Kočka, která vyprávěla příběhy
Autorka: Lilian Jackson Braun
Originální název: The Cat Who Had 14 Tales
Překlad: Jaroslava Moserová
Původní rok: 1988
Rok vydání: 2010
Série: Kočičí krimi (doplňující kniha)
Žánr: povídky
Počet stran: 159
Moje hodnocení: 9/10 Kniha se skládá ze 14 krátkých povídek, které jsou různého žánru. Hlavními hrdiny jsou všude nepřekvapivě kočky a je to opravdu moc hezké doplnění do série Kočičí krimi. Některé povídky se mi líbily víc, jiné míň, ale celkově to hodnotím zase vysoko, protože kočky miluju a Lilian Jackson Braun si mě svou tvorbou za ty roky, kdy její knihy čtu, zkrátka získala. Četlo se mi to dobře, čas rychle odsýpal a vzhledem k tomu, že jsou povídky opravdu krátké a není jich mnoho, tak to máte přečtené takřka za chvíli. Možná mi tam jen trochu chyběl obsah ale to je tady opravdu detail.
Obálka: 7/10 Řekla bych, že to jedna z těch slabších z této série, ale to nemění nic na tom, že mi ten styl pořád přijde zajímavý a člověk ty knihy hned pozná.
Anotace: Chytrá siamská kočička, která naučí bát se bezohledného lovce koček... všemi mastmi mazaná kočka, která objasní tajemné zmizení obchodníka se starožitnostmi... elegantní perská kočka, která dokáže zaklínat duchy... Ve čtrnácti dech beroucích příbězích přivádí autorka bestsellerů Lilian Jackson Braun na scénu své detektivy se sametovými tlapkami, to vše podle hesla „Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe...“
Ukázka: „Vidíš, teď jsi mi něco připomněl. Kdo vlastně byl ten sympatický pán s hůlkou na našem večírku? Nevzpomínám si, jak se jmenoval.“
„Nemám tušení, myslel jsem, žes ho pozvala ty.“
„Tak ho s sebou asi někdo přivedl. Zajímal se o Pašův výběh. Má taky kočku. Řekla jsem ti vůbec, že Hendersonovi mají dvě barmská koťata? Pozvali nás příští neděli na skleničku, abychom si ty malé prohlédli.“
Uplynul další týden a Paša objevil novou skvělou rozhlednu, vysokou skříň v hale. Dokázal na ni vyskočit jediným skokem. Jinak byl ten týden jako každý jiný a na obzoru byl obyčejný víkend. Paša byl spokojený.
Jednička s Dvojkou se chystali v neděli večer na návštěvu k barmským koťatům, proto dostal Paša večeři dřív než obvykle. Lehl si pak v knihovně na pohovku a usnul.
Když zazvonil telefon, byla tma a nikde nikdo. Zvedl hlavu a syčel na přístroj, dokud nezmlkl. Pak znovu usnul, hlavu na předních tlapkách.
Když telefon zazvonil podruhé, Paša vstal, protáhl se a stočil ocas jako otazník. Projevil svoji nelibost tím, že skočil na psací stůl a brousil si drápky o Websterův slovník. Pak chvíli žvýkal záložku do knížky. Dostal žízeň a šel se do šatny napít.
Všude byla tma, nikde se nesvítilo, ani měsíc za okny, Paša se však pohyboval v tmavých pokojích s klidnou jistotou, vyhýbal se nohám od stolů a židlí a prohlížel si nepatrně drobečky na koberci. Nic neuniklo jeho pozornosti.
Lačně pil a spokojeně mával špičkou ocasu. Vtom ho něco vyrušilo. Nastražil uši a poslouchal. Ocas jako by mu zkameněl. Že by to byli vrabci? Nebo snad prší? Sklonil hlavu a pil dál.
Znovu ho něco vyrušilo. Něco se dělo, něco neobvyklého.
(povídka Paša se soustředí, strana 10)
„Nemám tušení, myslel jsem, žes ho pozvala ty.“
„Tak ho s sebou asi někdo přivedl. Zajímal se o Pašův výběh. Má taky kočku. Řekla jsem ti vůbec, že Hendersonovi mají dvě barmská koťata? Pozvali nás příští neděli na skleničku, abychom si ty malé prohlédli.“
Uplynul další týden a Paša objevil novou skvělou rozhlednu, vysokou skříň v hale. Dokázal na ni vyskočit jediným skokem. Jinak byl ten týden jako každý jiný a na obzoru byl obyčejný víkend. Paša byl spokojený.
Jednička s Dvojkou se chystali v neděli večer na návštěvu k barmským koťatům, proto dostal Paša večeři dřív než obvykle. Lehl si pak v knihovně na pohovku a usnul.
Když zazvonil telefon, byla tma a nikde nikdo. Zvedl hlavu a syčel na přístroj, dokud nezmlkl. Pak znovu usnul, hlavu na předních tlapkách.
Když telefon zazvonil podruhé, Paša vstal, protáhl se a stočil ocas jako otazník. Projevil svoji nelibost tím, že skočil na psací stůl a brousil si drápky o Websterův slovník. Pak chvíli žvýkal záložku do knížky. Dostal žízeň a šel se do šatny napít.
Všude byla tma, nikde se nesvítilo, ani měsíc za okny, Paša se však pohyboval v tmavých pokojích s klidnou jistotou, vyhýbal se nohám od stolů a židlí a prohlížel si nepatrně drobečky na koberci. Nic neuniklo jeho pozornosti.
Lačně pil a spokojeně mával špičkou ocasu. Vtom ho něco vyrušilo. Nastražil uši a poslouchal. Ocas jako by mu zkameněl. Že by to byli vrabci? Nebo snad prší? Sklonil hlavu a pil dál.
Znovu ho něco vyrušilo. Něco se dělo, něco neobvyklého.
(povídka Paša se soustředí, strana 10)
Nakladatelství: Moba