Ve zvířecí rodině

Podtitul: Citový život zvířecích otců a mláďat

Autor: Jeffrey Moussaieff Masson

Originální název: The Emperor's Embrace

Překlad: Richard Podaný

Původní rok: 1999

Rok vydání: 2000

Žánr: populárně-naučná literatura, zoologie, psychologie

Počet stran: 204

Moje hodnocení: 10/10 Tohle je jedna z nejhezčích knih, které jsem dosud přečetla. Místy je až dojemná a autorova láska ke zvířatům na vás čiší z každé stránky. Studování různých materiálů věnoval hodně času a v knize tedy najdete spoustu zajímavých informací, ale také hodně osobní úvahy samotného autora, které tomu dávají ten přesah. 

V knihovně mi ležela už opravdu dlouho a je to jedna z mála takových, u kterých mě to skutečně mrzí. Není ani příliš dlouhá, ale pro mě to je skvost a bylo to vyloženě pohlazení po duši, které jsem potřebovala. Snad se mi podaří sehnat další autorovy knihy, protože věřím, že budou stejně pokorné, informacemi nabité a zkrátka krásné.

Hned na začátku se můžeme seznámit s autorem, protože tam je dlouhé a podrobné jeho poděkování. Už tam jsem byla pozitivně naladěna a moc jsem se těšila na to, co sepsal. 

Svoji práci rozdělil do 8 kapitol. Postupně se seznamujeme s tzv. dobrými otci, z kterých by si kolikrát měl vzít ponaučení i člověk, dostáváme se ale i k méně veselým tématům, jako jsou otci, kteří za moc nestojí. Autor se zabývá mimo jiné i monogamií, homosexualitou, hrou, nezávislostí, partnerstvím či důležitosti vědomí, že mládě je biologicky daného otce. V jedné kapitole se dokonce zmiňuje o své návštěvě v Česku, kde se setkal s člověkem, který v té době žil už 6 let s vlkem. K tomu se mi ale nepodařilo nic dohledat.

Jak už jsem zmínila, tak publikace sice není tak dlouhá, ale informací se k vám dostane neuvěřitelné množství. Do toho autor zakomponoval i své vlastní úvahy, polemiky jednotlivých vědců, a to všechno mi občas dokázalo vykouzlit úsměv na tváři, avšak nědky to byl úsměv i velmi hořký. Je to text starý už více než 20 let a co se týče vědomostí o zvířatech, tak jsme se možná o trochu posunuli (i když ani to bych nechtěla tvrdit s určitostí), ale rozhodně to neplatí o našem druhu. To je na této knize zase to smutné. 

Knihu autor dokončil výborným epilogem a vzhledem k jeho rozsáhlým rešerším se můžete ponořit i do bibliografických poznámek, kterých opravdu není málo, protože prošel mnoho zdrojů. 

Tahle kniha potěší všechny, kteří milují zvířata. Naopak jiným lidem by mohly popraskat všechny žilky, a to z různých důvodů. Myslím, že některé z nich lze dobře rozpoznat v mých oblíbených úryvcích, které jsem si poznamenala.

Je to taky jedna z knih, kdy mám vyloženě touhu se setkat s autorem, protože jsem přesvědčená, že to je výjimečný člověk. Už ten úvod naznačil, že má v podstatě stejné názory jako já nejen, co se týče emocionálního života zvířat a byl mi prakticky ihned sympatický i svou otevřeností, kterou jsem upřímně od této knihy vůbec neočekávala. Kniha se mi i dobře četla přesto, že má poměrně malá písmena, což o něčem taky vypovídá. Byla to vyloženě radost ji číst. Snad mám k autorovi blízko i díky psychologii, každopádně vím, že když se k ní budu v budoucnu vracet, tak mě pohladí po duši úplně stejně jako dnes.

Obálka: 5/10 Na první pohled je obálka respektive přebal hezký, akorát vůbec neodpovídá obsahu knihy. V tomhle případě vůbec nechápu, proč nebyla převzata originální, která je naprosto přesná. Ale tak to u nás holt chodí.

Anotace: Jak se chovají zvířecí otcové ke svým mláďatům?

„Spousta lidí věří tomu, že u téměř všech primátů a vlastně i u většiny savců jsou samci přinejlepším nezúčastněnými otci, kteří nepřispějí potomstvu ničím než spermatem; přinejhorším pak že vlastní mláďata zabíjejí. Není tedy překvapivé, že dosud nebyla napsáno pro širší publikum kniha o významu otcovství v životě zvířat. Myslím, že tohle je první taková práce.

Není to přísná vědecká práce určená pouze pro odbornou veřejnost. Na druhé straně jsem si nic nevymyslel. Přináším vám jednoduše materiál, který jsem našel v zapadlých, zapomenutých článcích a knihách; jsou to samé věci, které mě při studiu přiměly narovnat se a dávat pozor. Doufám, že na vás zapůsobí stejně.“

Jeffrey Moussaieff Masson

Ukázka: Obývá vlhké části prérií a arktických tunder. Téměř všechno sezení na vejcích odvedou samci - a samice lyskonohů jsou větší a jasněji zbarvené. Jsou rovněž v přítomnosti samců agresivnější jedna ke druhé. Když samice pronásleduje samce, samec často přeletí nad dalšími samicemi na hladině a zatáhne je do honičky. Pak se zastaví, jen se vznáší a sleduje, jak se o něj samice ve vzduchu perou. Totéž platí o dalším druhu lyskonoha, Phalaropus fulicarius, který hnízdí na arktických ostrovech. Jakmile samice začne klást vajíčka do hnízda, které postavili společně, nenápadně zbarvený samec (nemusí si nijak dělat reklamu, tak jako tak je o něj velký zájem) ještě opatří hnízdo vystýlkou a na vejcích už sedí zcela sám.

Holubi

U holubů, kteří jsou monogamní, pečuje o mladé samec. Dokonce dokáže vytvářet mléko: vylučuje je ze žlázy ve voleti a krmí jím mláďata stejně jako tučňák císařský. Pro mnoho lidí je holub prakticky jediný pták, kterého vídají zblízka. Přesto má málokdo ponětí o tom, jak žijí. Podle selského rozumu jsou to hloupí ptáci - a je třeba uznat, že tuhle pověru leckdy rozsévali i vědci.

Podle proslulé historky (jejímž autorem nebyl nikdo menší než Konrad Lorenz v roce 1935) kočka zabila samici holuba domácího, načež její druh se dál pevně držel plánu a v noci hřadoval na obvyklém místě vedle hnízda (u většiny druhů holubů samice sedí na vejcích od večera do rána a samec po zbytek času). A v deset hodin dopoledne jako vždy zasedl na vejce. Neznáme však dost dobře okolnosti, abychom tomuto zvláštnímu chování porozuměli. Jak už jsem uvedl, víme, že zkušenější ptáci jsou lepšími rodiči. Páry, které zahnízdí poprvé, odchovají méně mláďat než ty starší. Snad to byl zoufalý pokus nezkušeného otce mladé přece jen dosedět. Pokusy s holuby začaly už ve třicátých letech 20. století a většinou měly předem jasně stanovený cíl: prokázat, že holubi jsou hloupí.

Nakladatelství: Rybka Publishers

Knižní databáze: CBDB, Goodreads

Oblíbené úryvky z knihy

To, co z dálky vypadá jako nehybný kruh, je totiž ve skutečnosti nesmírně pomalu se otáčející spirála. Formace se bez ustání posouvá tak, že každý tučňák, který balancuje s vejcem na nohou, se časem dostane do teplého středu a pak zase na okraj. Nikdo si nestěžuje, všichni spolupracují na tom, aby si v mrazivém počasí zachovali život.

Někteří muži s oblibou „chlapsky“ opovržlivě mluví o monogamii a otráveně tvrdí, že k takovému chování jsme nebyli „stvořeni“. Vlk, kterého tak obdivujeme, vlk, který z temene kopce obhlíží svůj svět, se právě chystá slézt dolů k doupěti, kde na něj čekají vlčata a družka, kterou si vybral na celý život. Právě z toho čerpá svoje životní uspokojení.
Že bychom my byli o tolik jiní?
 

A jedním z nejzajímavějších rysů je, jak pečlivými otci někdy jsou jejich samci. Některé lidi to znervózní, když jim začnete vykládat, že ryby jsou dobrými rodiči. Kdo by toužil sníst pečujícího otce nebo milující matku?

Takže je možné, že moje teorie o účelu zimního spánku je správná jen zčásti; možná se mu medvědi přizpůsobili jen proto, aby se vyhnuli hlavně jednomu nebezpečí, totiž lidem.

Příznačné je, že o jídlo se s mláďaty dělí všichni členové tlupy, alespoň u jednoho druhu tamarínů, Leontopithecus rosalia. Je to proto, že opice této čeledi zřejmě mají utajenou říji (jako lidé), takže žádný samec si není jist otcovstvím? Z toho by vyplývala následující strategie: buď hodný ke všem mláďatům, mohla by být i tvoje.

K zabíjení mláďat u nich nedochází nikdy. A to není málo, i když lidského otce by asi ponížilo, kdyby o něm někdo řekl: „Nejlepší, co se o tobě dá říct, je, že aspoň nevraždíš děti.“ Kdybychom to však mohli konstatovat o všech samcích našeho druhu do posledního, byl by to veliký úspěch.

Samozřejmě existují i taková manželství, v nichž to nejrozumnější, co je možné udělat, je dostat dítě co nejdál od otce nebo matky. Podle statistiky jsou homosexuální manželství s dětmi bezpečnější pro děti než tradiční manželství. A obzvláště poklidnými a bezpečnými místy, kde hrozí jen málo nebezpečí, jsou lesbická manželství.

Souhlasím s Bagemihlem v tom, že zvířata stejně jako lidé vytvářejí pevné svazky s jinými jedinci, často i téhož pohlaví, z důvodů, které nemají nic společného s genetickou výhodností, s naopak které mají mnoho společného s city - a především s jedním konkrétním citem, totiž láskou. To, že biologům trvalo dvě stě let, než to vůbec připustili, cosi vypovídá o našem druhu. V tomto a žádném jiném ohledu opravdu mají lidé výjimečné postavení: jsme jediný živočišný druh, který ponižuje, zesměšňuje, trýzní a někdy i zabíjí příslušníky vlastního druhu jen proto, že milují někoho, kdo je stejného pohlaví jako oni. Bagemihl zdůrazňuje, že „zvířata s ,odlišným‘ sexuálním chováním jsou téměř bez výjimky dokonale integrována do struktury společnosti, nevzbuzují prakticky žádnou pozornost, natož nepřátelství, nejsou segregována a jejich projevy nejsou utajovány, což je způsob, jakým se k homosexualitě chová naše společnost“.

Moc zábavné to není. Samozřejmě, když zvíře vytrhneme z přirozeného prostředí a trápíme je v cizím, dočkáme se nepřirozeného chování. Ale nic, naprosto nic se tím nedozvíme o jeho skutečných schopnostech a skutečném životě.

Ochotně uznám, že nevídáme příliš často, aby zvířata přijímala nepříbuzná mláďata. Ale i to může být prostě výsledkem toho, po čem se pídíme: když si myslíme, že něco neexistuje, nemá přece cenu po tom pátrat. A když to pak přesto najdeme, prohlásíme, že to je velevzácná anomálie bez významu pro teorii.

Stále roste počet líčení (vědci je zavrhují jako povídačky, ale když se jich nasbírá dost, jde už o údaje jisté hodnoty - a ostatně, proč by událost, která se odehraje v laboratoři, měla být váženým údajem, a ta, k níž dojde doma, zase nespolehlivým?) o tom, jak zvířata uzavírají přátelství napříč druhových hranic a jak dokáží schnout žalem, když jejich přítel zemře.

Možná nejsou zvířata a lidé tolik hnáni čistě biologickými potřebami, podněty a tužbami, jak nám to bylo vtloukáno do hlav. Možná má každý živočich, ať je člověkem nebo ne, možnost překročit občas hranice vlastního druhu a překonat vlastní přirozenost.

To je přirozené vědění. Čím méně se do něj vměšujeme, tím lépe. Dobrý otec a dobrá matka to vědí. Nepotřebují odborníka, aby jim to vykládal. Protože odborníci se většinou směšují právě do přirozených procesů. Dítě chce jíst, když má hlad, což je většinou. Říct mu, že odborník rozhodl o tom, co je pro ně nejlepší, a že to je jíst každé čtyři hodiny, znamená vysmívat se mateřské a otcovské přirozenosti.

Konečně, a to se dostáváme k samotnému jádru této knihy, jsme zřejmě jediným druhem, jehož samec si může vědomě volit, do jaké míry se bude jako otec angažovat.
Můžeme se poučit, abychom byli méně jako medvědi, lvi, sloní samci nebo hulmani, a víc jako tučňáci a taboni a vlci a lišky, bobři a koníčci mořští, kosmani a tamaríni, psouni a žáby. Pro tyhle otce (dokonce včetně tabona, který po většinu roku staví obrovskou hromadu pro jediné vejce) je rodičovství hlubokým, všeobsáhlým zážitkem, něčím, co se týká celého bytí, a ne jen náhradní aktivitou za „skutečný“ život (žádný zvířecí samec nedělá tím, že se stará o děti, samici „milosti“). Zvířata nám tím demonstrují pravdu, že koneckonců není nic tak skutečné jako být otcem.