Hana
Autorka: Alena Mornštajnová
Rok vydání: 2017
Žánr: historický román
Počet stran: 306
Moje hodnocení: 10/10 V době, kdy jsem se rozhodla koupit Hanu mamce, byla úplně všude. Nešlo tomu uniknout a i když si dávám pozor na knihy, které jsou všemi hodnoceny dobře, tak jsem neodolala. Nakonec jsem za to byla ráda, protože mamce se kniha líbila. Já jsem se k ní dostala až letos a z části proto, že jsme se chystaly na besedu s autorkou. Po dočtení jsem tak mohla akorát tlouct hlavou do zdi, že jsem se k ní nedostala dříve.
Nebudu tady tvrdit, že mám načteno kvanta knih od současných českých autorů, ale musím říct, že po jazykové stránce to bylo to nejlepší, co jsem dosud četla. Navíc je to krásný příběh, i když velmi smutný. Je založen na skutečných historických událostech a v tomhle směru byla hodně přínosná již zmíněná beseda s autorkou, kde více přiblížila, jak získávala informace. Člověk si ani neuvědomí, jak moc práce je za napsáním knihy, zvláště takového románu založeného na historických událostech, které ještě nejsou zavaleny prachem.
Kniha je rozdělena do tří částí - v první se setkáváme s epidemií tyfu ve Velkém Meziříčí, druhá je vylíčena na pozadí 2. světové války a dozvídáme se o osudu Židů ve Velkém Meziříčí, třetí část je vyprávěna z pohledu postavy Hany a střídá se období, kdy byla v koncentračních táborech, a období, kdy se vrátila. Vždycky, když čtu něco z této doby, tak se mi dělá fyzicky špatně. Proto je možná i paradoxní psát, že se mi Hana četla dobře, hltala jsem každou větu a byl to příjemně strávený čas. Autorka ve mně dokázala vyvolat silné emoce a zasáhlo mě to dokonce více než vyprávění pamětníků, ať už se to týká jakékoliv tragédie. K těm vzpomínkám dodala osobní přesah, postavy byly lidské a měla jsem k nim zkrátka blízko, protože tam byl uvěřitelný příběh. Podařilo se mi k hlavním postavám vytvořit upřímný vztah, což se mi zase tak často nestává, ale opět to je pro mě důkaz toho, že je kniha skvěle napsaná. Vlastně si nevzpomínám, kdy mě naposledy tak moc zachvátily emoce při čtení knihy. Dokonce jsem si nebyla moc schopná psát nějaké poznámky. Na konci jsem byla dokonce tak dojatá, že mi i ukápla slza.
Pokud jste se k Haně ještě nedostali, tak rozhodně stojí za to ji zkusit. Není jenom o děsivé historii, ale taky hlavně o mezilidských vztazích a o tom, jak málo stačí, aby se náš život ubíral jiným směrem. A ne vždy tím lepším...
Obálka: 10/10 Přebal knihy je moc pěkný a líbí se mi každý detail, zvláště ta stopa autorky. Ale to, co mě opravdu uchvátilo, je samotná obálka knihy, která je zlatá. Ještě jsem takovou barvu u obálky neviděla a moc se mi líbí.
Anotace: Existuje-li něco, co prověřuje opravdovost lidského života, pak je to utrpení. A existuje-li něco, co život znehodnocuje, pak je to utrpení, které člověk působí jiným. Jenže co když je přesto nevinen? Co když je to všechny jen shoda okolností a člověk je pouze bezmocným nástrojem osudu?
Je zima roku 1954 a devítiletá Mira se přes zákaz rodičů vypraví k řece jezdit na ledových krách. Spadne do vody, čímž se její neposlušnost prozradí, a je za to potrestána tím, že na rodinné oslavě nedostane zákusek. Nevinná příhoda z dětství však pro Miru znamená zásadní životní zvrat. Následuje tragédie, která ji na dlouhá léta připoutá k nemluvné a depresivní tetě Haně a odhalí pohnutou rodinnou historii, jež nadále popluje s proudem jejího života jako ledová kra.
Příběh, který vychází ze skutečných událostí, popisuje Alena Mornštajnová ve strhujícím tempu a se smyslem pro dramatičnost, až má čtenář pocit, že sleduje napínavý film. Zůstává jen otázka, zda se kra osudu nakonec přece jen rozpustí...
Ukázka: Září 1942
Když se v sedmnáctém roce Elsa Weisová vdávala za Ervina Helera, chtěla mít spoustu dětí. Sama měla jediného bratra, o hodně staršího, než byla ona, a tak prožila osamělé dětství se zamlklým otcem trávícím dny v úřadě a večery nad knihou a starostlivou matkou dbající spíš o dceřiny čisté manžety než o přání a touhy. Nikdy nepochybovala, že ji rodiče milují, ale zároveň se nemohla zbavit pocitu, že dětství se sourozenci by bylo plnější a radostnější.
Elsino první těhotenství skončilo v osmém týdnu po obyčejném klopýtnutí. Elsa ani neupadla, jen se rukou zachytila zdi nejbližsího domu, ale po několika krocích ucítila v břiše škubnutí, a než došla domů, už těhotná nebyla.
Při druhém těhotenství se krvácení objevilo bez jakékoli příčiny po prvním měsíci. Elsu pronásledovaly nevolnosti, křeče a slabost, která jí nedovolovala vstát z postele, a porodní bába Ervinovi za zavřenými dveřmi důvěrně sdělila, že by bylo lepší, kdyby se Elsa snažila vstát a potratila, protože o dítě dříve nebo později stejně přijde, tak ať je to raději hned, aby se zbytečně netrápila.
Nakladatelství: Host