Hlava XXII
Autor: Joseph Heller
Originální název: Catch-22
Překlad: Miroslav Jindra
Původní rok: 1961
Rok vydání: 2005
Série: Hlava XXII (1. díl)
Žánr: válečný román, humor
Počet stran: 517
Moje hodnocení: 0/10 Válečné romány opravdu nejsou můj šálek čaje a v tomto případě jsem se v četbě ani moc daleko nedostala. Nepamatuji si přesně, kde jsem skončila, protože to je už nějaká doba, ale bohužel mi nesedl ani přítomný humor a obecně styl psaní, který mi přišel roztahaný. Zkrátka jsem se nudila a nic mě nehnalo číst dál. Knihu jsem odložila a nepředpokládám, že bych to někdy zkoušela číst znovu. Přirovnání ke Švejkovi v anotaci mi přijde příznačné - toho taky nemám ráda.
Obálka: 0/10
Anotace: HLAVA XXII, první dílo Josepha Hellera (1923-1999), autorův dnes již klasický válečný román, je zároveň jeho dílem nejslavnějším. Fenomenální úspěch, který mu otevřel cestu k velké spisovatelské karéře, si tato kniha vydobyla groteskně absdurním popisem osudů hlavního hrdiny Yossariana a jeho bombardovací letky, napadající se střídavým úspěchem různá italská města, a především nelítostně kritickým zobrazením vojenské mašinérie, představované cynickými, ale o to ctižádostivějšími a bezohlednějšími představiteli velitelského sboru. Heller vychází ze svých vlastních válečných zkušeností a v této své próze, svým duchem vzdáleně příbuzné Haškovým „Osudům dobrého vojáka Švejka“, předznamenal pacifistické postoje, jež pak v Americe především u mladé generace o pár let později naplno probudila vietnamská válka.
Ukázka: „Není to tak docela špatný život,“ říkával s filozofickým nadhledem. „A někdo to dělat musí.“
Nebyl tak hloupý, aby nechápal, že kopat v Coloradu jámy není zase v době války tak špatné vojenské zaměstnání. Protože po těch dírách nebyla žádná velká sháňka, mohl je kopat a zasypávat v poklidné pracovní době a jen zřídka se přitom unavil. Pokaždé, když se dostal před vojenský soud, byl ovšem degradován na prostého vojína. Ztráty hodnosti upřímně želel.
„Jako svobodník jsem se cítil docela fajn,“ vzpomínal roztouženě. „Měl jsem určité postavení - chápeš, co tím myslím? A pohyboval jsem se v nejlepších kruzích.“ Tvář mu potemněla rezignací. „To už ale všechno vzala voda,“konstatoval. „Až půjdu příště za kopečky, budu jen prostý vojín, a je mi jasné, že to už nebude ono.“ Kopání jam nemělo valnou budoucnost. „Vždyť to ani nemůžu pokládat za stálou práci. Vždycky když si odsloužím trest, přijdu o ni. Pak abych zase hned utíkal za kopečky, když se k ní chci vrátit. A ani to už dál nepůjde. Hlava XXII. Ta mi zamotala hlavu. Až se příště pokusím zdrhnout, bude to znamenat basu. Nevím, co se mnou bude. Jestli si nedám bacha, pošlou mě ještě nakonec za moře.“ Nehodlal sice kopat jámy do konce života, ale když teď zuřila válka a bylo to součástí válečného úsilí, neměl proti tomu žádné námitky. „Je to moje povinnost,“ říkával, „a každý teď musí konat svou povinnost. Můj úkol je kopat tyhle jámy, a dělám to tak dobře, že mě dokonce navrhli na medaili za dobré chování. Tvou povinností je nechat se buzerovat v učilišti a doufat, že válka skončí, než z něho vyjdeš. Povinností těch, co jsou nasazení v bojových akcích, je vyhrát tuhle válku, a já bych si jenom přál, aby ji plnili stejně dobře, jako já konám svou. To by přece nebylo spravedlivé, abych já musel za moře a dělal ještě ke všemu jejich práci za ně.“
Jednoho dne překopl bývalý svobodník Wintergreen při práci na jedné své jámě vodovodní potrubí a vytáhli ho z ní v poslední chvíli, napůl utopeného. Rozkřikla se fáma, že narazil na naftu, a Náčelníka Bílého Polozuba ihned z výcvikové základny vyhnali. Okamžitě nastala velká sháňka po lopatách, a kdo nějakou ukořistil, zuřivě začal kutat a pátrat po naftě. Všude poletovala hlína. Vypadalo to tam podobně jako o sedm měsíců později na Pianose ráno po noci, ve které Milo bombardoval ležení perutě, letiště, skladiště pum i hangáry opravářů všemi letadly, která jeho syndikát M & M dokázal sehnat.
Nakladatelství: BB/art
Knižní databáze: CBDB, Goodreads
Originální název: Catch-22
Překlad: Miroslav Jindra
Původní rok: 1961
Rok vydání: 2005
Série: Hlava XXII (1. díl)
Žánr: válečný román, humor
Počet stran: 517
Moje hodnocení: 0/10 Válečné romány opravdu nejsou můj šálek čaje a v tomto případě jsem se v četbě ani moc daleko nedostala. Nepamatuji si přesně, kde jsem skončila, protože to je už nějaká doba, ale bohužel mi nesedl ani přítomný humor a obecně styl psaní, který mi přišel roztahaný. Zkrátka jsem se nudila a nic mě nehnalo číst dál. Knihu jsem odložila a nepředpokládám, že bych to někdy zkoušela číst znovu. Přirovnání ke Švejkovi v anotaci mi přijde příznačné - toho taky nemám ráda.
Obálka: 0/10
Anotace: HLAVA XXII, první dílo Josepha Hellera (1923-1999), autorův dnes již klasický válečný román, je zároveň jeho dílem nejslavnějším. Fenomenální úspěch, který mu otevřel cestu k velké spisovatelské karéře, si tato kniha vydobyla groteskně absdurním popisem osudů hlavního hrdiny Yossariana a jeho bombardovací letky, napadající se střídavým úspěchem různá italská města, a především nelítostně kritickým zobrazením vojenské mašinérie, představované cynickými, ale o to ctižádostivějšími a bezohlednějšími představiteli velitelského sboru. Heller vychází ze svých vlastních válečných zkušeností a v této své próze, svým duchem vzdáleně příbuzné Haškovým „Osudům dobrého vojáka Švejka“, předznamenal pacifistické postoje, jež pak v Americe především u mladé generace o pár let později naplno probudila vietnamská válka.
Ukázka: „Není to tak docela špatný život,“ říkával s filozofickým nadhledem. „A někdo to dělat musí.“
Nebyl tak hloupý, aby nechápal, že kopat v Coloradu jámy není zase v době války tak špatné vojenské zaměstnání. Protože po těch dírách nebyla žádná velká sháňka, mohl je kopat a zasypávat v poklidné pracovní době a jen zřídka se přitom unavil. Pokaždé, když se dostal před vojenský soud, byl ovšem degradován na prostého vojína. Ztráty hodnosti upřímně želel.
„Jako svobodník jsem se cítil docela fajn,“ vzpomínal roztouženě. „Měl jsem určité postavení - chápeš, co tím myslím? A pohyboval jsem se v nejlepších kruzích.“ Tvář mu potemněla rezignací. „To už ale všechno vzala voda,“konstatoval. „Až půjdu příště za kopečky, budu jen prostý vojín, a je mi jasné, že to už nebude ono.“ Kopání jam nemělo valnou budoucnost. „Vždyť to ani nemůžu pokládat za stálou práci. Vždycky když si odsloužím trest, přijdu o ni. Pak abych zase hned utíkal za kopečky, když se k ní chci vrátit. A ani to už dál nepůjde. Hlava XXII. Ta mi zamotala hlavu. Až se příště pokusím zdrhnout, bude to znamenat basu. Nevím, co se mnou bude. Jestli si nedám bacha, pošlou mě ještě nakonec za moře.“ Nehodlal sice kopat jámy do konce života, ale když teď zuřila válka a bylo to součástí válečného úsilí, neměl proti tomu žádné námitky. „Je to moje povinnost,“ říkával, „a každý teď musí konat svou povinnost. Můj úkol je kopat tyhle jámy, a dělám to tak dobře, že mě dokonce navrhli na medaili za dobré chování. Tvou povinností je nechat se buzerovat v učilišti a doufat, že válka skončí, než z něho vyjdeš. Povinností těch, co jsou nasazení v bojových akcích, je vyhrát tuhle válku, a já bych si jenom přál, aby ji plnili stejně dobře, jako já konám svou. To by přece nebylo spravedlivé, abych já musel za moře a dělal ještě ke všemu jejich práci za ně.“
Jednoho dne překopl bývalý svobodník Wintergreen při práci na jedné své jámě vodovodní potrubí a vytáhli ho z ní v poslední chvíli, napůl utopeného. Rozkřikla se fáma, že narazil na naftu, a Náčelníka Bílého Polozuba ihned z výcvikové základny vyhnali. Okamžitě nastala velká sháňka po lopatách, a kdo nějakou ukořistil, zuřivě začal kutat a pátrat po naftě. Všude poletovala hlína. Vypadalo to tam podobně jako o sedm měsíců později na Pianose ráno po noci, ve které Milo bombardoval ležení perutě, letiště, skladiště pum i hangáry opravářů všemi letadly, která jeho syndikát M & M dokázal sehnat.
Nakladatelství: BB/art
Knižní databáze: CBDB, Goodreads
Adaptace knihy nebo inspirace knihou
Film: Hlava-22, 1970, USA
Seriál: Hlava 22, 2019,USA