Hlídači času
Podtitul: Jak svět začal být posedlý časem
Autor: Simon Garfield
Originální název: Timekeepers. How the World Became Obsessed with Time
Překlad: Monika Kittová
Původní rok: 2016
Rok vydání: 2021
Žánr: populárně-naučná literatura, historie
Počet stran: 310
Moje hodnocení: 5/10 Hlídači času se řadí ke knihám, které nenaplnily má očekávání. Pod názvem i podtitulem jsem si představila něco úplně jiného a autor mi to hned v úvodu vyvrátil. Přesto jsem se na čtení těšila a zajímalo mě jeho pojetí. První stránky mě v tom podpořily, ale pak to nějak šlo dolů.
Setkáváme se tu s historií různých oborů a z nich vypíchnuté určité části, které prolínají autorovy příhody. Sjednocujícím prvkem je sice čas, ale celkově to působí nesourodě a v podstatě jsem postrádala smysl knihy. Jednotlivé kapitoly jsou zpracovány kvalitně a člověk se dozví hodně věcí, pokud ho dané téma zajímá (což je tady asi největší kámen úrazu), ale spíše mi to připomínalo nahodilé články. Vzhledem k tomu, že témat je tam spoustu, tak mě některá bavila a některá zase vůbec, ke konci jsem už u takových přeskakovala text. Někdy mi tam paradoxně čas chyběl, ale to asi záleží na úhlu pohledu. Obecně se dá říct, že čtení mě bavilo hlavně ze začátku a mělo to upadající tendenci. Nejvíce mě zaujala kapitola o fotografování, což není překvapivé, protože to je něco, co mě normálně baví. Ale zhruba v polovině témat se mi autor do chuti vůbec netrefil a čtení bylo zdlouhavé.
To, co mohu jenom pochválit, je grafické zpracování knihy. Líbily se mi tematické oddělovače textu, poznámky hezky na dané straně pod textem, na konci obsah a dokonce jmenný rejstřík. Faktů tam je opravdu nepřeberné množství. Osobně si myslím, že tohle je typ publikace, kde si čtenář pouze vybere to, co ho zajímá, ale zbytek může nechat ležet ladem, protože ho to bude pravděpodobně nudit. Byť je to spíše populárně-naučná literatura, tak to zase není napsané nějak zábavně, i když jsou tam momenty, kdy je vidět, že se o to autor snažil. Nicméně na konci jsem nezvládla přečíst ani celý doslov a poděkování.
Obálka: 7/10 Obálka je celkově hezká a odpovídá tématu, kterému se autor věnuje.
Anotace: V knize Hlídači času britského žurnalisty a spisovatele Simona Garfielda, jednoho z významných představitelů současné vritské non-fiction, je hlavní postavou čas. Entita, která naše životy řídí a určuje od nepaměti. V jednotlivých kapitolách se autor zabývá nejrůznějšími aspekty času, přičemž je jeho záběr opravdu široký. Od vzniku železnice, která revolučním způsobem proměnila měření času, až po pěstování organické zeleniny. Který hudební skladatel prosadil označování hudebního tempa v partiturách? Jakou historii měl hudební nosič, na který Beatles nahráli první album? Která fotka napomohla ukončit válku ve Vietnamu? Garfield je výborný esejjista a vypravěč, který čtivým způsobem propojuje jednotlivé příběhy, ze kterých skládá mozaiku, která čtenáře nejen poučí, ale v mnohém i pobaví.
Ukázka: Další příklad, také z Paříže, se týká dvouletého chlapce Eugéna, který nebyl schopen snést odloučení od své kojné. Když se vrátil ke svým rodičům, začal kulhat a být pobledlý, oči měl neustále upřené na dveře, kterými jeho kojná odešla. Když ho vrátili kojné, všechna radost se mu vrátila.
Takto postižení francouzští občané byli pro stát nepoužitelní. Kulturní historik Michael Roth klasifikoval nostalgii jako „trápení, jež lékaři považovali za potenciálně zhoubné, nakažlivé a jaksi hluboce spojení se životem ve Francii v polovině devatenáctého století“, Společnou příčinou bylo přílišné lpění na vlastních nejranějších vzpomínkách a to ve století nastupující modernity způsobovalo, že se pacient stal vydědencem, který musel do blázince nebo do vězení. Toto trápení poprvé klasifikoval roku 1688 švýcarský lékař Johannes Hofer, který spojil řecké výrazy nostos (neboli návrat domů) a algos (bolest). Už dříve v témže století postihl neduh označovaný jako mal de corazón skupinu vojáků poslaných domů během třicetileté války a zdálo se, že je to nemoc, která doléhala obzvlášť na armádu. Švýcarští vojáci totiž propukali v pláč, když uslyšeli kravské zvony, připomínající jim pastviny u nich doma, a ještě víc naříkali, když zaslechli píseň zpívanou při dojení, „Khue-Reyen“. Představovala natolik demoralizující prvek, že každému, kdo ji zahrál - nebo si ji vědomě broukal - hrozil trest smrti zastřelením. Dnes by se nám prostě jen stýskalo po domově nebo bychom odloučení od něj nelibě nesli. Nostalgie byla nicméně první nemocí související s časem, protože její oběti toužily po dnech dávno minulých.12
Ale nostalgie není nemocí z minulosti. V dnešní době jsme nostalgičtí kvůli nejrůznějším věcem, přestože kvli vážnějším starostem pohovka u psychoanalytika zeje prázdnotou. Máme rádi retro a vintage, patinu a odkaz dob minulých a zbožňujeme historii (před francouzskou reovlucí historie jako předmět hodný akademického studia a literatury v podstatě neexistovala). Internet těží z touhy lidí středního věku (je třeba podotknout, že se většinou jedná o muže) koupit si ztracené mládí, a´t už to jsou dražené hračky nebo zrekonstruovatelné automobily (čas přitažlivost těchto věcí neoslabil, ba naopak zvýšil hodnotu jejich dalšího prodeje).
12 A dnešní nemoci související s časem? Je jich mnoho: ADHD, rakovina, závislost na smartphonu.
Knižní databáze: CBDB, Goodreads
Oblíbené úryvky z knihy
Jsme na dovolené po náročném roce. Po jídle se jdeme projít směrem k rybáři. Mluví trochu anglicky. Ukazuje nám, co chytil - zatím jen pár kousků, ale nevzdává to. I když toho o rybaření a podmínkách chytání moc nevíme, navrhujeme mu, ať se se svou skládací stoličkou přesune na výše položené místo o kousek dál na skále, kde by měl větší šanci přilákat k prutu svůj denní úlovek.
„Proč bych to dělal?“ opáčil. Odpovídáme mu, že může během kratší doby chytit víc ryb, takže bude mít dost nejen k večeři, ale všechno, co zbude, může prodat na trhu, a postupem času by si mohl koupit lepší prut a nový chladicí box na ulovené ryby.
„Proč bych měl něco takového chtít?“ Inu přece proto, abyste mohl chytit ještě rychleji ještě víc ryb, a poté tyto ryby prodat a svižně si vydělat dost na to, abyste si koupil loďku, což znamená možnost vyplout na větší hlubinu a chytit v rekordním čase ještě víc ryb s pomocí těch velikých sítí, které se používají na rybářských lodích. Ve skutečnosti byste se mohl i vy záhy stát úspěšným traulerem a lidé by vám začali říkat kapitáne.
„Proč bych měl něco takového chtít?“ ptá se na náš vkus trochu samolibě a otráveně.
Pocházíme z moderního světa a víme, že ctižádost a horlivost se vyplácí. A tak s rostoucí netrpělivostí pokračujeme ve své argumentaci. Vždyť pokud budete mít loď, váš úlovek vbrzku dosáhne takového objemu, že budete mít na trhu klíčové postavení, budete moci diktovat své vlastní ceny, koupit si víc lodí, najímat si pracovní sílu a poté si splnit největší sen: jít brzy do důchodu, vyhřívat se na sluníčku a rybařit si jen tak pro zábavu.
„Asi tak jako to dělám dnes?“
Dáváme si budík vedle postele, ale ve skutečnosti bychom jej nejraději roztřískali.
Čas se zdá být rychlejší proto, že jsme si to tak zařídili.
V pixelovém světě však tradice a řemeslné mistrovství stále něco znamenají; s mechanickými hodinkami jsme prostě víc lidmi, a to je něco, co se nám líbí.