Zahradník pana Darwina

Autorka: Kristina Carlson
Originální název: Herra Darwinin puutarhuri
Překlad: Vladimír Piskoř
Původní rok: 2009
Rok vydání: 2011
Žánr: novela, historická fikce
Počet stran: 100 (skončila jsem na straně 18 a poté si dopřála doslov překladatele)
Moje hodnocení: 0/10 Jsou knihy, které se nedají číst kvůli svému obsahu, ale primární důvod, proč jsem tuto útlou knihu odložila po pár stranách, je autorčin styl psaní. Sem tam chybějící interpunkce, nepsaní velkých písmen na začátku vět atd. pro mě nemají mezi knihami místo, ale řadí se rovnou do braků. Tenhle psací punk jsem schopná skousnout víceméně jen v poezii a i tam musím vidět smysl. Pravda ale je, že si myslím, že bych ani obsah nehodnotila nijak vysoko. Anotace zní sice zajímavě, ale ty jsou mnohdy zavádějící, a ten přečtený kousek mě nepřesvědčil, že toto dílo za něco stojí, byť je nepřekvapivě xkrát oceněno. Za mě tedy byl nejlepší doslov překladatele, kterého vůbec obdivuji za to, že to dokázal přeložit, protože osobně bych na to nervy neměla. Občas si říkám, zda tato díla jsou pro ně za trest nebo příjemným zpestřením.
Obálka: 9/10 Tak samozřejmě je tohle jedna z těch knih, které jsem si koupila kvůli obálce. A jak se říká „nesuď knihu podle obalu“, tak tady to opravdu platí.
Anotace: Hlavní postavou příběhu je osudem těžce zkoušený Thomas Davies, který žije po manželčině smrti sám s mentálně postiženou dcerou a tělesně postiženým synem ve vesničce Downe, kde pracuje jako zahradník Charlese Darwina. Okolí hledí na Daviese se značnou nedůvěrou. Možná proto, že je bezvěrec a raději čte a hledá pravdu v knihách a v přírodě, než aby se smířil s pouhou vírou v boží vůli, možná proto, že na něho vesničané podvědomě přenášejí svou nechuť k teoriím jeho zaměstnavatele, kterého se pro jeho slovutnost přece jen neodvažují kriticky zpochybňovat.
Za elegický příběh ze 70. let 19. století, kdy církev ztrácí svou pozici a na uprízdněné místo nezpochybnitelných jistot se najednou derou nové vědecké teorie, získala autorka Státní cenu za literaturu.
Ukázka: Thomas kráčí pomalu, ani na jaře nemá zahradník víc naspěch než půda, déšť, slunce a vítr. Obhlíží stromy v zahradě, keře, záhony trvalek a zeleniny, vidí růžovost kvetoucích třešní žluť trsů narcisek a modř krokusů a modřenců, v záhonu oranžovožluté prvosenky a kránoočka a zelené, žluté, červené stonky tlačící se zpod suchých listových růžič a první článek stonku kterak propichuje slupku semene a napůl zakrytý písčitou půdou usiluje obloukem vyvést dva svraštělé lístky na světlo.
Oko není dost rychlé, jakmile se Thomas na okamžik otočí zády, z hlíny vyraší nový zelený ostrý hrot.
Rebarbora na konci zeleninových záhonů rozprostírá do zelených vějířů krabaté listy na rudých hranatých šťavnatých řapících.
K pampeliškám u paty zídky se slétají chlupatí žlutočerné pruhoaní čmeláci, páteříček s čerenými krovkami roztáhne černá křidélka a spustí se do okvetí krásnoočka, kolem rybízových keřů se nahoru a dolů rojí komáři a v protisvětle vypadají jako černé tečky.
U stěny skleníku a vedle zdi se tetelí teplý vzduch a voní kompostem, kopřivami, hnojem, vodou která pod povlakem zeleného slizu stojí v dřevěném sudu.

Thomas se chopí rýče a holínkou zatlačí čepel do hlíny. Zrývá půdu pro rajčata která dobře rostou v teple a závětří. Z rýče se odvalují hroudy a Thomas vidí jak se žížaly které ráno vylezly k povrchu za teplem kroutí hlouběji do země. Thomas sleduje jak mizejí do chodbiček kromě jedné přeťaté rýčem. Škoda, říká si v duchu Thomas, žížaly jsou hluché a slepé a sotva co jiného než dlouhé střívko vybavené článkovaným svalstvem ale písek a listy rostlin jež jimi projdou se promění ve výživnou půdu dávající růst zahradám a polím.

Nakladatelství: Mladá fronta
Knižní databáze: CBDB, Goodreads