Duše zvířat

Autor: Gary Kowalski
Originální název: The Souls of Animals
Překlad: Karin Kocumová
Fotografie: Art Wolfe
Původní rok: 1991
Rok vydání: 2009
Žánr: zvířata, filosofie, populárně-naučná literatura
Počet stran: 141
Moje hodnocení: 8/10 Pastor Gary Kowalski se nám snaží přiblížit duši zvířat přes 12 témat či vlastností, které jsou primárně přisuzovány člověku (př. umění, tanec, truchlení, zpěv,...). Zamýšlí se nad vztahem člověka k přírodě a zvířatům. Přes hořkost reality je v textech cítit naděje a vyzývání čtenářů, že ještě není vše ztraceno.
Byť je to hodně o filosofování autora, tak se také dozvíte mnoho zajímavostí ze světa zvířat či známých osobnostech, kteří život zasvětili ochraně přírody nebo jejímu zkoumání. Autor nám předkládá prostřednictvím svých zamýšlení, zkušeností dalších lidí a studií důkazy o tom, že zvířata mají duši stejně jako my.
Od této knihy jsem čekala milé pohlazení po duši, čemuž se mi občas dostalo, ale také to bylo smutné čtení, protože autor nejen připomíná, jak jsou zvířata výjimečná, ale také to, jak je zároveň člověk krutý. To, co mi možná nějakým způsobem scházelo, byla kontinuita mezi jednotlivými kapitolami. Začátek a konec dával perfektní smysl, ale prostředek bych potřebovala asi více učesat, protože mi moc nesedla kombinace žánrů. Nicméně nemohu říct, že by se mi to špatně četlo, to vůbec ne. Určitě to za přečtení stojí a nevyhnete se zamyšlením i nad tím, jak to tedy máte vy.
Každá kapitola také obsahuje černobílou fotografii Arta Wolfea. Vždycky na mě zapůsobila velmi depresivně, ale na druhou stranu to přece jen bylo malé oživení textu, které jsem přivítala, a přinutilo mě se u ní vždy zastavit a zpracovat slova Kowalskiho.
Obálka: 6/10 Dlouhá anotace smíchaná s ukázkou z knihy mi nepřišla zrovna šťastná, ale jinak hodnotím průměrně.
Anotace: Máte doma zvířátko, které je vám velmi blízké, se kterým si rozumíte a je vaším životním společníkem? Co o něm vlastně víte? Například proč si zvířata hrají? Jaké jsou jejich sny a fantazie? Jak vypadá svět jejich očima? Jak blízké jsou jejich prožitky těm našim? Proč možná sloni pohřbívají své mrtvé? Co nutí ptáky zpívat a jeřáby tančit? Oceňují zvířata umění? Znají rozdíl mezi dobrým a zlým? Prožívají strach nebo úžas?
Tato kniha zkoumá rozsah, v jakém mohou být zvířata našimi průvodci, duchovními přáteli a společníky na cestě životem a v jakém s námi sdílejí věci, jež nás činí nejhlouběji lidskými. Každá kapitola pojednává o určitém konkrétním aspektu života zvířat.
Nikdo nemůže dokázat, že zvířata mají duše. Ptát se na důkaz by bylo jako chtít, abychom dokazovali, že milujeme svou manželku a děti. Některé pravdy zkrátka nelze demonstrovat. Ale jestliže otevřeme svá srdce ostatním bytostem a dovolíme si soucítit s jejich radostmi a zápasy, zjistíme, že mají sílu se nás dotknout a proměnit nás. Ostatní bytosti mají ve svém nitru duchovnost jež probouzí to nejvnitřnější v nás.
Gary Kowalski ve své knize kombinuje příběhy jež zahřejí u srdce se seriózní vědou, aby ukázal, že ostatní tvorové nejsou předměty bez citů a rozumu, nýbrž myslící, cítící bytosti s vlastním duchovním životem.
Ukázka: Jde tu o víc, než co lze vysvětlit z čistě z přírodovědného hlediska.
Jak upozorňuje Johan Huizinga v knize Homo ludes: O původu kultury ve hře, hra má spirituální kvalitu.³ Svět, ve kterém tančí jeřábi, obsahuje přímo ve své podstatě prvek neformálního veselí. Přírodovědci se často pokoušejí vysvětlit hru z pohledu strategie přežití. Tvrdí, že zkoumavé chování, jakým je hra, umožňuje organismu získávat informace o okolním prostředí, jež mu mohou být v budoucnu užitečné. Když se mláďata honí a perou, mohou si nacvičovat a zdokonalit dovednosti, které budou potřebovat v dospělosti.
Ale i když teorie vysvětlující hru budoucím využitím poznatků a dovedností v ní získaných mohou mít zčásti pravdu, jsou, říká Huizinga, neúplné. „Obvykle prakticky opomíjejí primární kvalitu hry jako takovou. V reakci na každé z výše uvedených ‚vysvětlení' by bylo dost dobře možné namítnout: ‚Až posud dobré, ale co je vlastně to potěšení ze hry?'“
Bylo by snadné představit si, jak si zvířata osvojují vzorce chování potřebné pro přežití mechanicky, bez zábavy a radosti. Jenže zatímco nás má hra připravit na to, abychom si poradili se závažnějšími věcmi, sama vážná není. Je bezstarostná a škádlivá. A je to prvek zábavy, který je charakteristický právě pro hru a nelze jej omezit na žádnou jinou kategorii.
To znamená, že hra má duševní rozměr. „Uznáte-li hru, uznáváte duši, protože ať je hra cokoli, není to jen hmotná záležitost. Dokonce i ve světě zvířat prolamuje hranice fyzické existence,“ říká Huizinga. Zvířata si hrají ne proto, že musejí, ale proto, že chtějí. Z toho plyně, že zvířata, tak jako my, jsou důmyslná stvoření, která se mohou buď nudit, nebo bavit.

^{3) Johan Huizinga, Homo Ludens, Boston, MA, Beacon, 1955, str. 3-4.}

Nakladatelství: Emitos
Knižní databáze: CBDB, Goodreads

Oblíbené úryvky z knihy

Jsme si tak nejistí svým místem ve velkém schématu věcí, že používáme svou řeč, abychom maskovali existenciální úzkost. Na jednom konci sémantického žebříčku nalézáme slova živočich, zvíře, na druhé straně slovo člověk. Že i lidé jsou živočichové, je, zdá se, znepokojující fakt, na který bychom rádi zapomněli.

Není třeba žádného zvláštního školení, abychom poznali, jak málo víme. Je zapotřebí zvláštního druhu moudrosti, abychom si to přiznali a překonali to.

Některé pravdy zkrátka nelze demonstrovat.

Vědomí vlastní smrtelnosti je tím, co nás činí spirituálními bytostmi. Kde nacházíme víru a sílu k životu, když víme, že nás čeká smrt? Co dává smysl a cíl našim dnům, víme-li, že naše dny brzy dojdou svého konce?

Ať už se považujeme za jakkoli vzdělané či osvícené, všichni se obáváme neznáma.

Většina z nás možná rozdíl nepozoruje, ale svět se stává o trochu méně melodickým, o něco pustším a disharmoničtějším, když hukot buldozerů přehlušuje zpěvy luk a lesů.

Je ovšem si třeba uvědomit, že ostatní živočichové nejsou nižší než my, jsou pouze jiní.

Jsme spřízněni se vším stvořeným a měli bychom se podle toho chovat. Překonání speciesismu - iluze lidské nadřazenosti - bude dalším krokem v naší morální a duchovní evoluci.

Rozpustilé dovádění je všude, šťastné a nezadržitelné, a plete se do cesty naší touze po spořádaném a logickém světě.

Jaký prospěch máme, jestliže získáme svět a ztratíme duši? Lidská rasa může přežít bez šimpanzů, orangutanů a dalších divokých spoluobyvatel naší planety. Oslabíme ale podmínky nezbytné pro to, abychom byli „obdařeni duší“. Prodáme svou vyživující rodinu za rodinu s narušeným duchem. Krajina duše nebude tak občerstvující a bohatá. A když se podíváme do zrcadla, spatříme v něm člověka méně a méně hodného lásky.

Zvířata, tak jako my, jsou živé duše. Nejsou to věci. Nejsou to předměty. Nejsou to ani lidé. Přesto truchlí. Milují. Tančí. Trpí. Znají vrcholy i propasti bytí.

Environmentální krize je především krizí duchovní. A nevyřeší se, dokud nebudeme schopni znovu nabýt moudrost, již jsme, zdá se, ztratili: vědomí, že nejsme vyděleni ze sítě života, jsme pouze vláknem v její struktuře.

Odhalením prapůvodního vědomí posvátnosti všeho živého můžeme nejen zachránit svět. Můžeme zachránit i vlastní duši. Naučíme-li se, jak mírumilovně žít spolu s ostatními druhy, nalezneme snad i mír ve vlastním nitru.