Lovcem v tajze
Autor: Jan Kozák
Fotografie: Jan Kozák, Ivan Koudelka
Původní rok: 1972
Rok vydání: 1983
Žánr: cestopis, dobrodružné
Počet stran: 286
Moje hodnocení: 6/10 Kniha je rozdělena do dvou částí a pojednává o loveckých cestách autora na Sibiři. Vyprávění jsou doprovázeny fotografiemi, což jsem ocenila, protože mám opravdu moc ráda starou fotografii a cestopisy to vždy oživí. Mezi částmi jsem si musela dát pauzu, protože obsah je sice jasný už z názvu, ale přece jenom jsem měla trochu naivní představu.
První částí je Na lovu v Bambujce (8/10): Jak už tedy název napovídá, tak ve vyprávění jde hlavně o lov zvěře, což pro mě nebylo příjemné čtení. Naneštěstí podrobné líčení lovu nezabíralo velkou část knihy, takže se to dalo přežít, alespoň v této první části. Naopak tam byly momenty, kdy mě autor potěšil svou lidskostí (proto zjištění, že byl oddaný komunista, bylo dost paradoxní), když se rozhodl nějaké zvíře nezabít, i když příležitost měl. Kromě lovu se dočkáte i pěkného popisu okolní přírody a zajímavých historek, kterými autora zásoboval lovec Tolja, s kterým strávil většinu času a i když s ním kolikrát nesouhlasil, tak se nakonec dokázal přizpůsobit a mezi ním a Toljou vzniklo pouto. Neměla jsem vůbec problém se vžít do toho, co popisoval autor. Všechno jsem mu věřila. Dokázal svoje emoce přenést na papír a tím se kniha stala čtivou i v době, kdy to zrovna nebyla nádherná krajina, ale něco, s čím člověk vnitřně nesouhlasil. Musela jsem si připomínat, že někteří takto žijí, protože jinou možnost nemají. Na jednu stranu pro mě tedy bylo zajímavé si přečíst něco i o takovém způsobu života a díky podrobnému vyprávění autora jsem si o tom mohla udělat dostatečnou představu. Na druhou stranu to ve mně někdy dokázalo vyvolat smutek a jiné negativní pocity.
Druhou částí je U Sněžné řeky (4/10): Ze začátku to vypadalo, že tato část bude méně drastická, protože tentokrát byl autor většinu času sám. Půjčil si loveckou chatku od lovce Sergeje, který ho tam nechal, i když ho považoval za blázna, když tam chce zůstat v zimě. Autor ale nejspíš byl taky trochu dobrodruh. Ostatně se taky dostane do úzkých, kdy to s ním vypadalo opravdu špatně.
I druhá polovina knihy se dobře četla a obzvášť jsem si zase užila autorovy popisy přírody a pozorování zvěře. Lovu se samozřejmě taky nevyhneme, ale dalo se to do té doby, než ho přijel navštívit Sergej s dalším lovcem Doržem. Pak se tam teprve projevila jejich mentalita v plné míře. Ačkoliv autor mnohdy vyjadřoval nesouhlas s jejich chováním, kterým ho často dostávali do nepříjemné pozice, tak už se mi to lehce opravdu nečetlo. Část se zabíjením na mě už byla příliš krutá. Ten, kdo je ochoten takové části skousnout, tak se určitě dozví spoustu zajímavých věcí o životě v tajze, které jsou podány opravdu čtivým a uvěřitelným způsobem.
Jako třešnička na dortu je doslov, kdy dotyčná píše hlavně o jiné autorově tvorbě. Už dlouho jsem nečetla na konci něco tak mimo.
První částí je Na lovu v Bambujce (8/10): Jak už tedy název napovídá, tak ve vyprávění jde hlavně o lov zvěře, což pro mě nebylo příjemné čtení. Naneštěstí podrobné líčení lovu nezabíralo velkou část knihy, takže se to dalo přežít, alespoň v této první části. Naopak tam byly momenty, kdy mě autor potěšil svou lidskostí (proto zjištění, že byl oddaný komunista, bylo dost paradoxní), když se rozhodl nějaké zvíře nezabít, i když příležitost měl. Kromě lovu se dočkáte i pěkného popisu okolní přírody a zajímavých historek, kterými autora zásoboval lovec Tolja, s kterým strávil většinu času a i když s ním kolikrát nesouhlasil, tak se nakonec dokázal přizpůsobit a mezi ním a Toljou vzniklo pouto. Neměla jsem vůbec problém se vžít do toho, co popisoval autor. Všechno jsem mu věřila. Dokázal svoje emoce přenést na papír a tím se kniha stala čtivou i v době, kdy to zrovna nebyla nádherná krajina, ale něco, s čím člověk vnitřně nesouhlasil. Musela jsem si připomínat, že někteří takto žijí, protože jinou možnost nemají. Na jednu stranu pro mě tedy bylo zajímavé si přečíst něco i o takovém způsobu života a díky podrobnému vyprávění autora jsem si o tom mohla udělat dostatečnou představu. Na druhou stranu to ve mně někdy dokázalo vyvolat smutek a jiné negativní pocity.
Druhou částí je U Sněžné řeky (4/10): Ze začátku to vypadalo, že tato část bude méně drastická, protože tentokrát byl autor většinu času sám. Půjčil si loveckou chatku od lovce Sergeje, který ho tam nechal, i když ho považoval za blázna, když tam chce zůstat v zimě. Autor ale nejspíš byl taky trochu dobrodruh. Ostatně se taky dostane do úzkých, kdy to s ním vypadalo opravdu špatně.
I druhá polovina knihy se dobře četla a obzvášť jsem si zase užila autorovy popisy přírody a pozorování zvěře. Lovu se samozřejmě taky nevyhneme, ale dalo se to do té doby, než ho přijel navštívit Sergej s dalším lovcem Doržem. Pak se tam teprve projevila jejich mentalita v plné míře. Ačkoliv autor mnohdy vyjadřoval nesouhlas s jejich chováním, kterým ho často dostávali do nepříjemné pozice, tak už se mi to lehce opravdu nečetlo. Část se zabíjením na mě už byla příliš krutá. Ten, kdo je ochoten takové části skousnout, tak se určitě dozví spoustu zajímavých věcí o životě v tajze, které jsou podány opravdu čtivým a uvěřitelným způsobem.
Jako třešnička na dortu je doslov, kdy dotyčná píše hlavně o jiné autorově tvorbě. Už dlouho jsem nečetla na konci něco tak mimo.
Obálka: 2/10 Vzhledem k té době člověk nečeká zázraky, ale lepší to rozhodně být mohlo. No, ale i horší.
Anotace: Lovcem v tajze je kniha, která vypráví o lidské statečnosti; o každodenním hrdinství sibiřských lovců, kteří mnohdy po celé měsíce žijí zcela osaměle uprostřed nekonečných rozloh tajgy, desítky a stovky kilometrů vzdáleni vší civilizaci, a loví kožešinovou zvěř. Po jejich boku, ale také sám, v primitivní lovecké chatičce, prožil národní umělec Jan Kozák dvě dlouhá období a zblízka poznal život tamní přírody jak v zimě, kdy bílému kraji vládne i šedesátistupňový mráz, tak zjara, kdy se zkamenělá země zprudka probudí k životu a bujná vegetace se rozhýří nejpestřejšími barvami. Předeším ovšem zajímal Jana Kozáka život zvěře. Vypráví o svých loveckých zážitcích a poutavě zaznamenává řadu příhod - jak sledoval vlčí pár, který zoufale hledal zmizelá mláďata, jak divoká husa tvrdě zaútočila na medvídě, jež se bezděky přiblížilo jejímu hnízdu, jak se octl v nebezpečí a nezbylo mu než vrhnout se do rozvodněné řeky plně převalujících se ker.
Kniha Lovcem v tajze vychází v pátém vydání a byla už přeložena do mnoha cizích jazyků. U českých i zahraničních čtenářů se setkává s mimořádným ohlasem.
Černobílými fotografiemi doprovodil toto vydání Jan Kozák, barevnými Ivan Koudelka.
Kniha Lovcem v tajze vychází v pátém vydání a byla už přeložena do mnoha cizích jazyků. U českých i zahraničních čtenářů se setkává s mimořádným ohlasem.
Černobílými fotografiemi doprovodil toto vydání Jan Kozák, barevnými Ivan Koudelka.
Ukázka: Tolja i Genrieta se s nimi od dětství setkávají v tajze - a tu a tam i s jejich nebožtíky. Evenkové totiž pochovávali své mrtvé do truhlic zavěšených v korunách stromů. Ukrývali je před zvěří, promrzlá zem se nedala kopat. Ještě častějši však zabalili mrtvého lovce do sobích kůží a pohřbili ho vstoje do dutiny stromu se vší loveckou i osobní výzbrojí včetně misky na jídlo; ten nebožák musel být připraven lovit i na onom světě. Tolja mi jednou vyprávěl, jaká ho polila hrůza, když za bouře vlezl do stromu, který předtím rozštípl blesk - a jak se tam krčil, cosi se pohnulo a udeřilo ho. Kolem něho ležely hnáty, lebka a šíp luku; kostlivec se mu rozsypal na hlavu. A Tolja, Tolja! Říkal, že mu pak celý den nechutnalo.
Myslím, že Genrieta poznala Evenky lépe než Tolja, který byl každý rok po měsíce vzdálen v samotě svého revíru. Zvláště nyní, kdy za ní evenčtí lovci přijížděli s kožešinami.
Jednou Genrieta jela se soby na saních a cestou se zastavila u skupinky tábořících kočovníků. Jeden muž právě nesl od ohniště konvici teplého čaje a na tyči ji podával do jurty, která stála poněkud stranou. Z jurty se ozýval nářek.
Ležela tam žena, která se chystala rodit. Byla podle evenckých zvyků čtyřicet dnů „nečistá“ a nikdo z tlupy se s ní nesměl stýkat, ani vlastní muž. Opustilo by ho štěstí - ovšemže lovecké, na němž závisel život. Strach z hladu nutil rodičku, aby sama hlídala „lovecké štěstí“. Pro případ, že by muž za ní přece jen vešel, měla v jurtě zadní východ, aby mohla uprchnout. Ale takové případy se nestávaly - muž její čtyřicetidenní období „nečistoty“ snášel obvykle lehce, míval druhou ženu.
Když tedy Genrieta uslyšela ženin nářek, vešla do jurty. - Ozval se za ní výkřik zděšeného úžasu.
Rodička ležící v kožešinách ji však nevnímala, sténala bolestmi. Genrieta u ní chvíli zůstala a napájela ji čajem. Doufala, že ji uklidní.
Když vycházela, myslela, že vyletí z kůže. Všechny tři ostatní jurty byly pryč - i sousedi, celí vystrašení, zmizeli, aby je nestihl trest špatného lovu.
Genrietě nezbylo než naložit ženu do saní a odvézt k sobě. Druhý den Evenka porodila. Ale co se nestalo. Genrieta sama říkala: „Bylo to zrovna jako v příkladné čítankové povídce.“ Toho uprchlého lovce totiž namísto očekávané smůly potkalo štěstí. Skolil losa, a to byla obživa na hezkých pár týdnů.
Myslím, že Genrieta poznala Evenky lépe než Tolja, který byl každý rok po měsíce vzdálen v samotě svého revíru. Zvláště nyní, kdy za ní evenčtí lovci přijížděli s kožešinami.
Jednou Genrieta jela se soby na saních a cestou se zastavila u skupinky tábořících kočovníků. Jeden muž právě nesl od ohniště konvici teplého čaje a na tyči ji podával do jurty, která stála poněkud stranou. Z jurty se ozýval nářek.
Ležela tam žena, která se chystala rodit. Byla podle evenckých zvyků čtyřicet dnů „nečistá“ a nikdo z tlupy se s ní nesměl stýkat, ani vlastní muž. Opustilo by ho štěstí - ovšemže lovecké, na němž závisel život. Strach z hladu nutil rodičku, aby sama hlídala „lovecké štěstí“. Pro případ, že by muž za ní přece jen vešel, měla v jurtě zadní východ, aby mohla uprchnout. Ale takové případy se nestávaly - muž její čtyřicetidenní období „nečistoty“ snášel obvykle lehce, míval druhou ženu.
Když tedy Genrieta uslyšela ženin nářek, vešla do jurty. - Ozval se za ní výkřik zděšeného úžasu.
Rodička ležící v kožešinách ji však nevnímala, sténala bolestmi. Genrieta u ní chvíli zůstala a napájela ji čajem. Doufala, že ji uklidní.
Když vycházela, myslela, že vyletí z kůže. Všechny tři ostatní jurty byly pryč - i sousedi, celí vystrašení, zmizeli, aby je nestihl trest špatného lovu.
Genrietě nezbylo než naložit ženu do saní a odvézt k sobě. Druhý den Evenka porodila. Ale co se nestalo. Genrieta sama říkala: „Bylo to zrovna jako v příkladné čítankové povídce.“ Toho uprchlého lovce totiž namísto očekávané smůly potkalo štěstí. Skolil losa, a to byla obživa na hezkých pár týdnů.
Nakladatelství: Československý spisovatel