Filosofská historie
Autor: Alois Jirásek
Ilustrace: Karel Müller
Původní rok: 1882
Rok vydání: 1971
Žánr: historická novela
Počet stran: 114
Moje hodnocení: 10/10 Je to další poklad, který někdo chtěl vyhodit. A byla by to opravdu škoda. Vzhledem k tomu, že to nebyla moje první kniha od Jiráska, tak nebylo překvapením, že styl psaní mi zase sednul a já si užívala každou větu. Jeho styl psaní je neuvěřitelně krásný a těžko si vybavím někoho dalšího, kdo by mě uchvátil už jenom jazykem. Nemusím tedy ani dodávat, že se mi to četlo hezky. Zkrátka takové pohlazení po duši. Je to sice v podstatě jednoduchý příběh, ale milý a opět se zde setkáváme s historickým pozadím. Tentokrát jde o studentské protesty na konci poloviny 19. století, nicméně té historické části je dán hlavní prostor až ke konci novely. Do té doby jsme vpleteni do mezilidských vztahů, kde samozřejmě nechybí téma lásky, které není moc přáno.
Po dočtení jsem si říkala, že Jirásek pro mě taky znamená skutečnou romantiku v knihách. Ten jeho nádherný popis náklonnosti mezi lidmi je uvěřitelný a upřímně si přeju, aby to nakonec všechno dopadlo dobře. A možná to není jen v té romantické lince, ale i v tom, co se týče těch dobrých charakterů. Na druhou stranu ale nemám pocit, že by všechno bylo černobílé.
Postavy jsou tedy velmi dobře vykresleny a nemáte problém si k nim vytvořit nějaký vztah. Zároveň mi přišlo úsměvné, že doba se sice mění, ale lidské vlastnosti jsou pořád stejné. Někdy bohužel.
Někomu může vadit zastaralý jazyk, osobně to vnímám spíše jako plus. Podle mě se pak lépe vžijete do toho, že se děj odehrává v úplně jiné době. Na konci knihy najdeme i poznámky, které právě většinou vysvětlovaly určité pojmy či celá spojení. Není na ně ale odkazováno přímo v textu, což je škoda. Na druhou stranu jich je hodně a nějak se to dalo i při tom čtení, i když je to samozřejmě určitý nekomfort. A taky mě bavilo, co všechno neměli potřebu vysvětlovat v době vydání. Například mě velmi pobavila kocovina jako nepříjemný stav po nerozvážném činu.
Bylo to hodně příjemné čtení a Jiráska opět doporučuju. Věřím, že to hodně lidem spadlo do povinné četby a je těžké se od toho odporu oprostit, ale tady to podle mě za to stojí.
Obálka: 4/10 Sama o sobě není špatná, ale mně se bohužel nelíbí ta ilustrace.
Ukázka: Přijdu na poslední dvůr a tu kus proti mně jde nějaký mladý kněz takové postavy jako Jiří. Když jsem tu černou kleriku jeho uviděla, píchlo mne u srdce.
»Takovou také nosí!« pomyslila jsem a slzy mně vstoupily do očí. Bože, bože! Jakživa nezapomenu - přišel blíž - kolena se mně třásla - to byl on, Jiří! Ale jak změněný, bledý, přepadlý. Když jsem ho tak viděla, dala jsem se lítostí do pláče a zapomněla, kde jsem. Chytla jsem se jeho ruky, jako by mně chtěl uprchnout. On stál nade mnou, těšil mně, ubohý, a hlas se mu třásl, až přišli jeho rodiče. Dobře, že už bylo šero - a apak radostí nad synem majstrem nevšimli si, jak jsem byla uplakaná. Zůstali jsme dva dni v Praze a on nás všude vodil. Ale já nic neviděla, já nic nemohla doma vypravovat.«
Slečna Elis se opět odmlčela.
Lichotný větřík, táhna křovinami a stromovím, zanášel až sem zvuky veselé čtverylky.
»Přicházíval na vagace,« začala po chvíli Elis znova, »ale tu jsem skoro nikdy s ním nemluvila. Vyhýbala jsem se mu, jen pro něj, ale bylo to tuze krušné. A nikdo nic nevěděl, nikdo netušil. Než byl vysvěcen, psal mi list a poslal lístek do památníku. Však to písmo mi nejvíce pomohlo, že jsem poznala v knížce jeho rukopis. Pak měl slavnou primici tady v děkanském kostele. Byla jsem tam také, aby nebylo divno, proč nechci jíti, ale když vstoupil k oltáři v ornátě, tu napadly mne mrákoty a já musila z kostela. Pak jsem to odstonala. Jak ráda bych byla zemřela.«
Chvíli panovalo ticho. Žádná z nich nebyla s to, aby slovíčko ze sebe vypravila. Staré slečně bylo bolno i volno; ulehčila srdci, že svěřila se duši dobré a citlivé.
»To tam, já to už přestála,« začala po chvíli a na rtech jejích zjevil se elegický úsměv. »A vám se to, milá Lenko, nestane!« dodala. Děvče pohlédlo na ni tázavě, pak sklopilo oči, když spatřilo Vavřenu kvapně se blížícího.
»Ten knězem nebude!« zašeptala Elis, sklonivši se k mladé své sousedce.
Nakladatelství: Státní pedagogické nakladatelství
Adaptace
knihy nebo inspirace knihou
Film: Filosofská historie, 1937, Československo