Zítra se bude zabíjet
Autor: Daniel Polansky
Originální název: Tomorrow the Killing
Překlad: Petra Diestlerová
Původní rok: 2012
Rok vydání: 2013
Série: Dolní město (2. díl)
Žánr: fantasy, mysteriózní, detektivní, dystopie
Počet stran: 349
Moje hodnocení: 6/10 Druhý díl této městské fantasy se mi líbil o něco méně než ten první. Hlavní postava se mi obecně moc líbí, je mi sympatická svou drzostí a sarkasmem, ale v knize jako takové mi zase něco chybělo. Tentokrát jsem nebyla moc nadšená z příběhu, chvílema mě to nebavilo a to, co mělo být překvapivé, v podstatě překvapivé bylo, ale nevyvolalo to ve mně dostatečnou emoční reakci. Zkrátka mi to bylo trochu jedno.
Nemám problém ani se stylem autorova psaní, četlo se mi to zase dobře, ale to něco, co vás ke knize přitáhne a nepustí, to tam není. A přijde mi to škoda, protože autor si vytvořil prostředí, které má potenciál, stejně tak výborná hlavní postava, jak jsem zmínila už výše, akorát ten děj pořád pokulhává.
No, jsem zvědavá, jestli budu spokojená alespoň se závěrečným dílem této série, který mě ještě čeká.
Obálka: 9/10 Obálka je celkem jednoduchá a možná proto k ní nemám prakticky žádné výhrady a mohu napsat, že se mi líbí, zvláště ten font písma (ono tam teda nic moc jiného není, že). Je to tedy zase přebal knihy a samotná obálka je pak čistě černá.
Anotace: Kdysi byl hrdinou Velké války, pak agentem obávaného Černého domu. Teď je významnou oporou zločineckého podsvětí Dolního města.
Říká se mu Správce.
Domnívá se, že válka je pro něj dávnou minulostí, jenže pak dostane předvolání od někoho, koho tehdy znával, a to vrátí zpátky spoustu nepříjemných, nepohodlných a bolestných vzpomínek. Dcera generála Montgomeryho zmizela, když se pokoušela zjistit, kdo zabil jejího bratra. Její otec ji chce najít dřív, než páchnoucím ulicím padne za oběť i ona.
Temný příběh z prohnilého světa Dolního města je po Léčbě ostrou břitvou (Knižní klub, 2012) další pozoruhodnou fantasy noir detektivkou z pera Daniela Polanského.
Ukázka: „Jenže ta vaše historka byla celkem věrohodná. A s podporou z Černého domu bych mohl svoje plány urychlit o rok, možná dokonce o dva. Za pokus to stálo.“
Nedostatek opatrnosti byl odjakživa Rolandovou slabinou. Uvědomil jsem si to už toho dne, kdy jsem ho viděl poprvé, a byl jsem si jistý, že na tu vějičku skočí. „Nikdo, kdo má co ztratit, nechce, abyste vyhrál. Přeceňujete rozsah své podpory.“
„Jak je vidno,“ opáčil suše.
Potlačil jsem uchechtnutí. Tohle opravdu nebyl čas na veselou zábavu, ačkoli z Rolandova vystupování byste to nepoznali. Na stole stála láhev whisky. Když jsem ji tam před půlhodinou dával, byla plná. To už neplatilo. Nalil jsem pár prstů alkoholu do sklenice a přistrčil ji k němu.
Poděkoval mi kývnutím a hodil whisky do sebe. „Jestli mě zabijete,“ řekl poté, co si chvíli vychutnával palčivou chuť alkoholu, „země shoří plamenem - moji muži se s tím jen tak nesmíří.“
„Jestli budete žít, tak země shoří plamenem. A mrzí mě, že to musím říct, ale mýlíte se. Spolek po vás bude truchlit - ale bez jakéhokoli násilí. Přijali jsme v tom ohledu jistá opatření.“
„Joachim?“ Snad poprvé v životě Rolanda něco vyvedlo z míry. Rozhodně to bylo poprvé, co jsem byl něčeho takového svědkem. Položil ruce na stůl a chvíli se na ně mlčky díval. Pocítil jsem náhlé a pronikavé bodnutí lítosti nad tím, že jsem mu odhalil zradu jeho nejlepšího přítele, z níž jsem měl kupodivu horší pocit než z té vlastní. „To bych do něj neřekl,“ přiznal.
Já vlastně taky ne a pořád se mi nechtělo úplně věřit, že je to pravda. Ale Starý pán to prakticky potvrdil.
„Šlo o peníze?“ zeptal se Roland spíš pro sebe. „Nebo to chtěl převzít sám?“
Nejspíš hrálo roli obojí. Pretories pocházel z té části šlechty, která měla už dávno jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou. A nikomu se nezamlouvá ustavičně vykukovat za něčím ramenem.
(kapitola 46., strana 331)
Nakladatelství: Knižní klub