F. L. Věk I - II
Autor: Alois Jirásek
Původní roky: 1888/1891-1892
Rok vydání: 1972
Série: F. L. Věk (1. a 2. díl)
Žánr: historický román, klasická literatura
Počet stran: 567
Moje hodnocení: 10/10 Tenhle poklad jsem zachránila před smetištěm a bylo to moje vůbec první čtenářské setkání s Jiráskem. Jsou to první dva díly jeho série historických románů o F. L. Věkovi. Jsem docela ráda, že jsem se k němu dostala až teď, protože si nejsem jistá, jestli bych si ho před pár lety dokázala takhle užít. Na druhou stranu by mi to tenkrát dalo rozhodně více než pár vět od učitele shrnující dobu národního obrození.
Jirásek mě dokázal vtáhnout do děje a dokázala jsem se vžít do postav, které jsou všechny dobře vykresleny a navíc jsou v jejich pozadí reálné osobnosti. Stejně tak jako reálné události. A to je jedno z kouzel této série - můžete si během četby či po ní vyhledávat další informace o dané době a lidech, které si Jirásek do svých románů vybral. Osobně mám takové knihy ráda, protože mi dávají něco navíc. V tomto případě to bylo hodně znalostí o národním obrození, o kterých jsem nevěděla, protože jsem se o to do hloubky nikdy ani nezajímala, respektive zájem ve mně nedokázala probudit škola, která mi nikdy nedokázala historické události podat. Ty telefonní seznamy totiž nikoho neuchvátí, takže jsem naši vlastní historii začala objevovat až později a sama pomocí různé literatury.
Věřím tomu, že hodně lidem se F. L. Věk bude číst velmi špatně, protože romány obsahují dlouhé popisy, a to úplně všeho. Já jsem si tohle právě užívala, ale tuším, že budu v menšině. Kvůli tomu se mi to četlo pomaleji, ale na druhou stranu bych takové dílo asi nechtěla jen tak prolítnout, protože by mi toho mohlo hodně utéct. A to by v tomto případě byla škoda.
Taky samotný jazyk není jednoduchý, přece jenom to je staré dílo a třeba pravopis se značně odlišuje. Chvíli mi trvalo, než jsem si na to zvykla. Nicméně se mi příběh tak líbil, že mi to nakonec vůbec nevadilo. Ale je to určitě jedna z věcí, co lehce odradí čtenáře.
Musím se přiznat, že jsem kolikrát měla v blízkosti i slovník a musela si vyhledávat slova, která se v dnešní době už nepoužívají. Význam některých výrazů se dal odvodit z kontextu, něco tam bylo i přímo vysvětlené, ale párkrát se mi stalo, že nějaký výraz jsem nenašla nikde. To bylo menší minus hlavně u druhého dílu, ale nemělo to vliv na pochopení děje. Spíše jsem se nad tím jen několikrát pozastavila a pak se musela vzdát. Souvisí s tím ještě německé a latinské věty/výrazy, které jsou v knize bez překladu. Latina mi zase takový problém nedělá, ale německy neumím vůbec.
V knize se potkáte se spoustou postav. Trvalo mi déle, než jsem si některé přestala plést a celkově se v nich zorientovala i přesto, že je Jirásek tak úžasně vykreslil a dočtete se o spoustě lidských příbězích, které s národním obrození zase tolik společného nemají, ale dokážete se s nimi lehce ztotožnit i vzhledem k dnešní době, protože některé věci jsou zkrátka pořád stejné. Přišlo mi, že jsem s tím měla větší problémy v druhém díle, kdy jsem hlavně ze začátku byla trochu zmatená. Taky mi vadilo, že některá jména jsou psaná jako první písmeno křestního jména s příjmením, ale to tam naštěstí bylo jen u minima postav a je to samozřejmě pouze detail.
Je to historický román, takže kromě pozadí z naší historie se setkáte i s milostnou dějovou linkou, která tam má také nemalý díl. Mně se líbila každá část, možná o něco více jsem měla ráda kapitoly, v kterých vystupoval přímo F. L. Věk, protože s touto postavou jsem soucítila nejvíce (což je asi logické, když je to taky hlavní postava). A jak už jsem naznačila výše, tak je to kniha, která vás donutí zajímat se o další informace, takže jsem s ní strávila docela hodně času i díky tomuto. A moc ráda. I když je to jistým způsobem těžší čtení, tak rozhodně stojí za to. Čekají mě ještě tři díly a momentálně nepochybuji o tom, že má velká očekávání budou splněna a netěším se na ně zbytečně.
Obálka: 10/10 Přebal knihy zdobí nádherná kresba Karla Müllera a moc se mi líbí i samotný obal knihy, kde je vyražena malá kresba, kterou pak můžete vidět níže na jedné z mých fotografií. Je to opravdu moc hezké vydání.
Anotace: Na vrcholu českého historického románu stojí dílo Aloise Jiráska. Dominující sférou jeho spisovatelského zájmu je období husitské a doba národního obrození. Když ve svých románech dotvořil široce pojatý obraz husiství, uchvátila Jiráska obrozenecká doba natolik, že jí věnoval nejednu ze svých povídkářských, novelistických a románových prací. Jmenujme např. Na dvoře vévodském (1881), Poklad (1885), U nás (1897-1904), Maloměstské historie (1890). V těchto dílech hovoří však Jirásek jen o jedné nebo k jedné vrstvě národa. To autorovi tak bohatého epického nadání v určité etapě literárního vývoje už nepostačovalo. K vyjádření tak veliké a převratné doby potřeboval také velikost látky a rozsáhlost cyklické románové skladby. Námět nalezl v pamětech dobrušského kupce Heka. „Ještě jsem nedočetl a již jsem hořel,“ zmiňuje se později Jirásek. A Jiráskovi se skutečně podařilo vytvořit z tohoto materiálu a mnoha jiných dokumentů - z dobové korespondence, z různých pamětí a zápisů - horoucí, životný obraz českého národního života, jako snahu o vzmach k samostatnějšímu hospodářskému, kulturnímu, společenskému, jazykovému a konečně i politickému životu. Není snad jediné kladné postavy v tomto Jiráskově díle, která by nezápasila s temnými silami absolutismu, není snad jediné události, které by autor nedovedl využít pro svůj záměr zobrazit boj proti národostnímu a tím i politickému útlaku českého národa. Vznikl tak román, který je nejucelenějším a nejpravdivějším obrazem této doby.
Ukázka: „Jsem rád, strýčku,“ (tak František Žalmanovi říkával) „jsem tuze rád, že jsem té knihy dopídil. Kvůli vám. Je vám jistě tuze milá.“
„Tuze, tuze, milý hochu -“ a zase se staroch odmlčel pohnutím i rozpaky. Počaloť se mu svědomí ozývati.
„A kvůli sobě jsem také rád, strýčku,“ mladý Věk pokračoval, „neboť teď se nebudete na mne zlobit, ani na maminku,“ dodal volněji, tázavě.
„Hochu, hochu, co jsi - ale jak - prosím tebe, nemluv, to se ví, a jak jináč - co jsem si měl myslit -“ omlouval se staroch. Umlkl a zase překvapením. Ozvalyť se na síni kroky a hle, ve dveřích sama studentova panímáma, v nedělním kabátku s varhánky, se zlatým čepcem na hlavě, v hedvábném fěrtochu, tak, jak šla z ranní.
„Tak jsi to už, Františku, vyjednal?“ volala už na síni. „Dej Pán Bůh dobrýtro, sousede! Už jsme dávno spolu nemluvili. Uvěříte-li teď, že jsem já tenkráte nic neudala?“
Věková jdouc z ranní, stavila se tu jen na skok vědouc, že jí František už cestičku k Žalmanovi vyšlapal. Odešla záhy, sama však ohlašujíc, že přijde zase, až jen bude míti trochu pokdy, je prý tuze ráda, že se dorozuměli, poněvadž ji zlé domnění starého přítele nebožtíka dědečka tuze hnětlo.
Žalman byl také rád, i že došel své bible, jejíž latinský přípisek Františkem vysvětlený nic ho nemrzel, a že se všecko vysvětlilo, že se neklamal ve Věkové a jejím synu, kterého míval tak rád. Žasl a divil se a Pánu Bohu děkoval, že tak divnou cestou nabyl nejmilejší své knihy.
Vypravovalť František o zrušování klášterův a jich biblioték, o tom, co bylo a je všude starých knih na prodej, co znamenitých a vzácných spisů židé zašantročili nebo kramáři roztrhali na kornouty, i o tom, jak náhodou přišel ke svému kolegovi jednomu, zahlédl u jeho pána, u něhož bydlil, byl to krejčí, starou knihu, v níž si děti obrázky ukazovaly. To už on, milovník starých knih, poznav, že je tuze stará, chtěl se na titul podívati. A tam že zahlédl písmo na přídeští.
„A to mně hned všecko povědělo, že je to ta kniha, kterou jste kradí čítával a na kterou jsem se tajně tudy tím oknem díval a pro kterou povstala taková mrzutost.“
(F. L. Věk I., kapitola IX. Starý Žalman se udobří, strana 79)
Nakladatelství: Odeon
Adaptace
knihy nebo inspirace knihou
Seriál: F. L. Věk, 1970, Československo