K otevřenému nebi
Autor: Antonio G. Iturbe
Originální název: A cielo abierto
Překlad: Štěpán Zajac
Původní rok: 2017
Rok vydání: 2018
Žánr: dobrodružný román, historická fikce
Počet stran: 582
Moje hodnocení: 10/10 Knihu jsem četla v rámci čtenářského klubu na Goodreads, který sice už nefunguje, ale jsem vděčná za to, že se tenkrát vybrala tato kniha, protože bych se k ní jinak pravděpodobně nedostala.
Zaujal mě hned formát knihy i obálka, která je krásná, a obzvlášť se mi líbí detaily jako hvězdy nebo třeba označení jednotlivých stran.
Po prvních kapitolách jsem si nechtěně vyspoilovala, jak to se všemi skončí, když jsem chtěla zjistit, jak moc to je založené na skutečnosti. Trochu mě to mrzelo, ale zážitek ze čtení mi to nezkazilo. Autor vycházel z historických a literárních pramenů i z osobní korespondence, což mi bylo sympatické.
Ze začátku jsem si nebyla jistá, jestli mě román o letcích bude bavit, protože jsem se o tuhle oblast nikdy moc nezajímala. Ale autor mě dokázal za chvíli vtáhnout do děje a musím říct, že snad nebyla část, která by se mi nelíbila. To je docela vzácné při takovém rozsahu, ale o to víc dokážu ocenit autora a jeho dar umět psát.
Jednotlivé kapitoly trochu přeskakují v čase, protože vypráví několik linek různých postav, ale čas je zachován, takže mi to nevadilo. S autorem se ponoříte do životních příběhů letců Jeana Mermoze, Henriho Guillaumeta a Antoinea de Saint-Exupéryho, který byl i spisovatelem a v jednu chvíli se jeho část začne prolínat se začátkem psaní jeho vlastního díla, ale není to zase tak velká část, aby byl čtenář zmaten.
Nakonec mě i to letectví docela chytlo, možná kvůli tomu, že se jednalo o poštu, protože k tomu mám vztah jako někdo, kdo stále posílá dopisy/pohledy, a sledovat ty začátky, to bylo fascinující. Všechno na mě působilo tak věrně. Vlastně mě až překvapilo, jak moc jsem to prožívala emočně a dokázala jsem si vytvořit blízký vztah ke všem postavám. Nejradši jsem měla asi Tonyho, mám pro takové snílky slabost.
Je to skutečně nádherná kniha, která stojí za to si ji přečíst, stala se i jednou z mých oblíbených.
Obálka: 9/10 Obecně je grafické provedení knihy velmi povedené.
Anotace: Francie, 20. léta 20. století. Letecká poštovní společnost Latécoère přijímá do svých řad jen ty nejodvážnější piloty. Mezo vybranými jsou i Jean Mermoz, Henri Guillaumet a Antoine de Saint-Exupéry, tři „báječní muži na létajících strojích“, kteří se průkopnicky zapíší do dějin letectví. Žádná vzdálenost pro ně není příliš dlouhá, žádný horský štít příliš vysoký. Krom vášně létat je tu jen odpovědnost a profesní čest doručit dopisy včas do rukou adresátů, napříč kontinenty a oceány na stále se zmenšující mapě světa. Pečlivě zdokumentovaný román v sobě spojuje dobrodružství a exotiku s prvky historického a životopisného románu, současně je i poctou Saint-Exupérymu, autorovi Malého prince, který dokázal až do své tragické smrti ve vodách Středozemního moře (1944) vnímat život dětskýma očima.
Ukázka: Ze svého malého psacího stolku v pokoji si udělal hangár. Znovu vzlétá, tentokrát nad archy papíru, na něž píše a krouží nad nimi plnicím perem jako letadélkem, občas i přes oblaka páry, která stoupají nad šálkem horkého čaje a jež jsou stejná jako ta, jimiž prolétával ve výšce tří tisíc metrů.
Každý den prochází inzertní stránky v novinách. Hledají elektrikáře, porodní báby, skladové poslíčky, zeměměřiče, účetní, ladiče klavírů... ale nikde nehledají piloty. Letectví není žádný obor, jen troufalost hrstky smělých dobrodruhů. Čas od času noviny přinesou zprávu o smrti některého z těch šílenců, co si vzali do hlavy, že budou létat na plechových rachotinách.
Jednoho dne nalezne nabídku výrobce nákladních vozidel Saurer, který poptává obchodní zástupce pro francouzský venkov. Pomyšlení na návrat do venkovských krajů Francie ho přenese do domu jeho dětství v Saint-Maurice, kde to za soumraku vonělo vlhkou hlínou a spáleným dřevem.
Když vedoucímu účtárny oznamuje svůj odchod, pan Charron se chytí za hlavu.
„Člověče nešťastná! To půjdete za obyčejnou provizi prodávat nákla´dáky po mizerných zapadákovech? Rozmyslete si to dobře! Tady máte zajištěný plat v solventním podniku a práci v kanceláři, kde nebudete v zimě strádat chladem a v létě horkem a ani nezmoknete, když bude pršet.“
„Pane Charrone, velmi si vážím vaší starostlivosti. Já však chci moknout, když bude pršet.“
Nakladatelství: Akropolis
Knižní databáze: CBDB, Goodreads
Oblíbené úryvky z knihy
„Nějaké další rozkazy, pane praporčíku?“
„Samozřejmě...“
Chlapec napjatě čekal.
„Rozkazuji vám těšit se ze života!“
„Oliviere, nesmíš se kvůli mně trápit. Mysli na to, že pilot, který umře za letu, se dostane do nebe dřív. Má už půlku cesty za sebou!“ směje se.
Tony pocítí touhu přistoupit k němu a vzít ho kolem ramen, ale zarazí se, neboť ve škole ho učili pravidlům zdvořilého a zdrženlivého chování, mezi nimiž je rovněž zásada neobjímat v noci na ulici neznámé lidi. Nevybavuje si, že by učebnice dobrých mravů uváděla nějakou výjimku pro lampáře. Ve Francii nikoho neznepokojuje, vidí-li dva muže, jak se na ulici rvou, ale je mnoho lidí, kteří se pohoršují, spatří-li dva muže, jak se objímají.
Tehdy přijde na to, že největší hrůzu nahání nejistota.
„Možná bychom měli méně pozornosti věnovat smrti a více životu.“
„Obraz nemá žádnou cenu. Je to jen kus plátna a trochu levných barev. Cenné na něm je, co za ním vidíte vy.“
Myslí si, že ji nechává zajištěnou. Myslí si, že mezi nimi nemůže nastat žádné nedorozumění, neboť hned první den, kdy se poznali, jí vysvětlil, co jí může nabídnout, a ona přijala. Myslí si, že ženám rozumí. Ve skutečnosti nerozumí ničemu. Myslí si, že když jich poznal tolik, musí o ženách hodně vědět. Opak je pravdou. Žil s mnoha ženami v takové rychlosti a tak krátce, že s žádnou nestačil být tak dlouho, aby ji doopravdy poznal.
Od chvíle, kdy Daurat odešel a společnost znárodnili, se toho hodně změnilo. Bůhvíodkud se objevili noví ředitelé a vedoucí, kteří o průkopnických časech letectví nechtějí ani slyšet. Zajímají je jen čísla. Letectví se zrodilo jako velké dobrodružství a teď se pomalu mění v obyčejný obchod.
Sedí nad sklenkou červeného vermutu a uzobává olivy z talířku. Je jedenáct hodin dopoledne.
„Henri" Co tady ksakru děláš? Aperitiv takhle brzo?“
„Odkdy se díváš na hodinky, aby sis zpříjemnil život?“
Rozesměje ho. Nakonec se smějí oba. Potřebují se smát. Dokud se smějí, ještě nejsou na lopatkách.
Venku se Tony se všemi loučí s neurčitými sliby, že se musejí vídat častěji, zajít tam či onam na večeři, sliby, které se nikdy nesplní, neboť lidský život je příliš malý kufr, do něhož se téměř nic nevejde.