Ze všech nejkrásnější
Autorka: Růžena Morávková
Rok vydání: 1994
Žánr: román, romantické
Počet stran: 230
Moje hodnocení: 0/10 Čtu všechny žánry knih, ale ta vyloženě romantická část mě nějak míjí. Takže jsem se rozhodla, že pro změnu zabrousím do tzv. červené knihovny, a to doslova. Zcela upřímně - očekávala jsem hloupý příběh plný stereotypů, ale taky naprosto oddechové čtení, které by snad mohlo být v jistém smyslu i hezké. No, toho jsem se nedočkala. Už po pár stranách jsem se celkem vyděsila a zjistila, že o romantické literatuře mám zřejmě jen nějaké iluze. Bylo to naprosto příšerné. Hlavní milostná zápletka byla v podstatě mezi starším mužem a dítětem (takže místo rozplývání se nad láskou mezi dvěma lidmi se vám chce celou dobu jen zvracet a nepomohlo ani to, že dívku za chvíli vykopli na studia a ona se pak vesele vrátila jako plnoletá), a aby toho nebylo málo, tak dotyčná je slepá a chlap znetvořený v obličeji. Nicméně to nebrání všem ženským postavám v tom, aby ho bezmezně milovaly a běhaly za ním. Občas se v literatuře setkávám s tím, že ženské postavy jsou vykresleny jenom jako blbky, ale tady to byl teda extrém, na druhou stranu alespoň nějaké očekávání se splnilo. Člověk v tomto případě doufá, že to aspoň bude trochu zachraňovat ten strašně zlý bratr hlavní postavy, ale to by musel mít nějaký prostor. A tím prostorem nemyslím to, že ostatní postavy ho budou čas od času pomlouvat.
Další hrůzou na tomto textu je samotný styl psaní. Autorka se asi nemohla rozhodnout, v jakém století se to odehrává, takže můžete hádat a vzhledem k jejímu pokusu o jazyk z dřívější doby jsem to nejdřív tipovala na hodně dávnou dobu. Když jsem zjistila, že to zase tak dávno být nemá vzhledem k roku vydání knihy, tak mi to přišlo akorát o něco více stupidní. A asi ani nemá smysl se tady zmiňovat o tom, že text nemohl projít žádnou korekturou, protože pravopisné chyby, překlepy, mezery navíc a další byly prakticky na každé straně, a to se fakt pak ani nedá číst, i kdyby to byl dobrý román, což není. Po nechutném začátku se autorka neustále snažila čtenáře něčím dojmout, ale na to už bylo poměrně pozdě. Dočíst jsem to nezvládla, respektive jsem v druhé půlce hodně textu přeskočila, přesvědčila se, že všechno dopadne tak, jak je jasné hned na začátku, a dala jsem to ode mě pryč. Jsem si jistá, že tahle kniha se nemůže líbit vůbec nikomu. A nechci přemýšlet nad tím, co se musí autorovi honit hlavou, aby dokázal stvořit něco takového.
Obálka: 1/10 Kdyby se smazalo všechno kromě té úvodní fotky, která by teda proběhla ještě retušem ženy v pozadí, tak by to snad byla i pěkná obálka. Ale je to tak, jak to je. A vzbuzuje to přesně to, co má.
Anotace: Jedním dechem budete číst tragickou životní událostí poznamenaného
Ivana, který je plný citu k opuštěné slepé dívce Blance, a jeho bratra - lstivého, lehkovážného a poživačného Viktora. Je to i příběh obětavé
Jarmily, která neváhá obětovat i své štěstí pro nezištnou pomoc své
přítelkyni Blance, když se rozhodne pro operaci očí. Zdaří se složitá
operace?
Ukázka: Oba lékaři, každý z jedné strany, stáli nad dětskou postýlkou, s vážnými tvářemi a čekali, čekali, každý s jiskřičkou naděje, že hošíkovy vysoké horečky přejdou, až bude zachován.
Najednou Stáňa přestal plakat a naříkat a zůstal ležet úplně bezvládně. Profesor Havelka, jak se zdálo, na tento okamžik čekal, neboť rychle přikročil k dítěti a zkoušel mu tep na ruce a na srdéčku. Když se konečně napřímil, byla jeho tvář ještě vážnější, než kdy jindy.
"Co je?" zeptala se Jarmila bezhlasně, očima visíc plna zoufalé úzkosti a nejistoty na jeho rtech.
Doktor Souček hleděl bez pohnutí, ztrnule. Věděl době, co to znamená. Děkoval v duchu Bohu, že nemusí sám ubohé matce odpovědět.
"Snad by bylo dobře, milostpaní," pravil profesor jaksi váhavě. "kdyby jste uvědomila pana manžela. Já nemám žádné naděje..."
V Jarmiliných očích objevil se záblesk šílené hrůzy a bolesti. Ještě chvíli zírala tak na lékaře, pak se prudce obrátila k postýlce, chytla Stáňu do náruče a tisknouc ho vší mocí ke svému srdci, volala úpěnlivě:
"Nenechám si tě vzít, nenechám. Ty jsi můj život, mé blaho, co mám, nesmíš mě opustit. Je-li jaká spravedlnost na světě, pak mi zůstaneš. Musíš žít, Stáňo, musíš, nepouštěj maminku, miláčku, co si počnu bez tebe? Pane doktore, řekněte, že bude žít, vždyť to není možné, aby se neuzdravil. Stanoušku, dítě moje drahé, podívej se na mne, řekni něco mamince, no řekni."
Havelka přistoupil k Jarmile a snažil se vzít jí dítě z loktů.
"Uklidněte se, milostpaní, vždyť ještě žije, položte ho, snad, snad přece se to ještě obrátí," pravil trhaně, ačkoliv si byl jistý, že není žádné naděje. Chtěl ji jen trochu uklidnit, protože bylo strašné dívat se na její bolest.
Stáňův stav se však nezlepšil. Neusnul, ani jeho vysoké horečky neklesaly. Jarmila se konečně zvedla a nejistými kroky přistoupila ke stolu. Nahmatala tužku a kousek papíru.
(kapitola XXX., strana 207)
Nakladatelství: Ajka