Den opričníka
Autor: Vladimír Sorokin
Originální název: День опричника
Překlad: Libor Dvořák
Původní rok: 2006
Rok vydání: 2009
Žánr: sci-fi, román, dystopie
Počet stran: 175 (skončila jsem na straně 49)
Moje hodnocení: 0/10 Navždy odložených knih nemám mnoho, ale když už, tak se většinou snažím dohrabat alespoň ke 100. straně. Nicméně tady se to nepovedlo. Ze všeho nejdříve jsem si ale načetla, kdo to vlastně byl opričník, protože jinak by mi to nedávalo smysl už vůbec.
První stránky nebyly tak hrozné, jenže pak už to šlo strmě dolů kvůli jazyku. Ačkoliv se to odehrává v budoucnosti, tak je tady zároveň snaha o starý jazyk a nedá se to číst. Možná bych vydržela déle nebýt toho příšerného stylu psaní. Fakt je, že ani obsah mě nezaujal, natož aby mi něco přišlo vtipné. Číst si neustále dokola o smyšleném násilí, manipulaci, nenávisti atp. mě moc nebaví. To je už lepší ta anotace a tím by člověk mohl skončit. Trefné to možná jistým způsobem je, ale podané je to strašně.
Po tom, co jsem viděla vysoká hodnocení této knihy, tak jsem se opět musela jen smát. Začíná se to stávat pravidlem. Tohle je zkrátka další dílo, které neocením.
Obálka: 0/10 No, tentokrát by se dalo říct, že obálka odpovídá i obsahu.
Anotace: Rusko v roce 2027. Po době zmatků a období restaurace zde znovu vládne car, jenž jako hlavní principy monarchie deklaroval: sebeurčení, ortodoxii a úctu k tradicím. Země je obehnána velkou zdí a odříznuta od zbytku světa. Životní standard je udržován pouze vývozem nafty a plynu a jediným státem, s nímž Rusko udržuje přátelské styky, je Čína, která do něj exportuje veškeré zboží, od boeingů po toaletní papír. Na Sibiři žije 28 milionů Číňanů a čínština se stává módním jazykem...
Takový je svět Sorokinovy ostré antiutopistické satiry na současnou situaci v Rusku, které zobrazuje jako zemi navracející se k temným dobám Ivana Hrozného s hrůzovládou jeho osobní gardy - opričniny. Román popisuje obyčejný pracovní den jednoho z gardistů-opričníků, Andreje Komjagy, a čtenáři nabízí grandiózní obraz Ruska na cestě zpět k minulosti. Myšlení a jazyk 16. století se tu mísí s novodobými reáliemi, asiatský despotismus, korupce a cynismus se spojují s moderní technologií a ruským nacionalismem. Před Ljubjankou, do níž poslušní občané stále přinášejí svá udání, se na místě, kde stávala socha zakladatele NKVD Felixe Dzeržinského, vypíná nyní pomník velitele opričníků Maljuty Skuratova. Jsou povoleny lehké drogy, např. kokain, aby se ruští občané cítili lépe. Na Rudém náměstí byly spáleny cestovní pasy a ze země vypovězeni zahraniční diplomaté. Potrubí odvádí z Ruska všemi směry naftu a plyn, ale občas, když se carovi zlíbí utáhnout kohoutek, nemá západní Evropa a Japonsko čím topit (jak si při tom nevzpomenout na energetickou krizi z počátku roku 2009). Noví opričníci se v Moskvě roku 2027 projíždějí v červených mercedesech, vyrobených v Číně a vyzdobených psí hlavou připomínají každému, kdo se protiví Gosudarovi, že bude nemilosrdně smeten z ruské půdy.
Sorokin tak především varuje před nebezpečným směrem dalšího politického vývoje, před sklonem k izolacionismu a tendencí k barbarství. Sám o svém tématu napsal: „Myslím, že všechny naše 'těžké doby', revoluce, nepokoje a moře krve prolité v Rusku jsou výsledkem opričnické vlády. Její odea prosakuje celou naší společností, žije v myšlení velkých i malých úředníků. Opričníci - to jsou ti vyvolení.“
Kniha ihned po svém vydání v roce 2006 vyvolala řadu diskuzí a rychle dobyla žebříčky bestsellerů. Během čtyř let již byla vydána v jedenácti evropských zemích.
Ukázka: Chápu. Náš lid není cukrátko. Pracovat s tím těžké je. Jenže jiný lid nám Bůh nenadělil. Mlčím. A Gosudarka, na jídlo zapomenuvši, koneček vějíře složeného ke rtům svým tiskne:
„Jsou to závistníci, protože patolízalští jsou. Ti umí jen pochlebovat. Ale ve skutečnosti nás mocné rádi nemají. A už nikdy rádi mít nebudou. Jakmile se možnost namane, na kousky nás rozsápou.“
Vzpamatovávám se:
„Však my už tomu Artamošovi krkem zakroutíme, paní moje, o to si starosti nedělejte. Jako veš ho zmáčknem.“
„Ale co s tím Artamoša má společného?!“ praští vějířem o stůl a zprudka vstává.
Ihned taky vyskočím.
„Jen seď!“ mávne na mě.
Usedám. Chrtice na mě vrčí. Panovnice po jídelně přechází, až na ní šat děsuplně šustí:
„Artamoša! O toho přece nejde...“
Chodí sem a tam a cosi pro sebe si brumlá. Pak se zastaví a vějíř na stůl odhazuje:
„Artamoša! To ty ženské dědičné, co mi tolik závidí, jurodivé popichují, a ti pak lidu hlavy pletou. Od ženských dědičných přes jurodivé mezi lid vítr kacířský duje. Nikola Volokolamskij, Andrjucha Zagorjanskij, Afoňa Ostankinskij - co ti o mně blábolí, no tak! Jen řekni!!!“
„Ti psi smrdutí, Gosudarko, po chrámech se motají a zvěsti odporně šíří... Ale Gosudar zakázal se jich třeba jen dotknout..., jinak bychom je už dávno...“
„Já se tě ptám, co přesně říkají!“
„No... Říkají, že si po nocích celé tělo čínskou mastí potíráte, načež se v čubu proměníte...“
Nakladatelství: Pistorius & Olšanská