Kladivo na čarodějnice
Autor: Václav Kaplický
Původní rok: 1963
Rok vydání: 2016
Žánr: historický román
Počet stran: 452
Moje hodnocení: 10/10 Tato kniha se mi do ruky dostala v době, kdy jsem v podstatě každou knihu nechávala rozečtenou, sahala hned po další a nemohla se do ničeho pořádně začíst. Moje nálada byla všelijaká a možná to je paradoxní, ale tento román, který má za sebou skutečné historické naprosto otřesné události, mě z té letargie dostal.
Je to neuvěřitelně čtivá kniha a byť tam nejsou všechny hrůzy popsány v brutálních detailech (k čemu rádi sklouzávají dnešní autoři a myslí si, že je to jediná cesta, jak ve čtenáři vyvolat nechuť a děs), tak po celou dobu čtení mě mrazilo v zádech a krve by se ve mně nikdo nedořezal. Tohle je pro mě ten pravý horor, protože skutečné zlo se nejdříve pomalu vplíží a udeří v plné síle až v momentě, kdy už má všechny v hrsti. O to horší je, že se jedná o naši vlastní historii. Vyvolává to ve vás po celou dobu pocity, které jsou laděny jen negativně. Ta znechucenost ve mně přetrvávala i dlouho po dočtení. Zvláště pak v momentech, kdy jsem si vyhledávala historické souvislosti, protože autor u některých postav použil jména skutečných osob, kteří v té době žili a měli s čarodějnickými procesy něco společného.
Nesmím zapomenout vyzdvihnout nádhernou češtinu, kterou je román napsán. Už dlouho jsem od českého autora nečetla knihu, kde by si s jazykem tak vyhrál jako Václav Kaplický. Je vidět, že měl pro náš jazyk neuvěřitelný cit a pro mě to bylo pohlazením po duši.
Kladivo na čarodějnice není hezká kniha, nevyvolá u vás žádné dobré pocity a rozhodně si u ní neodpočinete. Ale je to skvěle napsaný román, který podle mě dobře vykreslil jednu část našich dějin, která byla odporná. Zároveň v něm můžeme vidět analogie s mnohem mladšími událostmi a bohužel někde i se současností. Zlo se totiž neštítí ničeho a to v jakékoliv době. A nejhorší ze všeho je, když se mu nechá volná cesta.
Je to neuvěřitelně čtivá kniha a byť tam nejsou všechny hrůzy popsány v brutálních detailech (k čemu rádi sklouzávají dnešní autoři a myslí si, že je to jediná cesta, jak ve čtenáři vyvolat nechuť a děs), tak po celou dobu čtení mě mrazilo v zádech a krve by se ve mně nikdo nedořezal. Tohle je pro mě ten pravý horor, protože skutečné zlo se nejdříve pomalu vplíží a udeří v plné síle až v momentě, kdy už má všechny v hrsti. O to horší je, že se jedná o naši vlastní historii. Vyvolává to ve vás po celou dobu pocity, které jsou laděny jen negativně. Ta znechucenost ve mně přetrvávala i dlouho po dočtení. Zvláště pak v momentech, kdy jsem si vyhledávala historické souvislosti, protože autor u některých postav použil jména skutečných osob, kteří v té době žili a měli s čarodějnickými procesy něco společného.
Nesmím zapomenout vyzdvihnout nádhernou češtinu, kterou je román napsán. Už dlouho jsem od českého autora nečetla knihu, kde by si s jazykem tak vyhrál jako Václav Kaplický. Je vidět, že měl pro náš jazyk neuvěřitelný cit a pro mě to bylo pohlazením po duši.
Kladivo na čarodějnice není hezká kniha, nevyvolá u vás žádné dobré pocity a rozhodně si u ní neodpočinete. Ale je to skvěle napsaný román, který podle mě dobře vykreslil jednu část našich dějin, která byla odporná. Zároveň v něm můžeme vidět analogie s mnohem mladšími událostmi a bohužel někde i se současností. Zlo se totiž neštítí ničeho a to v jakékoliv době. A nejhorší ze všeho je, když se mu nechá volná cesta.
Obálka: 10/10 Na obálce je použita reprodukce obrazu Mladá čarodějnice vedená na hranici od Anselma Feuerbacha z roku 1851. Líbí se mi, že na obálce není nic zavádějícího a naopak to plně vystihuje obsah. Dokonce jsem tady skousla i ten tradičně děsný čárový kód na zadní straně.
Anotace: Román vypráví o čarodějnických procesech ve Velkých Losinách a v Šumperku v 17.století. Inkvizitor nechává upalovat ženy, u kterých se objeví nějaký náznak čarodějnictví, např. zaříkávání. Oběti postupně vybírá tak, aby zlikvidoval názorové odpůrce a bohaté lidi, jejichž majetek by se pak mohl zkonfiskovat. Přiznání vynucuje mučením. Mezi oběti procesů se postupně dostanou i kněz a šlechtic, hájící nespravedlivě odsouzené a ukazující na nelidské metody výslechů. Podle románu natočil Otakar Vávra slavný film.
Ukázka: Groerka vyvalovala oči na toho hrozného starce. Nerozuměla dobře tomu, co říkal.
„Odpovídej, když se tě ptám!“
„Neznám nikoho takového jména!“
Boblig se k vyslýchané otočil zády a chvíli se díval z okna. Náhle se obrátil a přiblížil se k ní.
„Chodívala jsi často na Petrovy kameny?“ zeptal se o něco mírněji.
„Myslíte, milostivý pane, tu vysokou horu? Tam jsem nikdy nebyla.“
Inkvizitor pohlédl do tmavého kouta, kde byl ukryt jeho pomocník. Ignác pochopil, že přišla jeho chvíle. Vynořil se na světlo a pitvorně se na Groerku zašklebil. Dorota se tak vystrašila, až si dlaní zakryla obličej.
„Už mě neznáš?“ chechtal se Ignác.
Groerce naskakovala husí kůže. Vrtěla hlavou, takového skřeta v životě nikdy neviděla.
„Ty se nepamatuješ, že jsme byli spolu na Petrových kamenech?“ mečel hrbáč. „Přijímali jsme tam hostii černou jako bota a z kalicha jsme tam pili víno z kravských paznehtů. A pak jsme spolu tancovali. Hehehe! A co bylo potom? Také se již nepamatuješ?“
Vyslýchané se hrůzou rozšířily oči.
„Ne, ne!“ křičela.
Boblig pokynul Náckovi, který hned odstoupil. Sám pak položil ruku Groerce na rameno a pravil mírně:
„Víme všechno, Doroto Groerová, před námi nic nemůže zůstat utajeno. Nikterak však na tebe nespěcháme, aby ses ke všemu přiznala. Máš dost času, aby sis na vše dobře vzpomněla. Za týden tě zase zavoláme, a pak už nám jistě povíš, cos dělala na Petrových kamenech a kdo tam byl s tebou. Teď můžeš jít.“
(kapitola 5. Inkvizitor zahajuje výslechy, strana 54)
„Odpovídej, když se tě ptám!“
„Neznám nikoho takového jména!“
Boblig se k vyslýchané otočil zády a chvíli se díval z okna. Náhle se obrátil a přiblížil se k ní.
„Chodívala jsi často na Petrovy kameny?“ zeptal se o něco mírněji.
„Myslíte, milostivý pane, tu vysokou horu? Tam jsem nikdy nebyla.“
Inkvizitor pohlédl do tmavého kouta, kde byl ukryt jeho pomocník. Ignác pochopil, že přišla jeho chvíle. Vynořil se na světlo a pitvorně se na Groerku zašklebil. Dorota se tak vystrašila, až si dlaní zakryla obličej.
„Už mě neznáš?“ chechtal se Ignác.
Groerce naskakovala husí kůže. Vrtěla hlavou, takového skřeta v životě nikdy neviděla.
„Ty se nepamatuješ, že jsme byli spolu na Petrových kamenech?“ mečel hrbáč. „Přijímali jsme tam hostii černou jako bota a z kalicha jsme tam pili víno z kravských paznehtů. A pak jsme spolu tancovali. Hehehe! A co bylo potom? Také se již nepamatuješ?“
Vyslýchané se hrůzou rozšířily oči.
„Ne, ne!“ křičela.
Boblig pokynul Náckovi, který hned odstoupil. Sám pak položil ruku Groerce na rameno a pravil mírně:
„Víme všechno, Doroto Groerová, před námi nic nemůže zůstat utajeno. Nikterak však na tebe nespěcháme, aby ses ke všemu přiznala. Máš dost času, aby sis na vše dobře vzpomněla. Za týden tě zase zavoláme, a pak už nám jistě povíš, cos dělala na Petrových kamenech a kdo tam byl s tebou. Teď můžeš jít.“
(kapitola 5. Inkvizitor zahajuje výslechy, strana 54)
Nakladatelství: Fortuna Libri
Adaptace
knihy nebo inspirace knihou
Film: Kladivo na čarodějnice, 1969, Československo