Mluvčí za mrtvé
Originální název: Speaker for the Death
Překlad: Petr Kotrle
Původní rok: 1986
Rok vydání: 2010
Série: Ender (2. díl)
Žánr: psychologický, sci-fi román
Počet stran: 303
Moje hodnocení: 8/10 Jedna z mála knih, kde se na začátku dozvíte, jak se vyslovují cizí jména (ne že bych si to zapamatovala na celou dobu četby, ale přece jen je fajn mít se kam podívat), a mnou oblíbený přítomný obsah i u beletrie.
Je to už 2. díl série a nejdříve jsem měla lehké obavy, kam mi zmizela hlavní postava Ender, protože příběh se odehrává o pár tisíciletí později než děj 1. dílu, ale naneštěstí si on i jeho sestra Valentina uchovali věk díky cestování mezi planetami, to mi chvíli trvalo pochopit.
Zase se mi to dobře četlo a líbilo se mi to více než 1. díl už po pár stranách, a to nejspíše proto, že mě hodně bavila linka, která se zabývala zkoumáním mimozemské entity zvané prasečíci a také ubylo bojů, což mě potěší vždycky, protože mě ten popis většinou nebaví. Sem tam se setkáváme zase s příjemným humorem a sledovat psychologii postav a mezilidských vztahů či vztahů mezi lidmi a prasečíky, je zkrátka skvělé. Hodně se mi líbilo, kam se osobnostně posunula Enderova postava, který se stal mluvčím za mrtvé. Nakonec musím zmínit ještě přítomnost inteligentního počítače, z dnešního pohledu to považuji za jeden z velmi zábavných prvků a knihy staršího data mě díky takovým věcem vždycky fascinují.
Obálka: 2/10
Anotace: Mluvčí za mrtvé - pokračování nesmírně úspěšné knihy Enderova hra.
Enderovo vítězství ve válce s termiťany otevřelo lidské rase více než sedmdesát planet. Pod vedením Hvězdného kongresu lidstvo osídlilo Stovku světů.
Ender celý život nesl tíhu viny, že vyvraždil celou civilizaci, a stal se prvním Mluvčím za mrtvé.
Uběhly tři tisíce let. Kdokoli může kdykoli zavolat Mluvčího. A jeho úkolem je vysvětlit a obhájit mrtvé i živé. Za čí smrt bude Mluvčí hovořit na planetě Lusitania? Unese lidstvo tíhu kontaktu s nehumanoidní inteligentní rasou?
Ukázka: Já tě nezabiju, Mluvčí, a oba dohodu chceme.“
„Udělám to,“ slíbil Ender.
Člověk přikývl, stáhl ruku a vrátil se za Křiklounkou.
„Ó Deus,“ zašeptala Ouanda. „Jak můžete mít to srdce?“
Ender neodpověděl. Mlčky následoval Šípa, který je odvedl zpátky do lesa. Novinha mu dala svou svítilnu, aby je vedl; Šíp si s ní hrál jako dítě, zmenšoval světelný kužel a zvětšoval ho, nechával ho mihotat a poletovat mezi stromy a keři, jako by to byl nějaká savá muška. Ender žádného prasečíka v tak šťastné a hravé náladě dosud neviděl.
Zato za sebou slyšeli hlasy žen, které se slily do strašlivé, kakofonické písně. Člověk jim řekl pravdu o Pipovi a Libovi, o tom, že zemřeli nevratnou smrtí a v bolestech, jen aby nemuseli Mandachuvovi a Listožroutovi udělat to, co považovali za vraždu. Teprve když se vzdálili natolik, že nářek žen byl tišší než zvuk jejich kroků a vítr ve stromech, začali se lidé spolu bavit.
„To byla mše za duši mého otce,“ řekla tiše Ouanda.
„I mého,“ odvětila Novinha; všichni pochopili, že myslí Pipa a ne dávno mrtvého Venerado, Gusta.
Ale Ender se jejich hovoru neúčastnil. Neznal Pipa ani Liba a nepatřil do jejich vzpomínek plných žalu. Jediné, na co dokázal myslet, byly lesní stromy. Každý z nich byl kdysi živým, dýchajícím prasečíkem. Prasečíci jim mohli zpívat, mohli na ně mluvit a dokonce mohli nějakým způsobem porozumět jejich řeči. To Ender nedovedl. Pro něj stromy nebyly lidmi a nikdy jimi nemohly být. Kdyby zarazil nůž do Člověka, z pohledu prasečíků by to nemusela být vražda, ale on sám by ho tím připravoval o jedinou část jeho života, kterou chápal. Jako prasečík byl Člověk pravý raman, bratr. Do té míry, kterou Enderovi dovolovalo chápání, tak daleko, jak mohl uvěřit, by pro něj jako strom byl o málo víc než náhrobní kámen.
Znovu je to tady, napadlo ho. Musím zabít, přestože jsem slíbil, že to už nikdy neudělám.
Ucítíl, jak ho Novinha vzala za loket. Opřela se o něj. „Pomozte mi,“ požádala. „Jsem ve tmě skoro slepá.“
„Já vidím v noci dobře,“ nabídl se zezadu vesele Olhado.
„Buď zticha, hlupáku,“ zašeptala Ela. „Matka chce jít s ním.“
Novinha i Ender ji jasně slyšeli a oba cítili, jak se ten druhý v duchu rozesmál. Novinha se k němu přitáhla. „Myslím, že máte srdce na to, co musíte udělat,“ řekla tak tiše, že to mohl slyšet pouze on.
„Chladné a nemilosrdné?“ zeptal se. Hlas naznačoval ironii, ale ústa dala slovům trpkou a věrnou příchuť.
Nakladatelství: Laser-books
Knižní databáze: CBDB, Goodreads
Oblíbené úryvky z knihy
ČLOVĚK: Proč se na nás někdy nepřijdou podívat jiní lidé?
MIRO: My jsme jediní, kteří mají dovoleno projít branou.
ČLOVĚK: Tak proč jednoduše nepřelezou plot?
MIRO: Chceš říct, že se nikdo z vás ještě plotu nedotkl? (Člověk neodpovídá.) Dotknout se plotu je velice bolestivé. Toho, kdo by chtěl přelézt plot, by bolely všechny části těla - nejvíc, jak to jde, a všechny najednou.
ČLOVĚK: To je hloupé. Není snad tráva na obou stranách?
Řeč, krize, rozcupované lidské životy, budoucnost kolonie v nejistotě. A já tu brečím úlevou, protože jeden nafoukaný počítačový program se se mnou znovu baví.
„Zabil jsi víc lidí než kdokoli jiný v dějinách.“
„Maminka mi vždycky říkala, abych se snažil být v tom, co dělám, nejlepší.“
MIRO: My jsme jediní, kteří mají dovoleno projít branou.
ČLOVĚK: Tak proč jednoduše nepřelezou plot?
MIRO: Chceš říct, že se nikdo z vás ještě plotu nedotkl? (Člověk neodpovídá.) Dotknout se plotu je velice bolestivé. Toho, kdo by chtěl přelézt plot, by bolely všechny části těla - nejvíc, jak to jde, a všechny najednou.
ČLOVĚK: To je hloupé. Není snad tráva na obou stranách?
Řeč, krize, rozcupované lidské životy, budoucnost kolonie v nejistotě. A já tu brečím úlevou, protože jeden nafoukaný počítačový program se se mnou znovu baví.
„Zabil jsi víc lidí než kdokoli jiný v dějinách.“
„Maminka mi vždycky říkala, abych se snažil být v tom, co dělám, nejlepší.“