Příběhy pomáhají s problémy

Autoři: Bernd Badegruber, Friedrich Pirkl a kolektiv
Originální název: Geschichten zum Problemlösen
Překlad: Alžběta Sirovátková
Ilustrace: Martina Špinková
Původní rok: 1993
Rok vydání: 1994
Žánr: psychologie, populárně-naučná literatura, povídky
Počet stran: 109
Moje hodnocení: 2/10 Kniha obsahuje metodiku, kdy můžete příběh využít jako pomůcku při řešení nějakého problému s dítětem. Tato myšlenka se mi líbí a je podle mě dobrá. Nicméně ze samotných příběhů uvedených v této knize jsem většinou nadšená vůbec nebyla. Je to v podstatě takový sborník, autoři jednotlivých příběhů jsou různí. Několik mě zaujalo a přišlo mi, že by se daly použít, ale většina mě zklamala a naopak si myslím, že by některé příběhy mohly daný problém ještě prohloubit. Ale nezatracuji kvůli tomu metodiku, jen si myslím, že je opravdu lepší si příběh sestavit osobně podle situace, kterou zrovna řešíte.
Obálka: 5/10 Líbí se mi ta ilustrace, ale celkově mě obálka nenadchla.
Anotace: Tato kniha je podnětem pro rodiče, učitelky mateřských škol i další učitele a vychovatele. Příběhy mohou být dětem velkou pomocí. Nejen že je zavedou do světa fantazie, ale často jim nabídnou způsob, jak snadněji zvládnout svůj strach nebo jiné problémy.
V této knize najdeme víc než 60 takových příběhů, které dětskou pohádkovou formou zpracovávají konkrétní problémy dětí (strach, nesmělost, neposlušnost, pomalost, nepřizpůsobivost ostatním, reakce na mladšího sourozence atd.). Všechny příběhy vycházejí z praxe učitelek mateřských škol i učitelů škol základních, a jsou proto různým situacím dětí tak blízké.
Úvod vysvětluje těm, kdo se dětem výchovně věnují, jak tyto příběhy mohou různé problémy řešit. Je tu také návod, jak se mají příběhy předčítat, doplňovat nebo měnit, aby účinně pomáhaly při výchově. Úvod doplňuje i návod, jak si příběhy vymýšlet.
Je to kniha, která je obohacením pro každého, kdo žije a pracuje s dětmi.
Ukázka:

• Předčitatel sedí na místě, ze kterého ho mohou všichni dobře slyšet.
• Předčítáme v době, kdy se nemusí spěchat a kdy je nepravděpodobné, že by někdo přicházel nebo odcházel.
• Předčítání by mělo nechat co nejvíce prostoru fantazii jednotlivce. Příliš silné zdůrazňování hlasu, mimika a gestikulace při předčítání posluchačem manipuluje; jeho fantazie je omezována, je v přílišném zajetí interpretace předčitatele. Vlastní životní příběh posluchače je přehlušen interpretací předčitatele. Na druhé straně by však předčítání nemělo být uspávající a monotónní.

PO PŘEDČÍTÁNÍ

Přemýšlení
Příběh je dočten do konce - co teď?
Je problém vyřešen? Jistě, že ne. Příběh naladil posluchače k přemýšlení. Někteří posluchači dlouho přemýšlejí, jiní se nevzrušují.
Kdo chce dlouho přemýšlet a být se svými myšlenkami sám, neměl by být přitom vyrušován.
Kdo chce k přečtenému něco říct, mělo by se mu to umožnit; kdo chce přemýšlet, nemusí poslouchat - je to jeho právo. Možná že přitom přemýšlí sám o sobě nebo o někom ze svého okolí. Takové přemýšlení způsobí změny v postojích vůči sobě samému, vůči druhým nebo v chování k druhým.

Vyslovování myšlenek
„Ošklivý příběh.“ „Ten malý lev byl ale zlý a umíněný.“ „Bohudík, že měl nakonec přece jen správný nápad.“ „Já bych to tak nedělal.“ „To je stejné jako v naší třídě, tam se také někteří vždycky hned rvou.“... Takové a podobné výroky od dětí slyšíme. Děti neovlivňujeme, nanejvýš se zeptáme, jak to konkrétně myslely. Tady neexistuje žádné „správně“ nebo „špatně“. Každé dítě má svůj vlastní oprávněný výraz - svou představu, kterou mu nikdo nemůže vzít.

Nakladatelství: Portál
Knižní databáze: CBDB, Goodreads