Pravidla sýrárny

Podtitul: Příběh o lásce, zradě, pomstě a nejúžasnějším kousku sýra na světě
Autor: Michael Paterniti
Originální název: The Telling Room
Překlad: Alena Přibáňová
Původní rok: 2013
Rok vydání: 2015
Žánr: autobiografie, jídlo, cestopis
Počet stran: 333 (skončila jsem na straně 53)
Moje hodnocení: 0/10 Byť to je vzhledově moc krásná kniha, tak mě její obsah zklamal. Alespoň ten, do kterého jsem vydržela číst, což uznávám, zase tolik stran nebylo. Nedokázala jsem se vůbec začíst, nebavilo mě to a dlouhé poznámky pod čarou tomu taky nepřidaly. Příběh samotného autora knihy mohl být opravdu zajímavý a možná je škoda, že jsem nevydržela, ale pokud by to pořád pokračovalo ve stejném duchu, tak bych to odložila tak jako tak.
Obálka: 9/10 Obálka je vskutku nádherná a opět to byl hlavní důvod, proč jsem si knihu koupila.
Anotace: Píše se rok 1991 a adept spisovatelského řemesla Michael není spokojen se svým životem ani s bezprostředními vyhlídkami: právě skončil školu, marně hledá uplatnění a o jeho povídky nikdo nestojí. Z nouze rediguje články slavného kulinárního znalce Ariho Weinzweiga pro reklamní zpravodaj Zingermanova lahůdkářství a sní o tom, že i on sám se stane úspěšným novinářem, bude létat po celém světě a na jeho reportáže budou čekat miliony čtenářů.
O deset let později si etablovaný žurnalista a novopečený otec Michael uvědomuje, že pro všechno létání po světě ve službách předních světových časopisů nemá čas vnímat svůj vlastní každodenní život. Vzpomene si na Ariho článek, který v něm před lety probudil novinářskou zvědavost, a rozhodne se splnit své tehdejší předsevzetí: vypátrat ve španělské Kastilii sedláka Ambrosia, výrobce mimořádného ovčího sýra Páramo de Guzmán, sýra, jehož cena je nestydatě vysoká mimo jiné proto, že je „vyráběn s láskou“.
Michaelovi se podaří najít nejen Ambrosia, ale jeho prostřednictvím i zcela jiný pohled na život - a okouzlený Michael se odhodlá ten svůj zásadně změnit. Se ženou a malými dětmi načas přesídlí do Guzmánu. Je rozhodnutý stát se opravdovým Kastilcem, který žije podle zavedených tradic, má čas na rodinu, na vyprávění příběhů i na společné jídlo a který dokáže volně ubíhající chvíle vnímat nikoli jako promarněný čas, ale jako skutečné štěstí. Postupně si však začíná uvědomovat, že zdánlivá venkovská idyla může skrývat temná dramata...
Ukázka: Když však v červenci v šestatřicátém začala občanská válka, Martínazo jako starosta skončil a na jeho místo nastoupil Alfonso, muž opačného politického přesvědčení. Hned s prvními válečnými otřesy přišly ty nejhorší brutality: „Zvěrstva na obou stranách,“ řekl Pelayo.* Martínazo byl přesvědčený - a zdálo se, že oprávněně - že ho chce Alfonso zabít, a tak uprchl a schoval se v lesích u Guzmánu, pár mil přes páramo. Odtamtud měl sice přehled, ale musela to být drsná existence, kterou si člověk vybral jenom z čirého zoufalství. Nacionalistické bojůvky likvidovaly nepřátele a házely jejich těla do mělkých hrobů po celém kraji. Bylo zřejmé, že Martínazo své rodině tajně posílá vzkazy, když potřeboval jídlo nebo s někým mluvit, a sjednávali si tajné schůzky s bratry u toho či onoho hraničního kamene. Jednoho z těch vzkazů se zmocnil starosta Alfonso a jeho banda a večer se vydali do polí Martínaza zabít.
Martínazův mladší bratr Orel vyšel z města a dal se ovčí pěšinou nahoru k severnímu kopci. Všichni o něm říkali, že se o politiku nezajímal a rozhodně neměl žádnou touhu zamíchat se do nějaké divoké potyčky mezi dvěma skupinami partyzánů. Byl to jen bratr, který chce prokázat službu bratrovi - asi mu nesl nějaké jídlo, sýr a chorizo, chleba a víno. Za soumraku se vydal přes pole a šel poslušně vstříc své zkáze. Určitě musel zaslechnout nějaké kroky - začvachtání boty v mokré hlíně nebo něco podobného.

* Různé zdroje uvádějí více než 305 000 mrtvých včetně desítek tisíc „nepřátel státu“, kteří byli zavražděni po ukončení bojů, a desítek tisíc lidí, kteří zemřeli hlady. Děti (hovoří se o stovkách, někde bývá uváděno až 30 000) byly násilím odebírány levicově orientovaným rodičům. Případy brutality nacionalistů, známých jako Bílý teror, byly četnější než násilí na straně republikánů. Patrně nejproslulejší je případ baskického města Guernica, které 26. dubna 1937 bombardovala Legie Kondor německé Luftwafe - incident si vyžádal až tisíc lidských životů a proslavil Pabla Picassa; typičtější však byl brutální masakr v Bajadoz, kde byli 14. 8. 1936 shromážděni „uvěznění civilisté“ v býčí aréně a systematicky povražděni popravčím komandem. Na místě zůstalo 2 000-4 000 mrtvých, někteří z nich umučení a zohavení banderillas užívanými při býčích zápasech. Republikánská odezva - známá jako Rudý teror - se vyznačovala především útoky na španělské duchovní, včetně jednoho faráře ve středním Španělsku, který byl přinucen účinkovat v parodii na Kristovo ukřižování a nakonec byl zastřelen, a jaénského biskupa a jeho sestry, údajně popravených před tisíci extatických diváků ženskou popravčí přezdívanou La Pecosa, Pihovatá.

Nakladatelství: Jota
Knižní databáze: CBDB, Goodreads