Kdo zavraždil účastníky Djatlovovy expedice?

 

Autor: Martin Lavay 
Fotografie: Nadace Djatlovovy výpravy
Rok vydání: 2017
Žánr: literatura faktu, cestování, historie
Počet stran: 286
Moje hodnocení: 9/10 Ukázalo se, že mě zpět ke čtení dostávají podobné knihy, které mě dokážou vtáhnout do sebe, protože už to samotné téma slibuje zajímavé věci. Nevzpomínám si, kdy jsem poprvé slyšela o této tragédii, ale myslím si, že v poslední době se o ní zase docela mluví. A to jsem postřehla i já, byť jsem se kvůli době covidové snažila odříznout od všeho, co šlo.
Líbilo se mi, jak je kniha strukturovaná a obsahuje i detaily o této události. Zároveň si můžete prohlédnout velké množství fotografií včetně nalezených mrtvých těl, což na někoho může působit i brutálně. Na druhou stranu tenkrát ta technika zdaleka nebyla tam, kde je teď, zvláště v těch podmínkách, při kterých to bylo focené, takže si myslím, že i slabší povahy by to mohly zvládnout.
Autor text doplnil i poznámkami pod čarou, které jsou někdy obsáhlé, ale vždy s užitečnými informacemi, které vše pomáhají dosadit do kontextu. Musím říct, že se vždy trefoval do těch věcí, které jsem si sama chtěla vyhledat, ale byla to snad první kniha, kdy to autor odhadl a já nemusela od čtení vstávat. Díky tomu člověk získal mnohem víc než jen popis této události, a to jsem ocenila, protože se ráda dozvídám nové věci z jakéhokoliv oboru.
V knize jsou samozřejmě rozebrány i různé teorie, od těch více uvěřitelných po ty méně, ale žádná úplně nesedí. Je to určitě dáno i tím, že se toho zkrátka hodně neví vzhledem k tomu, kde se to stalo. Tady bych vytkla to jediné, co mi na knize ke konci už vadilo, a to opakování již zmíněných fakt. Celkově ji ale hodnotím vysoko a i když je v tomhle případě asi trochu nepatřičné to napsat, tak mě čtení bavilo a považuji to za velmi zajímavý případ. Nicméně osobně si nemyslím, že se někdy dojde k jednoznačnému závěru.
Četlo se mi to opravdu dobře i přesto, že z toho někdy mrazí, a nechci si ani představovat tu hrůzu, kterou museli dotyční zažít. Určitě knihu mohu doporučit všem, kdo se zajímá o záhadné nevyřešené události. Ostatně si říkám, že ty nejlepší příběhy stejně píše sám život, nemusíme si je ani vymýšlet. Od autora má letos vyjít i další kniha, která slibuje nové poznatky, takže na to jsem docela zvědavá a doufám, že se k ní časem dostanu.
Obálka: 6/10 Obálka je adekvátní obsahu. Není to typ, z kterého osobně jásám, ale taky to není špatné.
Anotace: Našli je v zimě, oblečené pouze do spodního prádla, rozeseté ve sněhu daleko od tábora. Ohořelé, zohavené. S rozmačkanými hrudníky, bez očí, bez jazyka... Jejich oděvy byly radioaktivní, ve fotoaparátu měli snímek postavy připomínající sněžného muže. Jak zemřelo devět vysokoškoláků, kteří chtěli přenocovat pod uralskou Mrtvou horou?

Zabila je lavina? Silný výboj elektrického proudu? Kulový blesk? Plazmoid? Nově vyvíjená zbraň? Vojáci? Opilí ruští papaláši? Domorodí Mansijové? Chantové? Trestanci z gulagu? UFO? Sněžný muž? Zabili se navzájem?
Ukázka: Je nás 20 lidí d ruksaky a lyžemi. Jeli jsme ve 3 poschodích a celou cestu zpívali písně. Přijeli jsme do Vižaje. Nejprve jsme se zastavili v tom samém klubu jako před 2 lety. Potom nás vzali do hotelu. Celý večer jsme si povídali a diskutovali o lásce a přátelství, o tancování atd., atd. Hodně jsem mluvila, což je u mě dost neobvyklé, a snažila jsem se být upřímná. Ale to je vše nesmysl. Opět se vzpomínají slova Volta. Jak se pravdivě vyjádřil. Šli jsme na „Zlatou symfonii“, byla to síla! Prostě skvělé!

Soukromý deník Ljudmily Dubininové
Vzbudili jsme se, aniž bychom byli opravdu vyspalí. Řekla jsem Rustikovi, že se nebudu umývat, protože k tomu nejsou podmínky. Souhlasil. Hned přijel autobus, tak jsme do něj nasedli. Jeli jsme ve třech poschodích. Kolka Tibo tak odpočíval nade všemi u stropu. Olva stála v XXX (nečitelné slovo) poloze, ale ne hned a vylezla si na kolena. Opět jsme samozřejmě zpívali. Úplně jsem ztratila hlas. Žeňka opět vtipkoval. Tady ježura, ano, tady ježura. Teprve teď procitám, samozřejmě už jsem byla vzhůru ráno, ale te´d lépe a více. No přesto podle Jurky, vždy takového dobrotivého člověka, soudě alespoň podle jeho chování, jsem vždy sama sebou. Žeňka se Zinou zpívali: „Kdyby nebyly tvé oči tak modré...“ Autobus přijel na křižovatku a jel rovně, aby se pro nás za hodinu vrátil. A my se v tomto čase prošli pěšky. Bylo příjemné jít po cestě v tomto počasí. Chvilku jsme si lehli do sněhu. Během naší procházky došlo k jednomu incidentu. K setkání s uvízlým lesním strojem. Kluci vyrazili na pomoc. Nakonec jsme ho napůl vytáhli. Pak přijel náš autobus a my do něj opět nastoupili. Diskutovali jsme tentokrát o štěstí. Naši kluci byli nejaktivnější. Snažili se štěstí definovat, ale každý ho vnímal jinak. Do Vižaje jsme přijeli ve dvě hodiny. Blinovovci se připravují jet dále do 41. a my zde určitě přenocujeme. Vyprovodili jsme blinovovce se slzami. Nálada je zkažená. Při loučení jsme zpívali se Zinou Žeňovi: „Jestli ve tvých očích...“ Celkově je mi velmi, velmi těžko. Jsme nadšení, promítají „Zlatou symfonii“. Rychle jsme přesunuli věci do hotelu a šli do klubu.

Nakladatelství: XYZ
Knižní databáze: CBDB, Goodreads