Kde jsem byl doma
Autor: Josef Mühlberger
Originální název: Wo ich daheim war. Erzählungen von Josef Mühlberger.
Překlad: Zdeněk Mareček
Původní rok: 1983
Rok vydání: 2009
Žánr: autobiografie, povídky
Počet stran: 122
Moje hodnocení: 10/10 Kniha Kde jsem byl doma je zase jednou z těch, které jsem si náhodně vzala v knihovně a tentokrát jsem měla opravdu šťastnou ruku. Je to výbor vzpomínkových próz Josefa Mühlbergera a i když jsem ze začátku měla pocit, že to je soubor povídek o zdánlivě obyčejných věcech, tak jsem se mýlila. S každou další povídkou přituhovalo. Spisovatel byl totiž jedním z odsunutých Němců a většina povídek je právě z této doby, takže to není zrovna lehké čtení, jak jsem si myslela na začátku. Přesto si to čtení dovolím označit za příjemné, protože se mi kniha opravdu dobře četla navzdory silnému obsahu. Jednotlivé vzpomínky jsou sice krátké, ale bohatě to stačí, aby ve vás vyvolaly emoce. Bylo to takové pohlazení po duši, ale někdy dost mrazivé. Připomnělo mi to, že zlo se může probudit v každém z nás a násilí způsobuje jenom další násilí.
Opravdu se mi to moc líbilo a po delší době mohu nějakou knihu doporučit úplně všem.
Obálka: 8/10
Ukázka: Starý stůl
Z mých vzpomínek se jako z přítmí pověsti - mého dětství -vynořuje obraz starého stolu. Ačkoli od té doby uplynuly už desítky let, má vzpomínka nevybledla, naopak! Ve spotřební společnosti, jež zachází lehkomyslně s věcmi i lidmi, také se vzpomínkami, vystupuje zřetelněji.
Ten stůl patříval mým prarodičům a z horské vesničky se dostal k mým rodičům do města v údolí. Byl vyroben z dubového dřeva a nebyl natřený barvou, vrchní deska byla z hladkého bukového dřeva; čtyři nohy stolu byly do desky zapuštěny zešikma a dole procházely trnožem, aby si lidé mohli o něj opřít nohy; trnož dodával stolu pevnost a soudržnost.
Těšíval jsem se na to, až si jednou jako rodiče a sourozenci budu moci opřít nohy o trnož, neboť tak se jistě muselo dobře sedět. Ale té radosti jsem se už nedočkal a mohly za to právě ty lišty na opírání nohou. Spočinulo na nich za ta dlouhá léta asi příliš mnoho těžkých a unavených nohou. Neustálé drhnutí lišty tak ztenčilo, že jednoho dne jedna nevydržela. Rodiče ji už nedali spravit. Starý stůl - třebaže těžký - byl vynesen na půdu a tam odložen, do domu přišel stůl nový.
Jeho deska nebyla čtvercová, nýbrž protáhlá; stál na vysokých tenkých nohách s nahoře vysoustřeženou boulí a byl natřený, takže kresba dřeva vidět nebyla, a deska byla potažena voskovaným plátnem. Trnož neměl.
Starý stůl, když jsme k němu usedali k jídlu i jindy, zůstával bez ubrusu. Chléb a mísy ležely přímo na dřevě desky, brambory a jablka byly po něm rozloženy.
(povídka Starý stůl, strana 5)
Nakladatelství: Barrister & Principal