Úvod do integrativní psychoterapie
Autoři: Ken Evans, Maria C. Gilbert
Originální název: Introduction to Integrative Psychotherapy
Překlad: Stanislava Dudová
Původní rok: 2005
Rok vydání: 2011
Žánr: odborná literatura, psychologie
Počet stran: 167
Moje hodnocení: 10/10 Díky této knize jsem konečně objevila směr, kterým bych se chtěla vydat (když už to nedokázala škola, tak literatura nezklame nikdy). Čtení jsem si tedy užila od začátku do konce, kniha je napsaná příjemným stylem a čas u ní jen utíká. Což bylo určitě způsobeno i tím, že mě to opravdu bavilo a ocenila jsem, že autor rozebral případovou studii podrobně. Kromě teoretického základu tedy získáte i vhled do praxe. Myslím si, že je srozumitelná i pro lidi mimo obor, ale upřímně, asi to už nejsem schopná posoudit. Je to taky konečně kniha o psychologickém směru, který si z těch ostatních snaží vybrat to nejlepší a není to o nadávání, že ostatní to dělají špatně a já vyznávám ten jediný správný směr. Tohle byla opravdu příjemná změna. Kniha obsahuje taky rejstřík a přílohy. Jediné, co mi přišlo trochu zbytečné, bylo odkazování na jednotlivé strany v textu, přece jen to není obsáhlá publikace, ale to je jen detail. Naopak si autoři zaslouží moje uznání, že toho tolik dokázali nacpat do tak malého rozsahu. Pro mě je tato kniha přínosem a edice Tritonu Psyché mě znovu nezklamala. Mohu ji doporučit všem, kdo se o daný směr zajímá nebo si chce jen rozšířit obzory a nechce nad tím strávit příliš času.
Obálka: 9/10 Obálky z této edice se mi většinou líbí. Tady mám jen výhradu k tomu, že se z titulní strany tohoto vydání jaksi někam vytratilo jméno druhé autorky.
Anotace: Tato zajímavá kniha nabízí komplexní přehled rychle se rozvíjejícího pole integrativní psychoterapie a představuje čtenáři vztahově vývojový model terapie, jeho teoretické zázemí i praktické užití.
V „Úvodu do integrativní psychoterapie“ najdete poutavý příběh práce s klientem a případovou studii, která odhaluje filozofické kořeny i praktické postupy integrativní terapie, sleduje celý průběh terapeutického procesu a poukazuje na podoby odporu v jednotlivých fázích.
Autoři se také zamýšlejí nad oblastmi, ve kterých se různé současné vztahové přístupy setkávají, rozšiřují hranice terapeutického uvažování a zkoumají vliv kulturních, ekologických a transpersonálních jevů na terapeutický proces. V závěru knihy předkládají seznam terapeutických dovedností, které by měl získat každý absolvent integrativního výcviku.
Kniha se může stát neocenitelným pomocníkem pro studenty, kteří chtějí získat komplexní přehled o integrativní psychoterapii, a zároveň zajímavou inspirací pro zkušené praktiky.
Ukázka: Myslím, že toto sezení mělo klíčový význam pro celý průběh terapie. Filip odmítl mé empatické vyladění a přenesl na mne své dětské ego. Pak se mnou přehrál něco, co znal ze své minulosti, a ukázal mi způsob, jakým se jeho otec choval k němu. V mojí přenosové reakci se odrazily i některé aspekty z mé vlastní historie. Pokud dojde k situaci, kdy se reaktivní protipřenos spojí s proaktivním, terapeutova projektivní identifikace je velmi pravděpodobná. Terapeut se za takových okolností stává zranitelnějším, vnímavějším vůči konfluenci (symbióze) s klientem.
Tansey a Burke ve své studii o protipřenosu říkají: „Představa, že by byl terapeut čistým plátnem, které zachovává neutralitu a anonymitu, je už nadále neudržitelná. Klient se pokouší transformovat terapeuta do přenosového objektu a protipřenos je vždy transakčním, společným výtvorem, na kterém spolupracují obě strany. Terapeutova vlastní subjektivita je vždy součástí procesu a projevuje se ve způsobu, jakým terapeut prožívá klientovo chování.“ (Tansey a Burke, 1989).
Otázkou zůstává, jak by měl terapeut s takovou mimořádně silnou událostí, jakou jsem zažil s Filipem, zacházet. Situace může skončit terapeutickou roztžkou, nebo může naopak významně podpořit léčebný proces.
Myslím si, že chce-li terapeut čelit tomuto druhu symbiotické identifikace s klientem a má-li ji cíleně použít, stojí před jedním z nejobtížnějších terapeutických úkolů. Filip na jedné úrovni vyvolává odmítnutí a tím i opakování starých vzorců z minulosti, na jiné, hlubší úrovni vyvolává soucit. Je zřejmé, že se usilovně snaží zacelit svá zranění a vyrovnat se s vývojovými deficity. Filipova hněvivá reakce byla mimo jiné zkouškou terapeutovy autenticity a důvěryhodnosti. Filip jako by říkal: „Takže ty (terapeute) chceš opravdu vědět, jaké to pro mne (klienta) bylo? Tak dobře, můžeš si to zkusit na vlastní kůži, já ti to předvedu. Ucítíš to sám, sám na sobě.“
terapeut se musí snažit najít takovou odpověď, kterou přijme a potvrdí vše, co bylo řečeno, co se stalo. A pokud je to jen trochu možné, neměl by primárně řešit útok na svou osobu ani své emocionální reakce. Musí hledat způsob, jak použít danou zkušenost tak, aby podpořila klienta v hlubším uvědomění. Zároveň je potřeba, aby sdělil zvnitřněnému kritickému rodiči,
že jeho chování není správné a že ho nebude dále akceptovat. Ideální je, když se terapeut internalizovanému rodiči postaví ve chvíli, kdy je v klientovi aktivně přítomen. V takovém okamžiku je účinek nejsilnější. Když se vrátíme k našemu případu, zmiňovaná událost byla první situací ve Filipově životě, kdy viděl, jak se někdo postavil jeho internalizovanému rodiči a přežil to!
(kapitola 8. Zaměření na interpersonální proces - typ vztahu „Já-Ty“, strana 119)
Nakladatelství: Triton