Pálenka

Podtitul: Prózy z Banátu
Autor: Matěj Hořava 
Rok vydání: 2014 
Žánr: novela
Počet stran: 120
Moje hodnocení: 10/10 V době, kdy jsem Pálenku četla, se mi po delším časovém období povedlo vžít do hlavní postavy/autora. Po celou dobu čtení jsem se nechala unášet svými pocity, které ve mně vyvolávaly jednotlivé útržky z jeho života, a bylo to příjemné čtení i přesto, že to bylo kolikrát velmi smutné. Kniha otevírá spoustu témat a vedla mě často k zamyšlení ještě po konci kapitol, které byly velmi krátké a původně jsem si myslela, že mě to kvůli délce nebude bavit. Ale autor mě mile překvapil a jeho styl psaní mi sedl. Bylo to opravdu takové poetické. Jsou to složené střípky autora pobývajícího v zahraničí a z jeho minulosti. Četlo se mi to dobře a lehce, bylo to pohlazení po duši.
Myslím si, že je mimo jiné na celé knize hezky vidět, že můžeme utíkat, kam chceme, ale vlastním myšlenkám stejně neunikneme. Taky je to jedna z mála knih, kde mi k něčemu byla její anotace, protože jsem ze začátku byla lehce zmatená, a tak jsem si ji přečetla, i když to zásadně nedělám kvůli spoilerům. Pálenku mám nakonec zařazenou ve svých oblíbených a věřím, že se k ní ještě někdy vrátím.
Kniha má i ocenění Magnesia Litera a tuším, že je to snad první, kterou bych ocenila také.
Obálka: 5/10
Anotace: Rumunsko. Banát. Odlehlé hory nad Dunajem. Vesničky, v nichž už téměř dvě století žijí čeští krajané. Svět, ve kterém se zastavil čas. Do jedné z těchto vesnic přijíždí mladý učitel z Moravy. Přijíždí, aby zapomněl. Ale každodenní realitu venkovského života a nesmělé pokusy začlenit se do uzavřené komunity mu postupně čím dál tím více zastiňují právě neodbytné vzpomínky. V odloučenosti a samotě, uprostřed omamných banátských scenerií jako by náhle každá maličkost upomínala na dětství, trpká léta strávená v gymnastické tělocvičně, ztracené ženy, cesty, útěky...
Ukázka: nepoletím

Jako dítě jsem věřil, že se  - přestože jsem chápal, že to u lidí normální není a nikdo na světě to nesvede - naučím létat; strašně jsem toužil létat jako pták a věřil jsem, že ta touha létat povede k tomu, že to nakonec zvládnu: nebyla to vůle, neměl jsem představu (už tehdy jsem to byl schopen jasně rozlišit, ne slovy, ale myšlením), že nějak přinutím realitu ke změně; nebyla to vůle, ale spíš víra, že mi samou touhou narostou křídla; že samou touhou ztratím tíhu; že se samou touhou mé kosti naplní vzduchem a vše mne ponese vzhůru, vzhůru... Sedím ve své stráni; nade mnou se míhají ptáci; nad protější strání se vznáší trojice luňáků... Touha neustala; ale ztratila se víra: chtěl bych letět, jako kdysi, jako tehdy na severočeském sídlišti; ale vím, že nepoletím; zde - v rozkvetlých nabátských stráních - vím, že nikdy nepoletím... Jakýsi pták proplul nade mnou vzduchem s křídly téměř přiloženými k tělu; jako šipka prorážel vzduch: jako zázrakem, bez roztažených křídel, bez jakéhokoli mávnutí; prudce a rychle proplul nad mou strání s křídly u těla a bez máchnutí; jako by stál a někdo pod ním prudce pohnul zemí... Sleduji zde často zázraky a způsoby letu: straky a krkavci, luňáci a vlaštovky, husy...
Když jsem stával nad Ploučnicí (od malička jsem vydržel civět hodiny do vody), měl jsem pocit, že touhou donutím zelené vlny, aby odnesly do dáli můj stín: ten stín, který jsem vrhal na hladinu. Měl jsem vždy pocit, že stín užuž odplouvá... Neznal jsem čínskou poesii, neznal jsem tonoucí odrazy a tonoucí měsíce; ale toužil jsem, aby řekla odnesla do dálek můj stín; představoval jsem si, jak pak beze stínu půjdu do kostelíka svaté Máří Magdalény na druhém břehu; jak půjdu beze stínu do hodiny klavíru, do tělocvičny, do školy; jak budu beze stínu běhat po louce a kopat do balonu; a můj stín zatím popluje do dálek; na noc se ztratí, ale ráno co ráno opět ožije na vlnách řek, na vlnách moří, na vlnách oceánů.

Nakladatelství: Host
Knižní databáze: CBDB, Goodreads

Oblíbené úryvky z knihy

Divoká krev tohoto kraje: opojná i zkázonosná; napájející i jako oheň požírající; rozproudí řeč i zboří svět křivým slovem; napřáhne ruku k přátelskému stisku i ke stisku hrdla ve víru polonevědomé rvačky; vytahuje z hrobů pravěké vzpomínky a do plamenů háže, co se přihodilo včera... Dobro, či zlo, zde nelze rozhodovat: pálenka, ta pohostinná, kterou vám nabídne každý sedlák v poli, když se lopotí za propoceným plavohřívým koněm; pálenka - ta samá, ze stejné láhve - se pak podepíše podlitinami na tváři jeho ženy a dětí (švestkové podlitiny; dozrávající kulovatky kolem očí)...