Dítě traumatizované v blízkých vztazích

Podtitul: Manuál pro profesionály a rodiny
Autoři: Oldřich Matoušek, Petr Štěpaník, Ivana Pokorná, Leona Němcová, Tereza Chábová, Tereza Koryntová, Hana Pazlarová, Štěpánka Hejčová, Daniela Květenská, Veronika Kubešková, Jindra Šalátová
Rok vydání: 2017
Žánr: odborná literatura, psychologie
Počet stran: 207
Moje hodnocení: 7/10 Tato publikace se snaží dát komplexní pohled na traumatizované dítě v blízkých vztazích a myslím si, že se jí to do jisté míry povedlo. V podstatě to je odborná literatura tak, jak ji mám ráda, i když v této oblasti může pouhé předkládání faktů působit někdy až necitlivě. Téma to není jednoduché, ale díky krátkým kapitolám a různým úhlům pohledů na traumatizované dítě to je kniha, která se dobře čte, a to momentálně píše někdo, kdo už měsíce prochází čtecí krizí. 
Když se podívám do svých poznámek, tak pro mě byly nejvíce přínosné kapitoly, které se nějak týkaly přístupů k traumatu, specifik dětského traumatu a také toho, na co má oběť právo. Jsou to určitě věci, které se mi hodí do praxe, a něco bylo dobré si zase připomenout. To, co mě spíše donutilo se hořce usmívat, byly části, které se věnovaly kompetencím různých profesionálů, organizací a jejich vzájemné spolupráce, aby se oběti dočkaly smysluplné pomoci a nedocházelo k retraumatizaci. Bohužel i dnes je to čtení jako ze sna a k realitě to má stále daleko, což mě zároveň velmi irituje. Sama moc dobře vím, jak je složité pro takové děti sehnat adekvátní pomoc a jaké je rozčarování, když ti, u kterých byste ji očekávali, jednají naopak proti nim či se dají spočítat na prstech jedné ruky a jsou tak zcela nedostupní. A když už se to povede tak, jak to má být, je to takový malý zázrak. No a to radši pomlčím o tom, jak jsou tam zidealizované konkrétní pozice a jejich náplň práce. Na druhou stranu se sem tam zdálo, že si autoři snad uvědomují i limity smutné reality.
Celkově mi přišlo, že kniha mnohdy popisuje ideální stav, kterého bych se ráda dožila a chtěla bych teď napsat, že v čase se to jistě pořád zlepšuje. Ten pocit ale nemám, což je zřejmě zapříčiněno i tím, v jakém stavu jsme momentálně nuceni žít. Doufám tedy, že pokud tu za pár let ještě budu, tak se ten pocit změní. Ale ještě zpět k samotné publikaci.
Jednotlivé kapitoly knihy dokreslují i kazuistiky, to vítám vždy. I když je to někdy jasné, tak to ten text oživí a tak nějak zlidští. Stejně tak mi byl sympatický seznam literatury na konci každé kapitoly, je to tak mnohem přehlednější. Musím se ale přiznat, že mi na konci chyběl nějaký závěr. Bylo takové zvláštní dočíst poslední kapitolu a narazit na úplný konec knihy. U beletrie by mi to tak nepřišlo, ale tady měl člověk pocit, že musí začít další kapitola, která se bude věnovat zase něčemu trochu jinému.
Obálka: 1/10 Samozřejmě se to nijak nevymyká klasice v této oblasti, ale mrsknutí reálné fotky mám ještě méně radši než ilustrace, které se mi osobně nelíbí. Tak nějak mám pocit, že i odborná literatura si zaslouží hezké obálky.
Anotace: Cílem publikace je seznámit čtenáře s traumatem, které dítěti způsobila pečující osoba, a popsat způsoby podpory, resp. léčby traumatizovaného dítěte. Pokryta jsou témata jako neurofyziologie traumatu, dispozice k traumatu, nezdolnost, vliv na kvalitu vazby k blízkým osobám, překonání traumatu v terapii, rizika spojená s terapií, podpora traumatizovaného dítěte v rodině. Na knize, která má multidisciplinární charakter, se vedle editora podíleli psychologové a sociální pracovníci pracující s traumatizovanými dětmi a s jejich rodiči: Petr Štěpaník, Ivana Pokorná, Leona Němcová, Tereza Chábová, Tereza Koryntová, Hana Pazlarová, Štěpánka Hejčová, Daniela Květenská, Veronika Kubešková a Jindra Šalátová.
Ukázka: Zodpovědnost za řešení životně obtížné situace dítěte je tedy na dospělých, kteří se o ní dozvědí.

Průběh trestního řízení

Profesionál pracující s dětmi by měl počítat s tím, že se může dostat do situace, kdy bude mít podezření, že je dítěti ubližováno závažným způsobem, a to mimo rodinu i v rodině. Sociální pracovník by měl znát základy krizové intervence, aby mohl poskytnout intervenci situační, tedy v momentě, kdy se ohrožené dítě s problémem svěří. Důležité pak je unést občanskou zodpovědnost a trestný čin nahlásit orgánům činným v trestním řízení. Podnět na policii i na orgán sociálně-právní ochrany dětí lze podat i anonymně.

Patnáctiletá Magda docházela kvůli problémům s rodiči na psychoterapii, o kterou sama požádala. Po nějaké době se psychoterapeutce svěřila, že všechny její problémy začaly v době, kdy ji její starší bratr v minulosti několikrát sexuálně zneužil. Rodičům nic neřekla, protože měla pocit, že by jí nevěřili a že vždy stojí na bratrově straně. Požádala psychoterapeutku, aby nic neříkala rodičům ani nikomu jinému, jinak „si něco udělá“. Psychoterapeutka s dívkou pracovala rok, aniž by někoho vyrozuměla o dívčině problému v rodině, který se mohl kdykoliv opakovat. Dívka se po nějaké době svěřila i sociální pracovnici, která neprodleně podala trestní oznámení na policii. Později se zjistilo, že Magda vyhledala několik psychoterapeutek, kterým se svěřila a které žádala, aby „nikomu nic neříkaly, protože jinak si něco udělá“. U výslechu později uvedla, že „to řekla spoustě lidí a nikdo s tím nic nedělal“. Znalkyně z oboru psychiatrie se vyjádřila ve smyslu, že dívka je psychicky poškozená „neřešením problému“.

Kazuistika dokládá, že dětská oběť často není schopna adekvátně řešit situaci, žádá o pomoc a zároveň ji odmítá. V situacích, kdy je dítěti závažně ubližováno v rodině, je užitečné obrátit se s podezřením na policii či orgán sociálně-právní ochrany osobně, a to pro možnost získání dalších důležitých informací a důkazů (např. v podobě svědecké výpovědi), které by v případě anonymního podání nebylo možné získat. Po dohodě s policisty je možné skrýt identifikační údaje či v případě důvodných obav i jiným způsobem ochránit svědka.

Nakladatelství: Portál
Knižní databáze: CBDB, Goodreads