Norské dřevo
Originální název: Noruei no mori
Překlad: Tomáš Jurkovič
Původní rok: 1987
Rok vydání: 2002
Žánr: román, romantické
Počet stran: 297
Moje hodnocení: 5/10 Murakami jako autor mi nejspíš opravdu nesedne. Norské dřevo jsem měla v plánu si přečíst, protože jsem na něj slyšela jenom samou chválu a říkala jsem si, že někdy dám Murakamimu zase šanci (po Afterdark, kterou jsem nezvládla ani dočíst). Samotné čtení mě ale moc nepotěšilo.
Žádná z vystupujících postav mi nebyla sympatická a Tórua jsem víceméně skousla zhruba po půlce knihy, ale dřelo to. Některé pasáže se mi opravdu moc líbily, byla jsem z nich vyloženě nadšená. Ani mi nevadilo, že děj knihy byl tak předvídatelný, ale celkově mi to přišlo nevyrovnané. Na jednu stranu opravdu výborné části se zajímavými myšlenkami a na druhou stranu až pubertální sexuální dialogy, které podle mě už moc neodpovídaly věku postav. Ale jsem si vědoma toho, že v tomhle směru jsem měla tendence to srovnávat sama se sebou a tím, v jaké společnosti se pohybuju. Taky v tom asi hrála roli odlišná mentalita.
Ocenila jsem japonské reálie, protože toho o Japonsku zase tolik nevím, takže jsem se dozvěděla nové věci, ke kterým jsem si pak ještě něco dohledávala a zjišťovala více. To mám zase na knihách ráda, když mají nějaký přesah do mého života a není to jen o tom "přečtu, odložím".
A k závěru taková blbost. Měla jsem problém jméno Naoko nečíst jako naše slovo naoko. Taky snad uběhla půlka knížky, než jsem se toho zbavila a konečně to četla jako jméno.
Jednoduše řečeno na jedné stránce jsem byla u vytržení a na druhé to u mě vyvolalo velké zklamání, takhle jsem to měla celou knihu, a proto z ní mám doteď rozporuplné pocity. Když jsem se dohrabala na konec knihy, kde byl i jakýsi rozbor, tak jsem byla opravdu pobavená, protože tam zazněla jedna věc, kvůli které se mi to zřejmě nelíbilo. A to bylo připodobnění Tórua k Holdenovi z knihy Kdo chytá v žitě, a to je dílo, které vyloženě nesnáším.
Obálka: 0/10
Anotace: Po vydání Norského dřeva v USA vzrostl počet Murakamiho čtenářů z obvyklých statisíců na miliony, ačkoli někteří byli zklamáni tím, že autor napsal „jen“ milostný příběh... Exotika, milostné vztahy, studenstký život, nespotaný sex - to vše lze v románu nalézt. Jeho název je zvolen podle známé písně Beatles, již si nechává od své spolubydlící Reiko v psychiatrické léčebně zahrát jedna z hlavních postav dívka Naoko. Jakkoli se autor nesoustředí pouze na partnerské dvojice, ale spíše na trojice, oním styčným i nosným bodem zároveň je jedinec, student Tóru Watanabe. Musí převzít zodpovědnost za svůj život a naučit se sdílet pocity blízkého člověka. Největší výzvu však představuje - aniž by si to plně uvědomoval - otázka volby mezi životem a smrtí. Smrt je již v našem životě skryta, takové poselství mu předává jeho přítel Kizuki, než spáchá sebevraždu a zanechává zde vnitřně rozbitou Naoko s temnotou v duši, která v ní přetrvává od dětství, kdy sebevraždu spáchala její milovaná sestra. Poznává, že smrt má nejen svou tíži, ale i své kouzlo pro ty, kdož nemají kam jít.
Norské dřevo, nabízí směsici japonských reálií a pohledů do nejhlubšího nitra duše: zároveň přibližuje exotické prostředí, charakteristické dramatickým příběhem, mistrovsky zvládnutou zkratkou i „nevyzpytatelností“ hlavních postav.
Ukázka: „To nic. Nejspíš jsi to všechno potřebovala dostat ven. To je to nejlepší. Pro nás oba. Až to příště budeš zase potřebovat s někým řešit, můžeš se mnou. Aspoň se tak líp pochopíme.“
„A co z toho, když mě pochopíš?“
„Ty to nechápeš,“ řekl jsem. „Mě nezajímá, co z toho bude. Hele, jsou třeba lidi, co rádi hledají v jízdních řádech a celej den si je čtou pořád dokola. Nebo jsou lidi, co lepěj metrový lodě ze sirek. Tak co je tak divnýho na tom, že se najde taky někdo, kdo by tě rád pochopil?“
„Takže je to vlastně takový hobby, co?“ pousmála se Naoko.
„Já bych tomu ani neříkal hobby. Normální lidi tomu obvykle říkají sympatie nebo láska. Ale jestli tomu chceš říkat hobby, posluž si.“
„Poslyš, Tóru,“ povídá Naoko, „Kizukiho jsi měl rád, že jo?“
„No jasně,“ já na to.
„A co Reiko?“
„Tu mám moc rád. Reiko je skvělá.“
„A můžeš mi říct, proč tě to táhne k lidem jako my?“ zeptala se Naoko. „Každej z nás je, nebo byl, nějak ujetej a divnej, troska, co jde pomalu ke dnu. Já, Kizuki i Reiko. Všichni tři. Proč nemáš rád nějaký normální lidi?“
„Protože já se na to takhle nedívám,“ řekl jsem po krátkém přemýšlení. „Já si vůbec nemyslím, že byste vy tři, ty, Kizuki a Reiko, byli nějak ujetý. Lidi, o kterejch si já myslím, že jsou doopravdy ujetý, si všichni vesele běhají venku.“
„Ale my ujetý opravdu jsme. Já to vím, “ řekla Naoko.
Dál jsme chvíli pokračovali mlčky. Cesta odbočila od plotu pastviny a zavedla nás na pláň obklopenou dokola lesem jako malé jezero.
„Občas se v noci vzbouzím a začnu se hrozně bát,“ řekla Naoko a přitiskla se ke mně. „Mám strach, že se nikdy neuzdravím, že zůstanu divná už napořád a nikdy už odsud nevyjdu. Jen na to pomyslím, zamrazí mě do morku kostí, strašně, nesnesitelně, studeně.“
Položil jsem jí ruku kolem ramen.
„Připadá mi, že po mně Kizuki odněkud ze tmy natahuje ruce a snaží se mě chytit a volá Stůj, Naoko, nás dva ani smrt nerozdělí! Když to zaslechnu, vůbec nevím, co mám dělat.“
Nakladatelství: Odeon
Knižní databáze: CBDB, Goodreads
Oblíbené úryvky z knihy
"A kde vlastně máš zbytek rodiny?" zeptal jsem se naráz.
"Tak mámu třeba už dva roky v hrobě."
„Tak, že pak radši chceš umřít v plamenech?“
„Ale ne, to bylo něco jinýho. To byla prachobyčejná zvědavost.“
„Na to, jaký to je, když člověk uhoří?“
„Kdepak. Chtěla jsem vidět, jak se zachováš,“ řekla Midori. „Ale smrti samotný se nebojím. Fakt. Zadusit se kouřem a ztratit vědomí, to je hned odbytý. Toho se není třeba bát. Když to srovnám s tím, jak umírala máma nebo jiný příbuzný, je to legrace. Všichni z rodiny umřeli na nějakou těžkou nemoc. Asi to máme v krvi. Trvalo to vždycky strašně dlouho. Nakonec už nikdy nebylo poznat, jestli ten člověk už umřel, nebo ještě žije. Už to nebyl on, zbyla mu z něj jen bolest a trápení.“
Vytáhla cigaretu a zapálila si.
„Čeho se opravdu bojím, je skončit jako oni. Aby se mi smrt začala pomalu jako stín vtírat do života. Než se naděješ, jsi naráz v úplný tmě, nic ti nezbejvá a pro lidi okolo jsi už víc mrtvola než člověk. Toho se děsím k nesnesení.“
„A můžeš mi říct, proč tě to táhne k lidem jako my?“ zeptala se Naoko. „Každej z nás je, nebo byl, nějak ujetej a divnej, troska, co jde pomalu ke dnu. Já, Kizuki i Reiko. Všichni tři. Proč nemáš rád nějaký normální lidi?“
„Jediní normální jsme tady totiž my,“ řekla Reiko. „A víš proč? Protože my o sobě víme, že jsme blázni.“
„Víš, Tóru, co se mi v pornokině líbí ze všeho nejvíc?“
„Nemám tušení.“
„Když začíná nějaká sexuální scéna, slyšíš, jak všichni v sále polknou. Všichni naráz,“ řekla Midori. „Ten zvuk mám moc ráda. Je úplně dojemnej.“
Adaptace knihy nebo inspirace knihou
Film: Norské dřevo, 2010, Japonsko