Teorie a terapie neuróz

Podtitul: Úvod do logoterapie a existenciální analýzy
Autor: Viktor E. Frankl
Originální název: Theorie und Therapie der Neurosen
Překlad: Karel Balcar
Původní rok: 1956
Rok vydání: 2019
Žánr: psychologie, lékařství, odborná literatura
Počet stran: 266
Moje hodnocení: 10/10 Frankl je můj oblíbený autor a tato publikace byla pro mě zase takovým pohlazením po duši. K logoterapii mám velmi blízko a je to jedna z cest, kam bych se jednou ráda vydala i ve své psychoterapeutické praxi, pokud to vyjde.
Co je hlavním obsahem, je víceméně dobře řečeno v anotaci. Práce je to opravdu přínosná, i když jsem během čtení zažívala i hořké chvilky vzhledem k tomu, jak se těžko hledá lidskost u nás ve zdravotnictví, byť je tolik potřeba.
Odborný text je hojně doplněn zajímavými kazuistikami, což mě mile překvapilo a velmi jsem to uvítala. Čtení to oživovalo a obecně se mi to četlo dobře. Zdálo se mi, že to čtu delší dobu než obvykle, což by u odborné literatury nebylo nic divného, ale nakonec jsem musela uznat, že to bylo hlavně nedostatkem času a únavou z posledních dní. Možná v tom hrála roli i potřeba si užít dobrou knihu, to zná asi každý čtenář - oblíbené chceme číst rychle a zároveň nikdy nedočíst.
Tentokrát bych ji doporučila spíše těm, co jsou z oboru a ideálně aspoň s nějakou znalostí latiny, která se v knize sem tam vyskytuje a ne vždy je vysvětlena či přeložena.
Nakonec bych chtěla ještě zmínit, že se mi líbil i doslov Karla Balcara, který knihu také přeložil. Je to opravdu kvalitní od začátku do konce a ráda se ke knize budu vracet.
Obálka: 5/10 Ačkoliv se musím přiznat, že se mi tento typ vydání vcelku začíná líbit, tak přece jenom si myslím, že by jim hardback slušel více. A ocenila bych i méně strohé fotografie, i když je většinou jasné, na co se naráží.
Anotace: Tato práce je základním lékařským zpracováním problematiky logoterapeutického přístupu k diagnostice a léčbě duševních a psychosomatických onemocnění.
Autor zde předkládá systematické pojetí somatogenních, psychogenních a sociogenních neuróz a rozšiřuje je o pojetí neuróz noogenních, jež vznikají na základě „existenciální frustrace“, tj. nedostatku či ztráty osobního životního smyslu. Pomoc člověku při nacházení a uskutečňování životního smyslu je hlavním cílem logoterapie. Vlastní logoterapeutický přístup však jeho tvůrce hojně demonstruje i na případech úzkostných, nutkavých či psychosomatických onemocnění, a to s využitím původních léčebných metod paradoxní intence a dereflexe.
Kniha, jejímž prostřednictvím Frankl začleňuje svůj myšlenkový přínos do rámce obecné lékařské teorie a praxe, je oživena mnoha kazuistikami.
Ukázka: Musí-li již psychoterapeut učinit něco vědomým, jde jen o přechodnou záležitost. Musí učinit to, co je nevědomé - a to i duchovně nevědomé -, vědomým jen proto, aby tomu nakonec umožnil stát se opět nevědomým. Musí převést nevědomou možnost na vědomý čin - avšak jen proto, aby nakonec vytvořil opět nevědomou dovednost. Psychoterapeut musí nakonec obnovit přirozeně nevědomý průběh praktické činnosti. Nedostatek péče o tuto věc nazývá Hans Urs von Balthasar „jedním z neodpustitelných nedostatků psychoanalýzy“. Říká: „Je tehdy, když má rostlina své kořeny skryty v zemi, může se její koruna rozvíjet ve zdraví. Patří k podstatě svobodné a duchovní bytosti, že část jejího já musí být přenechána zapomnění.“
Mnohdy je tedy v psychoterapii vhodné ponechat něco mimo vědomí nebo umožnit, aby se to znovu stalo nevědomým. Chápeme také, že opětné „znevědomění“ čili zapomínání je důležitým ochranným mechanismem, a rozumíme hluboké moudrosti, která promlouvá z jedné talmudské legendy. Podle ní každé novorozené dítě, jakmile přijde na svět, anděl uhodí přes ústa a nato dítě hned zapomene, co se naučilo a co vidělo před narozením. Vzhledem k tomu, že tuto platonskou „amnézii“ musíme pokládat za ochranný mechanismus, můžeme talmudského anděla nazvat „andělem strážným“.

Nakladatelství: Portál
Knižní databáze: CBDB, Goodreads

Oblíbené úryvky z knihy

 

Nemocen je jen psychofyzický organismus sám, nikoli duchovní osoba. Ta díky své duchovní povaze vůbec onemocnět nemůže.
 

Chtěl bych být lékařem duší nikoli kvůli porušenému „psychickému mechanismu“, kvůli pokaženému „duševnímu aparátu“ či kvůli polámanému stroji, nýbrž pouze kvůli tomu, co je v nemocném člověku tím lidským, jež stojí za vším a nad vším ostatním.

Navíc však platí, že stěží se máme čeho bát víc než těch lékařů, kteří to svými neuváženými či nerozvážnými vyjádřeními dotáhli v pěstování iatrogenních neuróz tak daleko, že o nich můžeme právem mluvit jako o „iatrogéniích“.

Lékař, který není lidský, nýbrž jen vědecký, dokáže s pomocí vědy amputovat končetinu. S pomocí pouhé vědy však nelze zabránit tomu, aby si člověk po amputaci nebo již před chystanou amputací nevzal život.

Jistě ne náhodou nechal zakladatel Všeobecné nemocnice ve Vídni, císař Josef II. umístit nad její branou desku s nápisem Saluti et solatio aegrorum - věnováno nejenom léčení, nýbrž i útěše nemocných. A že to druhé také patří k úkolům lékaře, vyplývá v neposlední řadě i z doporučení Americké lékařské asociace: „Lékař musí poskytovat také útěchu duši. To vůbec není pouze úkolem psychiatra. Je to úkol každého klinicky pracujícího lékaře.“
A tak zůstává lékař i při výkonu lékařské péče o duši stále ještě lékařem. Jeho vztah k pacientovi se však stává setkáním člověka s člověkem.