Kafka: Rané roky
Autor: Reiner Stach
Originální název: Kafka: Die frühen Jahre
Překlad: Vratislav Slezák
Fotografie: různí autoři
Původní rok: 2014
Rok vydání: 2016
Série: Kafka (1. díl)
Žánr: odborná literatura, biografie, historie
Počet stran: 451
Moje hodnocení: 10/10 Kafkovo dílo i on sám mě fascinuje už dlouho. Pamatuji si, jak mě knihovnice od něj odrazovala, že je depresivní. Tenkrát mi depresivní ale vůbec nepřišel. To se dostavilo až časem, kdy člověk začne chápat i tu hloubku. Na tuto třídílnou biografii jsem se tedy pochopitelně hodně těšila. A i když mám za sebou teprve první díl, tak už teď mohu prohlásit, že Reiner Stach opravdu stvořil jedinečné dílo, které jen tak někdo nepřekoná. Pokud vůbec.
Zpočátku jsem si myslela, že si čtení rozdělím na části, abych si to užívala o něco déle, ale už během prvních kapitol bylo jasné, že to ničím rozhodně prokládat nebudu. I když to je odborná literatura se vším všudy, tak je to zároveň neuvěřitelně čtivé a zajímavé v mnoha směrech. Není to totiž jenom o Kafkovi, ale autor vše dává do historických souvislostí, což vás vtáhne ještě více. Pravda je, že toto je už skutečně depresivní čtení, ale sem tam se člověk může i usmát. Na jednu stranu to bylo i děsivé, kolik detailů jsem se o životě Kafky dozvěděla (někdo by řekl až moc), ale myslím, že to je jedna z věcí, co tu biografii odlišuje od ostatních. Jste blízko. Není tu nic černobílé, dostanete jiné úhly pohledu na Kafku i osobnosti, které byly kolem něj (zejména Maxe Broda). Stejně tak na tu dobu samotnou. Ten historický kontext, který se neomezoval jen na dobu života Kafky, ale autor to vzal velmi obšírně, mě děsil asi nejvíc, protože bylo krásně vidět, jak se vše opakuje. A zároveň Kafka žil v době, která přinesla spoustu vymožeností, to pro mě bylo také zajímavé číst to v daném kontextu. Z dnešního pohledu již nepředstavitelné.
Množství pro mě cizích slov mě nutilo vytahovat celkem často slovník, přesto mě to od textu nijak nevytrhlo. Ráda bych ocenila i překladatele, protože odvedl skvělou, velmi kvalitní práci.
Nečekala jsem, že mě to tak chytne, rozhodně to není žádná obyčejná biografie. Je za tím neuvěřitelná pečlivá práce autora a jeho výjimečný styl psaní je třešnička na dortu. Ta práce je na tom textu vidět a obdivuji, že se do toho někdo pustil s takovou vervou a obětoval tomu mnoho let. Je tam plno lidskosti, příběhů, faktů i historických událostí, aby to vše do sebe perfektně zaklaplo. Najdeme i několik fotografických vložek, které dobu i život Kafky dokreslují. Text protkaný dopisy dělá biografii zase osobnější.
Byla jsem zvědavá, jak to autor ukončí, aby to nebylo příliš utnuté, ale obavy byly naprosto zbytečné. Poslední věta tomu dala důstojnou tečku a člověk se může těšit na další díly. Skutečně nádherná práce, která si zaslouží mnoho čtenářů, kteří ji ocení. Lehké čtení to není, ale každá věta stojí za to. Není to jednohubka, kterou sníte a už o ní nevíte, naopak, každá kapitola ve vás bude rezonovat ještě dlouho po dočtení.
Obálka: 10/10 Z vazby jsem naprosto unešená. Jsem moc ráda, že tu není žádný přebal a je to opravdu obálka hodná tohoto díla. Je nádherné mít takový skvost v knihovně. Kvalita na první pohled od začátku do konce.
Anotace: Monumentální trojdílný Kafkův životopis napsaný německým literárním historikem Reinerem Stachem je rozsahem, komplexností i významem zcela jedinečné dílo, považované v zahraničí za milník biografické literatury. Autor na něm pracoval celých osmnáct let, Kafku a jeho dílo prozkoumal v širokých dobových, společenských a literárních souvislostech. Přesto jeho dílo není určeno úzkému okruhu „kafkologů“. Naopak, Stachův styl je barvitý, živý a čtivý: jako byste četli strhující, napínavý román.
První svazek zachycuje Kafkovo dětství a mládí, studia a první léta strávená v zaměstnání a zároveň vykresluje velkolepé dbové panorama spisovatelova rodného města, habsburské monarchie i celé střední Evropy. Kafkovy rané roky (1883-1911) rozhodně nebyly dobou pokojnou. Vznikala nová média a technologie - auta, první letadla, pásová výroba, telefon... to vše urychlovalo a měnilo život. Praha byla centrem vášnivých národnostních sporů a napětí, které se vybíjelo i na židovském obyvatelstvu. A uprostřed toho si citlivý Franz vybojovával cestu k duševní samostatnosti a k vlastní literární tvorbě - proti očekávání rodiny a nejednou i navzdory radám přátel.
Ukázka: Ne, zjevně za tím byla slabá vůle, nedostatek vážného úsilí, nedostatečná výdrž, totéž, co mu všude bránilo, aby doshál vlastních vytyčených cílů, a možná, jak se obával, to bylo dokonce nedostatečné nadání.
Na Staroměstském gymnáziu se z moderních jazyků opravdu vyučovaly jedině čeština a francouzština a i ony byly pouze „relativně povinné“, to znamená, že to byly předměty dobrovolné, z nichž nikdo nepropadal, ale které před propadnutím mohly velmi dobře zachránit. Kafka chodil na francouzštinu tři roky, dvě hodiny týdně, a třebaže jeho prospěch byl ohodnocen pouze jako „uspokojivý“, osvojil si dovednost číst francouzské romány běžně v originále - podporou mu v tom byla belgická guvernantka Céline Baillyová, která se ovšem objevila příliš pozdě, aby ovlivnila Kafkovy školní známky. Přesto mu Baillyová, která měla odpovědnost za výchovu sester, posyktovala příležitost aktivně využívat běžnou francouzskou slovní zásobu a zlepšovat výslovnost, a jedině tak lze pochopit, že si Kafka troufal před svými budoucími zaměstnavateli prohlašovat, že tento jazyk „ovládá“.18 V angličtině, na niž pravděpodobně narazil až na obchodní akademii, a v italštině, kterou se snažil osvojit samostudiem, se však nedostal dál než k základním znalostem - zjevně zde Kafkovi chyběla motivace, aby se zabýval těmito cizími kulturami a zejména jejich literaturami, a z nedostatku cviku a příležitostí zůstal před prahem, na němž aktivní užívání nějakého jazyka otevírá i nové stupně svobody. Je pro něj charakteristické, že jedním dechem želí obého: „moje neschopnost k samostatnému jednání, k cizím jazykům, ke šťastným náhodám.“19
Na český jazyk při tom jistě nemyslel. V německožidovském prostředí, v němž vyrůstal, nebyla totiž „Böhmisch“ cizí řeč, byl to druhý jazyk, a tak měla výuka češtiny na obecné škole za účel nejen zlepšovat užívání tohoto jazyka, nývrž jej i jasněji vymezovat vůči němčině a skoncovat s rozšířeným zvykem promíchávat německé a české výrazy či přecházet uprostřed věty z jednoho jazyka do druhého. Tento switching - u Kafků naprosto běžný ještě i v pozdějších letech20 - považovali národně uvědomělí učitelé a profesoři za hřích, neboť to údajně vlastní jazyk rozkládalo a tím podkopávalo kulturní identitu.
18 „Jazyka německého a českého jest [žadatel] slovem i písmem úplně mocným, ovládá také jazyk francouzský, částečně i anglický“ (dopis Úrazové pojišťovně dělnické v Praze, 30. 6. 1908 (DoP 101). 2. října 1907 vyplňoval Kafka dotazník pojišťovny Assicurazioni Generali; otázku po jazykově kompetenci zodpověděl takto: „česky, kromě toho francouzsky a anglicky, avšak v obou posledně jmenovaných jazycích postrádám cvik“ (DoP 81).
19 Dopis Felici Bauerové, 13. 9. 1913 (DoF 518).
20 „Teď pláče vedle můj synovec, moje matka mu nepřetržitě říká česky ‚hodný chlapeček‘ nebo taky ‚kleiner Junge‘...“ (dopis Felici Bauerové, 3. 11. 1912; DoF 44). Tím synovcem byl teprve jedenáctiměsíční Felix Hermann, syn Kafkovy sestry Elli, který v té době jistě nedokázal oba jazyky odlišit. Příklad toho, jak byl switching předáván dokonce třetí generaci. - V interní rodinné korespondenci oslovuje Julie Kafková své dcery vícekrát českými zdrobnělými tvary Ottilka a Ellynka.
Nakladatelství: Argo
Knižní databáze: CBDB, Goodreads
Oblíbené úryvky z knihy
Školní látka byla látka zkušební, látka, kterou bylo třeba rozžvýkat a spolykat dříve, než si člověk možná uvědomil, že i ona má chuť.
Ani v hodinách dějepisu není pro nejnovější vývoj místo, o dobyvatelských válkách Alexandrových vědí žáci téměř všechno, o kořenech rozporů mezi Němci a Čechy skoro nic.
Neustále se vznášející meč soudce v masce zkoušejícího pak Kafka konsekventně vtělil do svého privátního mýtu, a dokonce se zdá, jako by tento obraz vtiskl i do svých literárních textů hlouběji než onu právnicky nasycenou metaforiku viny, jež je dnes považována za Kafkovu signaturu. Naprosto ne všichni jeho hrdinové jsou konfrontováni s byrokraticko-právními systémy, ale téměř všichni jsou vystaveni existenciálním situacím zkoušek a prokazování schopností, na které nejsou připraveni a v nichž musejí ztroskotat - ať se brání nebo nikoli.
V úřadě navenek plním své povinnosti, své vnitřní povinnosti však nikoliv, a každá nesplněná vnitřní povinnost se stává neštěstím, které mě už neopustí.
Je nezodpovědné cestovat bez poznámek, ba i žít.