Dvě ženy
Originální název: Zwei Frauen
Překlad: Eva Špačková
Původní rok: 1988
Rok vydání: 1994
Žánr: román, autobiografie
Počet stran: 452
Moje hodnocení: 6/10 Kniha se velmi dobře a rychle čte, je tam často přímá řeč, takže to na to mělo určitě vliv. Samotný příběh je těžký, jedná se o zkušenosti samotné autorky. Najdete tam detailní popis toho, jak probíhala její léčba rakoviny ve velmi mladém věku, kterou v podstatě neměla přežít. Nicméně mohla o tom napsat knihu, takže je čtenáři jasné, že alespoň v tomto směru to dopadlo dobře. Sledujeme její osud od počátečních příznaků rakoviny, přes závislost na lécích a cestu k uvědomění si své nepříznivé prognózy, vyvíjející se vztah s její spolubydlící na pokoji v nemocnici, která je jejím protipólem (na kolik člověka ale ovlivní samotná nemoc?), až k samotnému propuštění po letech. Nejvíce ve mně ale rezonovala ta nelidská tvář zdravotnictví, prošla si opravdu hodně náročnými věcmi a za to si určitě zaslouží můj obdiv, že ji to nepoložilo. Její spolubydlící na tom určitě také měla svůj podíl. Na druhou stranu musím přiznat, že ani jedna postava v knize mi nebyla sympatická, takže emočně se mě to zase tolik nedotýkalo. Postupem času se postavy stávaly snesitelnějšími, zvláště v určitých vážných pasážích, které prozrazovat nemohu, ale stejně jsem si k nim nedokázala vybudovat bližší vztah.
Obálka: 1/10
Anotace: Osmnáctileté baletce Evě Martinové se splnilo její největší přání: Tančí hlavní roli v baletu na Gershwinovu Rapsody in blue. Nic by nebránilo jejímu štěstí, kdyby netrpěla bolestmi a neměla v tříselní oblasti divné bulky, které se nechtějí vstřebat. Eva si opatřuje stále silnější prášky proti bolestem, ale zároveň musí užívat i povzbuzující léky, aby eliminovala vedlejší účinky. To ale nelze dlouho praktikovat. Eva neustále hubne a po premiéře onoho baletního představení se zrhoutí. Rodinný lékař ji posílá do nemocnice. Diagnóza: rakovina lymfatických žláz. Proto je Eva přeložena na radiologickou kliniku a tam se setkává s Claudií, která má leukémii. Dvě ženy, ale těžko byste našli dvě rozdílnější povahy. Na jedné straně pěstěná, naivní a trochu přepjatá Eva, na druhé Claudia, drzá, neomalená a sebevědomá dívka. Přesto se mezi těmito ženami rozvíjí při boji proti falešné sebelítosti, sebeklamu a strachu ze smrti pevné přátelství. V této mezní situaci se Evě otvírá zcela nový pohled na svět. Rodiče, příbuzní a známí ve své vlastní bezmocnosti selhávají, nebo naopak projevují nečekanou lidskou kvalitu. Lékaři a sestry - každodenní rutinní práce dusí jejich soucit - často sami nevědí, jak k pacientovi přistupovat. A pak je zde nemoc sama, která Evu vrhá do příboje mezi nadějí a malomyslností, aby ji pak ze samého dna zoufalství opět pozvedla k nové naději.
S detailní autentičností a s velkým psychologickým napětím provází tento román čtenáře všemi fázemi rakoviny a terapie této nemoci. Kniha je prodchnuta přesvědčivým přitakáním životu, o který se v těžkém boji musí každý rvát. I v tom dodá kniha mnohému čtenáři odvahy.
Ukázka: Žádná iluze se mi nezdála příliš ztřeštěná nebo troufalá, žádná myšlenka příliš pyšná nebo nedosažitelná. Vždyť já jsem mohla dosáhnout všeho, jen když jsem chtěla a kromě toho jsem si troufla i složit přísahu.
„Jestliže mě Bůh zase uzdraví, pak nebudu nikdy zticha, když se mi něco nebude líbit a budu statečně bojovat a budu silná a nikdy už nebudu potlačovat žádní city. Chci žít naplno... bez kompromisů... se všemi důsledky... jako správný člověk!“ Moje velkolepé plány do budoucna nezůstaly ovšem bez povšimnutí. Rodiče považovali moji chuť dobýt nebesa za „zdravé odreagování“, pro sestry to byl zase veliký impulz k výškovým letům vlastní inspirace, takže jsem mohla mít i pocit, že nadto konám i něco dobrého. Tu se u mě jednoho krásného dne objevila Daniela. Se zářivým úsměvem na rtech mě nazvala hlavní hrdinkou románu s názvem „Budoucnost“, který prý teď jistojistě napíši a aniž se mezitím nadechla, prosila mě o slohovou práci se stejným názvem.
„To je čistě ze zájmu!“ tvrdila. „Prostě mi napiš, jaké máš plány do budoucna.“
„Jen tak?“
„Jistě, a nemusíš být nijak skromná ani příliš realistická, Evo. Jen klidně projev svoje nejvnitřnější tužby!“
V prvním okamžiku jsem na tuto prosbu dívala ještě příliš skepticky. Ze zkušenosti jsme věděla, že by Daniela sotva vyslovila nějakou prosbu bez postranního úmyslu. Ale když jsem si pak přece sedla a pustila se do práce, moje nedůvěra se rozplynula. Důvod byl zcela prostý: Bavilo mě vylévat své nitro na kus čistého papíru, dokonce mi to působilo potěšení, které by se snad dalo srovnat s drogovým opojením. Můj „seznam přání“ byl již na světě, ten jsem si sepsala už dřív a nyní jsem ho měla při ruce na nočním stolku. - Psala jsem tak dlouho, až se mi zdálo, že přijdu o rozum, protože touha po naplnění mých snů se stupňovala s každým slovem, kterého jsem užila, abych tyto sny vyjádřila. Brzy byly skoro jako duchové, které člověk vyvolal, ale zbýt se jich už nemohl. Nořily se z mlhy mojí fantazie a ohlušovaly mé smysly. Užívaly k tomu všechny možné kejkle a přesvědčovaly mě, že stačí, když je spoutám psaným slovem a tím je probudím k životu.
Nakladatelství: Ikar
Knižní databáze: CBDB, Goodreads
Oblíbené úryvky z knihy
Nebylo nic horšího, než sedět v naprosté temnotě a slyšet od druhých, v jakém zářivém světle pobývají oni.
Adaptace knihy nebo inspirace knihou
Film: Zwei Frauen, 1989, Západní Německo/USA