Divá Bára... a jiné povídky II.
Autorka: Božena Němcová
Ilustrace: Iva Karasová-Třísková
Původní roky: 1855/1858/1859
Rok vydání: 2001
Žánr: povídky
Počet stran: 214
Moje hodnocení: 7/10 Kniha obsahuje 4 povídky: Divá Bára, Karla, Pan učitel a Dobrý člověk. Všechny jsou doprovázeny docela pěknými ilustracemi.
Mezi jednotlivými povídkami jsem měla delší časové rozestupy, protože mě hned ta první lehce zklamala a obecně mě to zase tolik nenadchlo, abych si honem přečetla další povídku od této autorky. Tím nechci říct, že by ty povídky byly špatné, ale není v nich prakticky nic, co by vás ke knize připoutalo. Většinou jsou takové hezké, což občas určitě neuškodí, ale nebýt jména Boženy Němcové, tak se k něčemu takovému pravděpodobně ani nedostanu. Napadlo mě, že si takovým psaním nejspíše kompenzovala svůj vlastní život, který nebyl jako z pohádky. Jenže ono se nedá pořád číst jen to, kde všude nakonec stejně všechno skončí dobře a taky mi přijde, že tím autorka shodila příběh, který předtím vypadal docela realisticky. Navíc po přečtení první povídky je vám pak hned jasné, jak dopadnou ty zbývající. Nějaká překvapení tady opravdu nehledejte.
Povídky údajně prošly jazykovou úpravou, ale osobně mi to tak nepřišlo. I když originál jsem samozřejmě neviděla, takže kdo ví, třeba nějaké ty úpravy opravdu proběhly. Obecně nejsem příznivcem upravených starých českých textů, protože moderní doba, ale chápu, že to jinak od čtení odradí mnohem více lidí. I já mám občas problém, ale dokud se dá význam někde dohledat/pochopit, tak proč ubírat jednu část díla. Pravda je, že na některá slova s jiným významem si asi nezvyknu nikdy. U Němcové to je třeba děvka místo dívky. Ale dá se to přežít a aspoň nemáte pocit, že si autor na tu dobu jen hraje.
A teď už jen krátce k samotným povídkám. Divá Bára (5/10): Jak jsem už napsala v úvodu, tak tato povídka mě zklamala. Myslím, že by učitelé češtiny neměli moc vychvalovat díla patřící do povinné četby, protože mnohdy to zklamání je pak opravdu hořké. Člověk čeká brilantní dílo a dočká se romantické povídky s dobrým koncem, která se ničím moc neodlišuje od jiných podobně laděných knih. Ono se mi to četlo celkem dobře, ale má očekávání byla vysoká, a proto moje výsledné hodnocení takové není. Navíc na tato snová díla odehrávající se v realitě moc nejsem. Ne že bych nerada snila, ale v této době to na mě má spíše negativní dopady, než že bych se pak usmívala po krásné četbě. Karla (8/10): Tato povídka už dopadla lépe. Nejsem na pochybách, že to je i z toho důvodu, že zase tak zmiňovaná není a ty další dvě povídky už vůbec. Navíc jsou tady mnohem zajímavější postavy a měla jsem tendence tam hledat i to, co tam pravděpodobně ani nebylo. Obecně si myslím, že tyto povídky jsou spíše povrchové, i když by tam jistý potenciál byl. U Karly mě na rozdíl od Divé Báry zaujal i příběh a četlo se mi to o něco veseleji. Pan učitel (10/10): Tato povídka se mi líbila ze všech nejvíc. Bylo to pro mě opravdové pohlazení po duši, které mám ráda. Více mi tady sedlo i téma, které se konečně vzdálilo od těch milostných. Je to opravdu moc pěkné čtení, i když krátké, jak to tak u povídek bývá - u některých bohužel. Ale pro navození atmosféry to stačilo a tady jsem se naopak s autorkou zasnila s radostí. Dobrý člověk (5/10): Sbírka skončila povídkou, která neurazí, ani nenadchne. Opět se tu setkáváme s domněle věrným popisem života v minulosti. A nemine nás ani milostná zápletka a šťastný konec. Jen by tady bylo dobré, kdyby se místo úpravami českého jazyka někdo zabýval překladem toho německého. Když už.
Obálka: 7/10 Je to moc pěkná vazba. Ale na druhou stranu se mi tento typ vazeb hodí spíše ke knihám s citáty apod. Božena Němcová sice stojí za pozornost, ale její tvorba mi zase tak výjimečná nepřijde. Oceňuji, že je v tomto případě zvoleno i vkusné ztvárnění loga nakladatelství a absence obvyklých rušivých blbostí.
Ukázka: „Nu, to znáš, osobo zlatá, kterak to bývá,“ pousmála se rychtářka. „Měla jsem jedno dívčí, pánbůh mi ji vzíl ha druhé mi zase nadělil. Rok je mu; běhá jako čamrda.“
„A kde je máš?“
„Husopaska vzala je s sebú na mez. Ono se to tam rádo v trávě válí.“
„A jak se tvoje jmenuje?“ ptala se Markyta.
„Hana.“
„Hana se pěkně volá. Jsem tomu ráda, že máš děvče; děvče obveselí stavení jako růže zahrádku. Budou si s Karlou družky. Za to tě ale prosím, abych si to tvoje dívčí taky vzala na starost; ty víš, že mám děti ráda,“ prosila Markyta.
„Mileráda,“ odpověděla rychtářka; „beztoho když je pelno, neví člověk, kam s těmi dětmi, má-li-je vzít na pole, nebo doma nechat. Ty, Markyto, budeš mi k ruce ha dohlídneš v chlívě, Hanči pak, starší děvku, budu posílat na pole s čeládkú ostatní.“
Toto ustanovení bylo to jediné, což Markytě třeba bylo, jiného uvádění a nařizování nepotřebovala. V celé té domácnosti, do které po čtyrech letech zase znovu vstupovala, ničehož se nezměnilo, ledaže Hana přibyla, kopavá Ryzka že ubyla, Stračka a mladé stromky v sadu že povyrostly.
Jako když vítr zaduje přes jezero a tichou hladinu jeho rozryje, tak zpráva, že se Markyta Drahoňová z Němec vrátila a Bartovic Adam že se záhy vrátí, rozrušila tichý a jednotvárný život obyvatelů vesnických.
Hospodáři, hospodyně, staré báby i děvčata, čeládka i ty malé děti, zkrátka kdekdo byl, přicházel k rychtářovům hejtu podívat se na Markytu a její karasaté děvče s tím neslýchaným jménem. Každému musela opakovat, jak se jí v Němcích vedlo, musela povídat o Petru Pavlovic, a Pavlu Petrovic, jak že se jim tam vedlo.
(povídka Karla, kapitola II, strana 63)
Nakladatelství: Knižní expres