Oheň
Autorka: Angie Sage
Originální název: Fyre
Překlad: Jaroslava Novotná
Ilustrace: Pavel Čech
Rok vydání: 2013
Série: Příběhy Septimuse Heapa (7. díl)
Žánr: fantasy, pro mládež
Počet stran: 409
Moje hodnocení: 5/10 Dostala jsem se k poslednímu dílu mé oblíbené série a strašně mě to mrzí, ale musím říct, že mě opravdu velmi zklamal. Dějově to bylo hodně slabé, zkrátka žádné velké vyvrcholení se nekonalo. Nějakou skutečnou akci aby člověk pohledal a nedokázalo mě to holt vtáhnout do děje jako u předchozích dílů. Taky mi tam chyběl typický humor autorky, kdy jsem si u knihy odpočinula a pobavila se. Ne že by tam sem tam nějaký ten vtip nezazněl, ale s minulými díly se ta úroveň srovnávat nedá. Nejdříve se mi to četlo pěkně jako vždy a ani mi tolik nevadilo, že se tam nic moc neděje, ale užívala jsem si, že to je poslední díl a je to takové smutné loučení s oblíbenou sérií. Jenže po čase mě to přestalo úplně bavit, četla jsem to pomalu, dlouho a ke konci jsem některé pasáže dokonce přeskočila. A to člověk fakt nečeká u něčeho, od čeho má tak vysoká očekávání a buďme upřímní - od toho posledního dílu jsem toho čekala až moc. No a nedostala jsem skoro nic. Navíc mě celkem iritovalo, kolik prostoru autorka dala takové té rádoby romantické lince mezi některými postavami. Zpravidla těm, které jsem neměla moc oblíbené ani dřív. Myslím, že to příběhu akorát ještě více uškodilo, i když by to nebyla hitparáda ani bez toho.
Celkový pozitivní dojem ze série mi to ale nevzalo. Vše bylo uzavřeno, co ne, to autorka dodala ve svém klasickém závěru k jednotlivým postavám. Ale stejně se nemůžu zbavit pocitu, že si to ukončení zasloužila mnohem důstojnější. Je to opravdu škoda, ale ne každá série může mít každý díl lepší a lepší a k tomu výborný konec.
Celkový pozitivní dojem ze série mi to ale nevzalo. Vše bylo uzavřeno, co ne, to autorka dodala ve svém klasickém závěru k jednotlivým postavám. Ale stejně se nemůžu zbavit pocitu, že si to ukončení zasloužila mnohem důstojnější. Je to opravdu škoda, ale ne každá série může mít každý díl lepší a lepší a k tomu výborný konec.
Obálka: 10/10 Budu se zase opakovat, ale já ty obálky této série mám opravdu moc ráda a je to tentokrát bohužel jedna z mála pozitivních věcí na tomto dílu. Taky musím zavřít oči nad zadní stranou obálky, kde je zase vesele oznámeno, že byla koupena práva této série na natočení filmu, nicméně už je to dlouhé roky a nic se neděje.
Anotace: Sedmé pokračování příběhů mladého čaroděje Septimuse Heapa je velkolepým završením celé série. Zpočátku se zdá, že všechno poklidně spěje k tomu, aby se Septimus konečně stal MimoŘádným čarodějem a Jenna královnou. Sep si užívá prázdnin a Jenna uspořádá v paláci bezva párty pro své přátele. Dobrá nálada ale nepanuje dlouho. Zlí čarodějové z prstenu dvou tváří se osvobodí a s temnými kouzly se vydají pokazit, co se dá. Aby proti nim vůbec mohli bojovat, musí Marcellus zažehnout alchymický oheň - ale jak se ukáže, ani to není tak snadné.
Vydejme se tedy naposled na cestu plnou magyku a věřme, že toto dlouhé dobrodružství už jednou provždy skončí přesně tak, jak má - vítězstvím dobra nad zlem.
Vydejme se tedy naposled na cestu plnou magyku a věřme, že toto dlouhé dobrodružství už jednou provždy skončí přesně tak, jak má - vítězstvím dobra nad zlem.
Ukázka: „Učedníče, myslím, že máš při sobě něco, co tento led rozpustí.“
Septimus vylovil z kapsy malý oharek svíčky. „Mám křesadlo. Můžu zapálit svíčku.“
Marcellus těžce vzdychl. „To by trvalo hodiny, učedníče. Nic jiného nemáš?“
Septimus se usmál. A to Marcellus pořád říká: dokud budeš mým učedníkem, žádný magyk. „Vy myslíte něco jako kouzlo?“ zeptal se.
„Kouzlo bude znamenité, děkuji.“
Septimus poklekl vedle Marcelluse a položil ruce na led nad dvířky. Rychle, aby mu ruce nepřimrzly, zamumlal jednoduché tavicí zaklínadlo. Pak se vší silou opřel do dlaní. Cítil, jak se žár z jeho dlaní šíří ledem, a zakrátko se v ledu objevily dvě prohlubně kopírující obrys dlaní, a stále se zvětšovaly, až se nakonec rukama dotkl hladkého dřeva. Septimus se zhoupl na patách, zatřepal zmrzlýma rukama, a pozoroval, jak se led ztrácí a pod ním se objevují tmavě modrá, leskle lakovaná dvířka. Na každém křídle byl obrázek draka v kosočtverci.
„Teď ustaň,“ řekl Marcellus. „Myslím, že je bezpečnější nezvyšovat teplotu, dokud nezjistíme, co... s čím máme tu čest.“
„Chcete říci, dokud nezjistíme, že je mrtvá,“ špitla Jenna.
„Osobně se nedomnívám, že je mrtvá,“ řekl Marcellus. „Teď musíme otevřít ta dvířka.“
Septimus zavrtěl hlavou. „Nejdou otevřít. Myslím, že jsou to falešná dvířka. Jen kus dřeva.“
„To je právě to, učedníče. Mají tak vypadat. Ale nejsou falešná. Jednou už jsem je otevřel.“
„Kdy jednou?“ zeptala se Jenna.
„Zapomínáte, že jsem byl chotěm strážkyně,“ odvětil Marcellus.
Vzal těžký zlatý kotouček, který měl zavěšený na krku - alchymický klíč - a přiložil jej k prohlubni v místě, kde se křídla dvířek spojovala. „Má drahá Broda se jednou rovněž tak vyplašila jako vy, princezno.“
Septimus vylovil z kapsy malý oharek svíčky. „Mám křesadlo. Můžu zapálit svíčku.“
Marcellus těžce vzdychl. „To by trvalo hodiny, učedníče. Nic jiného nemáš?“
Septimus se usmál. A to Marcellus pořád říká: dokud budeš mým učedníkem, žádný magyk. „Vy myslíte něco jako kouzlo?“ zeptal se.
„Kouzlo bude znamenité, děkuji.“
Septimus poklekl vedle Marcelluse a položil ruce na led nad dvířky. Rychle, aby mu ruce nepřimrzly, zamumlal jednoduché tavicí zaklínadlo. Pak se vší silou opřel do dlaní. Cítil, jak se žár z jeho dlaní šíří ledem, a zakrátko se v ledu objevily dvě prohlubně kopírující obrys dlaní, a stále se zvětšovaly, až se nakonec rukama dotkl hladkého dřeva. Septimus se zhoupl na patách, zatřepal zmrzlýma rukama, a pozoroval, jak se led ztrácí a pod ním se objevují tmavě modrá, leskle lakovaná dvířka. Na každém křídle byl obrázek draka v kosočtverci.
„Teď ustaň,“ řekl Marcellus. „Myslím, že je bezpečnější nezvyšovat teplotu, dokud nezjistíme, co... s čím máme tu čest.“
„Chcete říci, dokud nezjistíme, že je mrtvá,“ špitla Jenna.
„Osobně se nedomnívám, že je mrtvá,“ řekl Marcellus. „Teď musíme otevřít ta dvířka.“
Septimus zavrtěl hlavou. „Nejdou otevřít. Myslím, že jsou to falešná dvířka. Jen kus dřeva.“
„To je právě to, učedníče. Mají tak vypadat. Ale nejsou falešná. Jednou už jsem je otevřel.“
„Kdy jednou?“ zeptala se Jenna.
„Zapomínáte, že jsem byl chotěm strážkyně,“ odvětil Marcellus.
Vzal těžký zlatý kotouček, který měl zavěšený na krku - alchymický klíč - a přiložil jej k prohlubni v místě, kde se křídla dvířek spojovala. „Má drahá Broda se jednou rovněž tak vyplašila jako vy, princezno.“
Nakladatelství: Jota