Osamělost prvočísel
Originální název: La Solitudine Dei Numeri Primi
Překlad: Alice Flemrová
Původní rok: 2008
Rok vydání: 2009
Žánr: román
Počet stran: 244
Moje hodnocení: 7/10 Na začátku mi docela vadilo, jak se příběhy Alice a Mattia střídaly a bála jsem se, že to tak bude i po zbytek knihy, ale to se naštěstí nestalo. Od jejich seznámení se mi kniha začala líbit, i když ve mně nevzbudila ani jeden pozitivní pocit, pokud nepočítám konec. Ten byl sice úplně jiný, než bych si přála, ale na druhou stranu byl reálný. Alespoň podle mě.
Celou knihou se táhlo neštěstí, a to kolikrát stačilo opravdu málo k tomu, aby se něco změnilo. Je to určitě kniha, která mě neustále vedla k tomu se zamýšlet nad tím, jak každé naše rozhodnutí dokáže ovlivnit všechno ostatní. A zvláště pak věci, které se nakonec rozhodneme neudělat či slova, která nevyslovíme.
Nemohu asi říct, že by mi byly postavy sympatické, ale dokázala jsem se do nich vžít, a proto se mi celou dobu čtení udržel i nepříjemný pocit. Chování jednotlivých postav mě ani tolik nepřekvapovalo, protože podobné případy znám i ve svém okolí, ale zaráželo mě, že se vůbec neřešila Alicina anorexie. Vlastně jsem očekávala, kdy to její tělo už přestane úplně zvládat. Překvapilo mě, že jsem se takové situace nedočkala.
Obálka: 7/10
Anotace: Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života. Pravdivost tohoto tvrzení doslova na vlastní kůži otestovali protagonisté románu Osamělost prvočísel nadějného fyzika a spisovatele Paola Giordana. Alice a Mattia se v dětství rozhodli špatně: přitom nešlo o nic závažného, ona se jen nechtěla stát závodnicí v lyžování a on nehodlal vzít na oslavu ke spolužákovi svou mentálně postiženou sestru. Dalo by se to pochopit, byli ještě malí, ale tíha následků je neušetřila, naopak dopadla na ně celou svou vahou. Během dospívání hledají svoje místo na světě ještě obtížněji než většina jejch vrstevníků, ale když se setkají, zdá se, že by je mohli najít jeden vedle druhého. Mohli, jen kdyby se dokázali přenést přes traumata z minulosti. Anebo nemohli? Jsou opravdu předurčeni žít osamělý život prvočíselných dvojčat, o nichž si Mattia myslí, že tohle jsou oni dva s Alicí, osamělí a ztracení, vzájemně si blízcí, ale ne dost, aby se skutečně dotkli jeden druhého...
Paolo Giordano vypráví o lidské samotě a trápení, za něž si lidé často můžou sami, ale jen proto, že si nedokážou pomoci. Na rozdíl od mnoha svých generačních kolegů píše spisovným literárním jazykem a jeho přesný, chladný styl je adekvátním výrazem světa, kde běžná každodenní gesta jsou ta nejtěžší a kde blízko a daleko jsou relativní pojmy.
Ukázka: Alice ho nečekala tak brzo. Lístek mu poslala sotva před pěti dny, bylo tedy možné, že Mattia ho zatím ani nečetl. V každém případě si byla jistá, že nejdřív zatelefonuje, že si dají sraz, třeba v baru, kde ho v klidu připraví na tu zprávu.
Čekání na jakékoli znamení se stalo náplní jejích dní. V práci byla roztržitá, ale veselá a Crozza neměl odvahu zeptat se jí na důvod, nicméně v hloubi duše byl přesvědčený, že na tom má taky trochu zásluhu. Prázdnotu, kterou zanechal Fabiův odchod, nahradilo skoro pubertální třeštění. Alice skládala a rozkládala obraz toho okamžiku, kdy se ona s Mattiou setkají, vylepšovala jeho detaily, studovala scénu z různých úhlů. Přehrála si tu představu tolikrát kolem dokola, až nevypadala jako projekce budoucnosti, ale spíš jako vzpomínka.
Zašla také do městské knihovny. Musela si pořídit průkazku, protože až do toho dne tam nikdy nevkročila. Vyhledala si noviny, kde se psalo o Michelině zmizení. Čtení těch článků ji rozrušilo, jako by se všechna ta hrůza děla znovu, nedaleko od ní. Její jistotou otřásla Michelina fotka na titulní straně, na níž se zdála celá nesvá a upírala zrak někam nad objektiv, možná na čelo toho, kdo mačkal spoušť. Ten obraz okamžitě podkopal vzpomínku na dívku z nemocnice a překryl ji až moc přesně na to, aby jí to připadalo uvěřitelné. Alice si poprvé položila otázku, jestli to všechno nebylo jen šálení, halucinace, která trvala trochu dlouho. Pak fotogorafii zakryla rukou a četla dál a své pochyby rezolutně zaplašila.
Michelino tělo se nikdy nenašlo. Ani šaty, ani jedná indicie.
Nakladatelství: Odeon
Knižní databáze: CBDB, Goodreads
Oblíbené úryvky z knihy
Rozhodnutí uděláme během pár vteřin a jejich důsledky pak neseme po zbytek života.
Ani tentokrát, stejně jako tehdy, nikdo nevěděl, kde je. Ani tentokrát nikdo nepřijde. Ale ona už nikoho nečekala.
Usmála se k jasnému nebi. S trochou úsilí se uměla zvednout sama.
Adaptace knihy nebo inspirace knihou
Film: La Solitudine Dei Numeri Primi, 2010, Itálie/Německo/Francie