na úplném konci je kromě doslovu autora ještě krátká historie, jak postupoval antisemitismus v Německu až došel k samotnému vraždění.
Většina informací ohledně samotné konference je v knize autentická na rozdíl od osobního života Bendy. Realistické pozadí přidává knize na mrazivosti, stejně tak (nejspíš tedy částečně smyšlené) vnitřní monology profesora. Kniha obsahuje spoustu částí, které se mě nějakým způsobem dotkly, občas to byly vyloženě trny do hrudi.
Hans Habe dokázal všechno popsat čtivě, ačkoliv se kolikrát jednalo o zdánlivě nepodstatné věci. Myslím, že perfektně vystihl konflikty, které v sobě musel Benda celou dobu řešit. Celý příběh nám pokládá řadu otázek, na které nelze najít uspokojivé odpovědi. Jen prohlubují jistou frustraci z této děsivé minulosti, kterou alespoň já pociťuji, i když uplynulo mnoho let. Možná to je ale tím, že se musíme stále potýkat s věcmi, které umožnily vzniku takových zvěrstev a také je na světě ještě spousta míst, kde si o lidských právech mohou někteří jen nechat zdát. Stejně tak je i v dnešní době aktuální téma migrace a vystoupení států kdysi a teď se nezdá tolik odlišné, jen si některé prohodily své postoje a i v tom můžeme vidět souvislosti s minulostí.
Není to kniha, u které si odpočinete, ale je to kniha, která vás donutí zamyslet se, nenechá vás od sebe odtrhnout a dozvíte se historická fakta, která jste předtím nejspíše neznali, pokud se o toto téma nezajímáte do hloubky. Mám ráda, když se takoví lidé, jako byl novinář Hans Habe, dokážou podělit o svoje vzpomínky. Zvláště z takových událostí, protože to je podle mě velmi důležité a ačkoliv tato kniha byla vydána v roce 1967 a odehrává se v roce 1938, tak mi připadá poměrně aktuální vzhledem k tomu, jaká témata se tam řeší. Líbilo se mi to prolnutí reportáže s románem, po dobu četby jsem někdy váhala nad tím, co je skutečnost a co už je dobarvené autorem, ale to se mi rozkrylo na samém konci, kde autor sám vypsal, co je přesně podle skutečnosti a co si vymyslel. Musím říct, že autentická část je větší, než jsem čekala.
Menší výtku mám akorát k cizojazyčným výrazům, které nebyly přeloženy a z kontextu nebyl vždycky význam jasný, já holt třeba z francouzštiny a italštiny výrazy prakticky neznám, objevovala se tam ale i latina a angličtina. A taky moji pozornost upoutalo pár stránek, kde bylo uvedeno číslo s hvězdičkou, ale nějaké poznámky nikde. Sice na to brzy zapomenu, ale při čtení jsem si s tím docela lámala hlavu, co to může znamenat. Na úplném konci je kromě doslovu autora ještě krátká historie, jak postupoval antisemitismus v Německu až došel k samotnému vraždění.
Obálka: 0/10 Vůbec se mi nelíbí, i když uznávám, že přední strana může mít skrytý význam k jejímu obsahu a moje interpretace se mi docela zamlouvá. Nicméně na zadní straně je upoutávka na úplně jiné knihy, což mi přijde opravdu divné. Mimo jiné na knihu Den invaze (David Howarth), to mě zaujalo vzhledem k datu vydání knihy.
Anotace: Není příliš známo, že v létě r. 1938 se ve švýcarském lázeňském městě Evianu konala mezinárodní konference, která se zabývala postavením emigrantů ve světě a obzvlášť situací židovského obyvatelstva v hitlerovském Německu. Mezi množstvím žurnalistů z celého světa byl konferenci přítomen i korespondent Prager Tagblattu Hans Habe. Víc než čtvrt století nato rozhodl se tento dnes proslulý novinář a autor veleúspěšných reportážních románů popsat dramatický průběh evianské konference v románu, jehož historické pozadí je autentické a jehož ústřední postavou učinil rovněž skutečnou osobnost: jen jméno změnil - z rakouského profesora Neumanna se stal profesor Benda. Hlavním momentem konference se v Habeho podání stala možnost vykoupit 40 000 rakouských židů od nacistické vlády: za každou emigrující osobu dvě stě padesát dolarů! Jednání konference bylo nesmírně dramatické - k dohodě nedošlo. Autor Hans Habe klade sobě i čtenáři otázku, zda peníze byly opravdu jediným prostředkem, který mohl svět postavit jako hráz proti nacismu, a shledává, že člověk, který byl příliš slabý, aby čelil tragickému osudu, je spoluvinen. Habeho beletristicko-reportážní kniha dokládá, jak značnou emotivní sílu mají pouhá fakta a jejich aranžmá.
Ukázka: Věnoval profesorovi pět nebo šest čísel německých novin s doporučením, aby si je přečetl. Na dohodnutých úmluvách se jinak nic nemění, pan profesor může, kdykoliv to uzná za potřebné, zavolat ženevské číslo pana Stechleina. S těmito slovy doprovodil, nikoliv bez jisté obřadnosti, profesora ke dveřím, přičemž se pokusil maličko se uklonit, svedl však jenom podivný krouživý pohyb hlavy.
Když Heinrich von Benda odcházel z hotelu, padl jeho první pohled na jeho „denní stín“, mladého muže ze včerejška, zřejmě náruživě pohrouženého do prohlídky výkladní skříně obchodu s hračkami. Profesor se podíval na hodinky, zjistil, že je právě dvanáct hodin: v hotelu Royal zasedají v tuto chvíli k obědu. Měl neurčitý pocit, že noviny, které si nesl pod paží, mu Megelein nevěnoval náhodou, možná že v nich je klíč k rozmluvě v Hotelu du Léman. Nedaleko byl malý bar: profesor vstoupil a usadil se u opuštěného stolu.
Zběžně přelétl titulky. „Žalostný začátek v Evianu“ - „Židovská konference odsouzena ke krachu“ - „Nikdo je nechce“ - takhle a podobně zněly nadpisy jednotlivých článků. Pustil se nejdřív do červeně zaškrtnutého komentáře v Danziger Vorposten: „Židovská konference v Evianu se, jak se zdá, změní v protižidovskou konferenci, protože se ukazuje, že v zahraničí sice židy rádi litují, když s touto ‚lítostí‘ lze spojit nehorázné štvaní proti Německu, na druhé straně však žádný stát není ochoten přijmout několik tisíc židů a odstranit tak údajnou ‚kulturní ostudu‘ ve střední Evropě. Tak konference v Evianu jenom potvrzuje německý postoj vůči židovstvu. Vždyť když dnes prohlašují dokonce i takové státy, které až doposud ‚hostily‘ jen docela nepatrný počet židů, že jsou židy ‚nasyceny‘, kdo může vyčítat německému lidu, který ve svých hranicích zažil opravdovou inflaci židovstva, že vydává zákony k ochraně své krve a národního jmění?“ Jiný článek v Deutsche Allgemeine Zeitung hovořil ještě zřetelnější, hrozivou řečí: „Jestliže si už třicet států dává námahu s mezinárodní konferencí, musila by se v prvé řadě hlouběji zkoumat historická situace, musilo by se pracovat na celkovém řešení. Vždyť s čím se začalo v Německu, to stojí v mnohých jiných státech přede dveřmi. Zda tyto státy budou postupovat v řešení tohoto problému tak zdrženlivě, jako to učinila Německá říše, o tom lze vyslovit vážné pochybnosti.“ A tadyhle byl konečně komentář listu Völkischer Beobachter, v němž, jak se alespoň profesorovi zdálo, byla přímá narážka na jeho poslání:
(II. Cesta do pouště, strana 114)
Když Heinrich von Benda odcházel z hotelu, padl jeho první pohled na jeho „denní stín“, mladého muže ze včerejška, zřejmě náruživě pohrouženého do prohlídky výkladní skříně obchodu s hračkami. Profesor se podíval na hodinky, zjistil, že je právě dvanáct hodin: v hotelu Royal zasedají v tuto chvíli k obědu. Měl neurčitý pocit, že noviny, které si nesl pod paží, mu Megelein nevěnoval náhodou, možná že v nich je klíč k rozmluvě v Hotelu du Léman. Nedaleko byl malý bar: profesor vstoupil a usadil se u opuštěného stolu.
Zběžně přelétl titulky. „Žalostný začátek v Evianu“ - „Židovská konference odsouzena ke krachu“ - „Nikdo je nechce“ - takhle a podobně zněly nadpisy jednotlivých článků. Pustil se nejdřív do červeně zaškrtnutého komentáře v Danziger Vorposten: „Židovská konference v Evianu se, jak se zdá, změní v protižidovskou konferenci, protože se ukazuje, že v zahraničí sice židy rádi litují, když s touto ‚lítostí‘ lze spojit nehorázné štvaní proti Německu, na druhé straně však žádný stát není ochoten přijmout několik tisíc židů a odstranit tak údajnou ‚kulturní ostudu‘ ve střední Evropě. Tak konference v Evianu jenom potvrzuje německý postoj vůči židovstvu. Vždyť když dnes prohlašují dokonce i takové státy, které až doposud ‚hostily‘ jen docela nepatrný počet židů, že jsou židy ‚nasyceny‘, kdo může vyčítat německému lidu, který ve svých hranicích zažil opravdovou inflaci židovstva, že vydává zákony k ochraně své krve a národního jmění?“ Jiný článek v Deutsche Allgemeine Zeitung hovořil ještě zřetelnější, hrozivou řečí: „Jestliže si už třicet států dává námahu s mezinárodní konferencí, musila by se v prvé řadě hlouběji zkoumat historická situace, musilo by se pracovat na celkovém řešení. Vždyť s čím se začalo v Německu, to stojí v mnohých jiných státech přede dveřmi. Zda tyto státy budou postupovat v řešení tohoto problému tak zdrženlivě, jako to učinila Německá říše, o tom lze vyslovit vážné pochybnosti.“ A tadyhle byl konečně komentář listu Völkischer Beobachter, v němž, jak se alespoň profesorovi zdálo, byla přímá narážka na jeho poslání:
(II. Cesta do pouště, strana 114)
Nakladatelství: Mladá fronta