Doktor Meluzin
Autor: Bohumil Říha
Původní rok: 1973
Rok vydání: 1975
Žánr: novela
Počet stran: 188
Moje hodnocení: 3/10 Občas vyhrabu ze staré knihovny nějaký poklad. A někdy se to za poklad zkrátka označit nedá, třeba jako teď. Při zběžném prvotním prolistování na mě vypadla krásná známka s motýlky, která už neplatí, a nejspíš ji tam zapomněl můj taťka. To bylo asi to nejhezčí z celé knihy.
Ze začátku to vypadá na odlehčenou novelu z venkovského prostředí, ale v momentě, kdy to zkříží socialistické myšlenky, propaganda té doby, různé stereotypy...tak to první dojem dost zkazí. Ale vzhledem k tomu, že jsem to dočetla, tak se to dalo skousnout a vnímat jen to ostatní. Dokud vám autor zase nedal nějakou socialistickou facku.
Nicméně bych ráda zmínila alespoň to, co příběh uchránilo před nulou. Je to styl psaní autora, který místy připomínal až filosofické rozjímání nad přírodou a pěkné slovní obraty. Kdyby příběh zůstal na této rovině stále, tak by moje hodnocení bylo jiné, ale už z podstaty věci to tak být nemohlo. Co se týče postav, tak se to logicky hlavně točí kolem doktora Meluzina, který se přestěhoval z města na venkov. Ale nějak jsem se celou dobu nemohla zbavit toho, že navzdory některým jeho myšlenkovým pochodům, zůstává arogantní vůči dalším postavám. Do toho píše dopisy jednotlivým členům rodiny, kteří ho vlastně opustili. Občas jsem si nad některými řádky řekla, že se tomu nedivím. Hlavní postava na mě působila hodně rozporuplně. Nějaké sympatie si u mě ale nezískala žádná z dalších postav novely.
Někdy se mi tato literatura hodnotí těžce, někdy lehce... Tato kniha mě pro změnu přinutila si zjistit něco více o autorovi a byla jsem celkem v šoku, když jsem zjistila, že jeho stále dokola vydávané knihy pro děti, musely být po roce 1989 cenzurovány (tak trochu mi to zkazilo dojem z Honzíkovy cesty, ehm). Takže možná ještě zlatý socialista doktor Meluzin. Nicméně s čistým svědomím vám doporučím se knize vyhnout, pokud vás nežene touha po poznání české literatury z tohoto období.
Obálka: 0/10 Nulové hodnocení asi ode mě není překvapení. Tenhle styl obálky jde úplně mimo mě.
Ukázka: „O dětech nemluví.“
„Protože se stydí,“ odpověděl Meluzin. Zvláštní bylo, že se pocit viny z jeho nitra vypařil a jeho místo ovládl pocit vzrušení, nabroušenosti a snad i zápasu. Mužové o hodně přišli, když přestali zápasit o ženu, posmíval se sám sobě Meluzin. A v jeho nitru znovu vznikla nová rovnováha, která mu dovolila, aby se zabýval něčím jiným.
Po širokých dřevěných schodech až nahoru do druhého poschodí. Na šikmých plochách stropu alegorické malby, na sloupcích zábradlí baculaté sošky antických bůžků. Krok tlumil obyčejný kokosový koberec. V rohové místnosti s dvojím světlem ho konečně objevil. Stál u stojanu s velkým portrétem muže a spíš se díval, než pracoval.
„Už vás mám,“ usmál se doktor Meluzin.
„Doktore, zrovna na vás myslím,“ odpověděl malíř bez překvapení.
„No né,“ kroutil hlavou Meluzin. „Na čem pracujete? Není to Kupecký?“
„Malíř ze školy Kupeckého,“ zamračil se Rýdl. „Chlap se na mě z toho obrazu dívá s takovým posměchem, že bych ho nejradši přetřel černou. Ať se tam pod ní udusí.“
„Poslyšte,“ zpozorněl Meluzin. „Není vám podobný?“
„Doktore, vy děláte ve Větrově pokroky. To musím uznat.“
„Nemyslím to ani jako vtip, ani jako urážku,“ hájil se Meluzin. Muž na obraze vypadal opravdu jako Rýdlův příbuzný: nervní hubená tvář, zarámovaná přilehlými vlasy, zlomyslné oči. Posměch v jeho obličeji vyzníval tak, jako by byl myšlen uctivě.
„Možná že jsem to tak trochu já,“ připustil neochotně malíř. „Jenomže s vlastnostmi silně nadsazenými. Ten člověk se mi asi posmívá, jaký já jsem proti němu břídil.“
„A to vás dráždí.“
„Ano. Jen kdybych na vašem portrétu nadsadil vaše základní vlastnosti. Asi byste nadskakoval.“ Malíř přivřel oči a pozoroval doktora s týmž zlomyslným výrazem, jaký světélkoval v očích neznámého muže z osmnáctého století.
Nakladatelství: Československý spisovatel
Knižní databáze: CBDB, Goodreads
Oblíbené úryvky z knihy
V podvědomí se mu hnulo staré přesvědčení, které do mediků vtloukali už na fakultě: na světě stůňou a umírají jen ti druzí.
Podíval se na rozepsané psaní a vzpomínal si na jeho text. Co napsal, bylo večer pravda. Je to pravda i ráno?
„Bude pro vás lepší, když budete chodit do zaměstnání.“
„Mě práce v domácnosti strašně baví.“
„O tu nepřijdete,“ usmál se doktor.
„Musíte jí pomoct. Nic jiného vám nezbývá.“
„Co mi zbývá, to není babička. Ani její zvířata.“
„A kdo tedy.“ „Já sama.“
Adaptace knihy nebo inspirace knihou
Film: Dým bramborové natě, 1976, Československo