Motivace a osobnost

Autor: Abraham H. Maslow
Originální název: Motivation and Personality
Překlad: Pavla Le Roch
Původní rok: 1954
Rok vydání: 2021
Žánr: odborná literatura, psychologie
Počet stran: 354
Moje hodnocení: 10/10 Po mé první knize (Náboženství, hodnoty a vrcholné zážitky) od Maslowa netrvalo dlouho a sáhla jsem po další, tentokrát zcela odborné publikaci, kde podrobně rozebírá své teorie motivace a osobnosti. Měla jsem vysoká očekávání a naštěstí mě to nezklamalo, naopak. Už rozsáhlá předmluva naznačuje, že to rozhodně nebude přímočaré čtení a to, co je tam jen nakouslé, by si rozhodně zasloužilo více rozebrat.
Začíná poměrně ostrou kritikou tehdejšího přístupu vědy (a v některých aspektech i dnešního), na teoriích pudů také nenechá nit suchou, ale ani sebe nešetří. Na druhou stranu málokdy něco úplně zahazuje, dokáže vysvětlit svou kritiku, jaký pohled zaujímá a proč. To mi přišlo velmi cenné. Ačkoliv si totiž stojí za svou prací a názory, je tam stále přítomna i pokora a spousta pobídek k dalším výzkumům. Některé plánoval sám, ale bohužel je už nestihl. K některým během těch desítek let od vydání skutečně došlo a psychologie se vydala směrem, který by se mu pravděpodobně zamlouval, i když máme pořád hodně co dohánět. Některé zase zůstaly bez povšimnutí, nicméně mu nelze upřít mnoho nadčasových myšlenek, s kterými jsem souzněla.
Do hloubky se zabývá lidskými potřebami a hodnotami, z kterých pak vychází naše motivace. Obzvláště je zajímavý jeho výzkum tzv. sebeaktualizujících se lidí, kterých ve společnosti není mnoho. Ti by byli na vrcholku jeho pyramidy, do které svou teorii potřeb ve skutečnosti vůbec nesestavil. To mi vtipně připomíná kritiku systému vzdělávání, která se promítá i v této knize. Pokud o někom chcete skutečně něco vědět, je nejlepší studovat jeho vlastní texty. Stejně tak se v knize objevuje i jeho kritika náboženství.
Obecně mi je práce Maslowa blízká, co se týče témat i přístupu, a i proto jsem během čtení často zažívala pocit pohlazení po duši. Občas mě sice přepadl jistý smutek a myšlenka, že jsme se v něčem stále nikam moc neposunuli, ale celkově to hodnotím velmi kladně a místo v mých oblíbených je jasné. Přínosný je i doslov Zbyňka Vybírala. Byť mi styl psaní Maslowa sedí a považuji to za čtivé dílo, tak to tentokrát lze doporučit jen odborné veřejnosti.
Obálka: 6/10
Anotace: Lidskému životu nikdy plně neporozumíme, pokud nebudeme brát v úvahu nejvyšší aspirace člověka. Růst, sebeaktualizaci, usilování o zdraví, hledání identity a autonomie, touhu po dokonalosti (a další způsoby, jak vyjádřit směřování „vzhůru“) je třeba brát jako rozšířené a snad i univerzální lidské sklony. V knize Motivace a osobnost představuje Maslow systematickou teorii motivace a osobnosti a jejich aplikaci, které vyvodil ze syntézy tří přístupů: holistického, dynamického a kulturního. Nabízí rozšíření našeho chápání lidské osobnosti pohledem do „vyšších“ úrovní lidské přirozenosti. Jeho teorie je dnes citována nejen v psychologii, ale také ve vzdělávání, managementu, sociologii a mnoha dalších humanitních oborech. Její znalost patří k základům poznání o lidských potřebách a hodnotách, které jsou člověku vlastní a „umožňují mu být dostatečně silný a lidský, aby převzal kontrolu nad svým osudem“.
Ukázka:     Celkem vzato je vztah těchto zdravých lidí s mnohem méně zdravou kulturou složitý; lze se v něm dopátrat alespoň následujících složek.
    1. Všichni tito lidé spadají do oblasti zjevné konvenčnosti, co se týče volby oblečení, jazyka, jídla, způsobů, jakým se věci v naší kultuře dělají. A přesto nejsou doopravdy konvenční, rozhodně nejsou elegantní, apartní a uhlazení.
    Vyjádřený vnitřní postoj bývá takový, že obvykle příliš nezáleží na tom, jak se věci obvykle dělají, tedy jeden soubor pravidel provozu je stejně dobrý jako jakýkoli jiný soubor, který sice život usnadňuje, ale nestojí za to se kvůli němu moc vzrušovat. Zde opět vidíme obecnou tendenci těchto lidí většinou přijímat daný stav věcí, který považují za nedůležitý nebo nezměnitelný, případně pro ně jako jednotlivce v zásadě spíše bezvýznamný. Lidé, které jsme studovali, nepokládají výběr obuvi, účesu, zdvořilého jednání nebo způsobu chování na večírku za prvořadé záležitosti, takže mají tendenci nad tím jen pokrčit rameny. Nejsou to zásadní otázky.
    Jelikož však toto tolerantní přijetí neškodných lidových způsobů není vřelým přijetím doprovázeným identifikací, jejich podvolení se konvencím bývá spíš ležérní a ledabylé, přičemž raději dávají přednost přímosti, upřímnosti, šetření energií atd. Když je zkrátka podvolení se konvencím příliš obtěžuje nebo je příliš nákladné, je zjevná konvenčnost odhalena jako něco povrchního a odhozena s takovou lehkostí, jako odložíme kabát.
    2. Kteréhokoli z těchto lidí lze stěží nazvat rebelem proti autoritám ve smyslu adolescentního nebo vášnivého odporu. Neprojevují žádnou aktivní netrpělivost či neustálou, chronickou, dlouhodobou nespokojenost s kulturou či zaujetí tím, jak se rychle mění, i když dostatečně často dávají najevo své rozhořčení nad nespravedlností. Jeden z těchto subjektů, který byl v mládí horkokrevným rebelem, činovníkem odborů v době, kdy šlo o velmi nebezpečné povolání, to znechuceně a pln beznaděje vzdal. Spolu s rezignovaným přijetím pomalého vývoje sociálních změn (v jeho kultuře a době) se obrátil k vzdělávání mládeže. U všech ostatních jsme zaznamenali něco, co by šlo nazvat klidným, dlouhodobým zájmem o zlepšení kultury, z čehož pro mě plyně přijetí pomalého tempa změn spolu s nezpochybnitelnou žádoucností a nutností takových změn.
    To rozhodně neznamená, že by vůbec nebojovali. Kdykoli je rychlá změna možná nebo je potřeba odhodlání a odvahy, tito lidé tyto vlastnosti nepostrádají. I když nejde o radikální skupinu lidí v běžném slova smyslu, myslím si, že by jí snadno mohli být. Předně je to intelektuální skupina (je třeba si pamatovat, kdo je vybral), z nichž většina už má své poslání a cítí, že dělají něco skutečně důležitého pro zlepšení světa. Dále je to skupina realistů, kteří nejsou ochotni podstupovat velké, ale neužitečné oběti.

Nakladatelství: Portál
Knižní databáze: CBDB, Goodreads

Oblíbené úryvky z knihy

Věda je jen jednou z cest k poznání přírodní, sociální a psychologické reality. Tvůrčí umělec, filozof, humanistický literát nebo třeba kopáč může také objevit pravdu a měl by k tomu být povzbuzován stejně jako vědec. Tyto úhly pohledu bychom neměli vnímat tak, že se vzájemně vylučují nebo jsou nutně oddělené. Vědec, který je tak trochu také básníkem, filozofem, a dokonce snílkem, je rozhodně lepší než jeho upjatější kolegové.

Zaměření na prostředky má silnou tendenci vytvářet hierarchii věd, v níž je k velké škodě fyzika považována za více „vědeckou“ než biologie, biologie víc než psychologie a psychologie víc než sociologie. Takový předpoklad hierarchického uspořádání je možný jen na základě elegance, úspěchu a přesnosti techniky. Z úhlu pohledu vědy zaměřené na problém by taková hierarchie nikdy nemohla být navržena; kdo by mohl vážně tvrdit, že otázky týkající se nezaměstnanosti, rasových předsudků nebo lásky jsou ze své podstaty jakkoli méně důležité než otázky týkající se hvězd, sodíku či funkce ledvin?

Zaměření na prostředky má tendenci jednotlivé vědy příliš ostře oddělovat, stavět mezi nimi zdi, které je dělí na různá území. Když se zeptali Jacquese Loeba, jestli je neurolog, chemik, fyzik, psycholog, nebo filozof, odpověděl jen: „Řeším problémy.“ To by rozhodně měla být běžnější odpověď. A vědě by prospělo, kdyby měla více lidí, jako je Loeb. Od takových žádoucích výsledků nás ale odrazuje filozofie, která z vědce dělá spíš technika a experta než dobrodružného hledače pravdy, spíš někoho, kdo ví, než někoho, kdo nechápe.

Na vysvětlení by mohl pomoci paradox. Chápu terapie spojené s odkrýváním s vhledem, dynamické terapie - a takové jsou v podstatě všechny typy terapie kromě hypnózy a behaviorálního přístupu - tak, že v jistém smyslu odhalují, znovu odkrývají a posilují naše oslabené a ztracené instinktivní tendence a zbytky pudů, naše překryté živočišné já, naši subjektivní biologii. Tento konečný účel ještě nepokrytěji vyjadřují takzvané workshopy osobního růstu. Ty - jak terapie, tak workshopy - představují nákladné, bolestné, dlouhodobé snahy, které nakonec vyžadují celoživotní boj, trpělivost a sílu ducha, a i potom mohou selhat. Ale kolik koček, psů nebo ptáků potřebuje pomoc s tím, aby přišli na to, jak být kočkou, psem či ptákem? Hlas jejich pudů je hlasitý, jasný a nepochybný, zatímco ten náš je slabý, zmatený a snadno ho přehlédneme, takže potřebujeme pomoc, abychom ho slyšeli.

Každé přesvědčení, které vede lidi k nedůvěře k sobě i ostatním a k nerealistickému pesimismu ohledně lidských možností, je nutně zčásti zodpovědné za každou válku, jaká kdy byla vedena, za veškerý rasismus a náboženská krveprolití.

V naší kultuře průměrně deprivované dítě, které ještě neprošlo úplnou akulturací, tj. nebylo připraveno o všechnu svou zdravou a žádoucí živočišnost, dál usiluje o obdiv, bezpečí, autonomii, lásku atd., jakýmkoli dětským způsobem, který je schopno vymyslet. Průměrnou reakcí sofistikovaného dospělého jsou věty jako: „On se jen předvádí“ nebo „Jen si říká o pozornost,“ a podobně, jen aby ho vyloučil ze společnosti dospělých. Jinými slovy, tato diagnóza je zpravidla interpretována jako příkaz nedat dítěti to, oč usiluje, tedy nevšímat si ho, neobdivovat ho, netleskat mu. Kdybychom však považovali takové prosby o přijetí, lásku či obdiv za legitimní nároky či práva na stejné úrovni jako stížnosti na hlad, žízeň, zimu či bolest, automaticky bychom tyto potřeby spíš uspokojovali, než frustrovali. Jediným důsledkem takového přístupu by bylo, že jak děti, tak dospělí by si více užívali jeden druhého a rozhodně by se měli navzájem raději.
Neměli bychom to mylně interpretovat jako naprostou toleranci bez všeho rozlišování. Stále by bylo nutné určité minimum enkulturace, tj. nácviku, kázně, osvojování společensky žádoucích návyků, přípravy na budoucnost, uvědomování potřeb druhých; nicméně probíhala by v atmosféře uspokojování základních potřeb, takže by takový nácvik nepředstavoval žádné zvláštní problémy. Není tu naznačena žádná shovívavost vůči neurotickým potřebám, závislostem, návykům, poznávání, fixacím, odehrávání nebo kterýmkoli jiným neinstinktivním potřebám. A konečně si musíme připomínat někdy i žádoucí účinky frustrace, tragédie a neštěstí.

Pozorování a experimentální studie a zjištění o dětech někdy připomínají projektivní metodu, Rorschachovu inkoustovou kaňku, do níž se může projikovat hostilita dospělého. Často se mluví o vrozeném sobectví a destruktivitě dětí a mnohem více prací se zabývá těmito tématy než spoluprací, laskavostí, soucitem a podobně. Navíc bývají i ty nepříliš četné studie těchto později zmíněných témat obvykle přehlíženy. Psychologové a psychoanalytici často vnímají dítě jako malého ďábla, který se narodil s prvotním hříchem a nenávistí v srdci. Tato představa je rozhodně falešná. Musím připustit, že v této oblasti je žalostně málo vědeckého materiálu. Svůj úsudek stavím na pouze několika málo vynikajících studiích, zejména studii soucitu u dětí Lois Murphyové (352), na vlastní zkušenosti s dětmi, a konečně i na určitých teoretických úvahách (301). Nicméně i tak skrovné důkazy mi přijdou postačující, abych zpochybnil závěr, že děti jsou primárně destruktivní, agresivní, nepřátelská malá zvířata, do nichž je třeba kázní a tresty vtlouct alespoň trochu dobra.

Dalším významem autonomie je schopnost se samostatně rozhodovat, řídit, být spíš aktivní, zodpovědný, ukázněný, rozhodný člověk než pěšák, který je bezmocně „determinován“ ostatními, být spíš silný než slabý. Mé subjekty mají vlastní názor, docházejí k vlastním rozhodnutím, jsou iniciátory, kteří jsou zodpovědní za sebe a svůj osud. Je to sotva patrná vlastnost, je těžké ji popsat slovy, a přesto je nesmírně důležitá. Tito lidé mě naučili vnímat jako hluboce nemocné, abnormální či slabé to, co jsem vždy bral za samozřejmé a lidsky normální; tedy že mnoho lidí nemá vlastní názor, ale jejich názory utvářejí obchodníci, inzerenti, rodiče, propagandisté, televize, noviny a tak dále. Jsou to pěšáci, jejichž pohyb musí řídit ostatní, místo aby řídili a určovali svůj pohyb sami. Mají proto sklony cítit se bezmocní, slabí a zcela determinovaní; jsou kořistí predátorů, ukňouraní slaboši, a ne nezávislí a zodpovědní lidé. Význam takové nezodpovědnosti pro vlastní volbu v politice a ekonomii je pochopitelně zřejmý; je katastrofální. Demokratická společnost postavená na svobodné volbě musí mít lidi, kteří samostatně jednají, rozhodují se, vybírají, kteří jsou schopni vytvořit si vlastní názor, jednat svobodně a na základě vlastní vůle.

Všichni bychom si asi měli vzít k srdci lekci, jakou jsem si vzal já. Žádné dokonalé lidské bytosti neexistují! Je možné najít osoby, které jsou dobré, vskutku velmi dobré, dokonce skvělé. Skutečně existují tvůrci, vizionáři, mudrci, světci, bořitelé a hybatelé. To nám může dát naději ohledně budoucnosti lidského druhu, i když takových lidí není mnoho a jsou spíš vzácní. A přesto mohou být i tito lidé někdy nudní, iritující, nevrlí, sobečtí, hněviví či depresivní. Abychom se vyhnuli deziluzi z lidské přirozenosti, musíme se nejprve vzdát vlastních iluzí o ní.

Návyky jsou současně nutné a nebezpečné, užitečné a škodlivé. Bezpochyby nám šetří čas, úsilí a myšlení, ovšem cena je vysoká. Jsou hlavní zbraní adaptace, a přesto ji brzdí. Jsou řešením problémů, a současně jsou z dlouhodobého hlediska opakem čerstvého myšlení bez škatulkování, jinými slovy řešení nových problémů. I když jsou užitečné pro naše přizpůsobení se světu, často brzdí naši vynalézavost a tvořivost, neboli nám mají tendenci bránit, abychom svět přizpůsobili sobě.

„Satan a já,“ řekl Steffens, „jsme šli spolu po Páté avenue, když jsme spatřili muže, který se náhle zastavil a ze vzduchu sebral kus Pravdy - rovnou ze vzduchu - kus živé Pravdy.“
„Viděls to?“ zeptal jsem se Satana. „Neděsí tě to? Nevíš snad, že to stačí, aby tě to zničilo?“
„Ano, ale nebojím se. Řeknu ti proč. Je z ní teď krásná živá věc, ale ten muž ji nejdřív pojmenuje, pak ji někam zařadí, a v tom okamžiku už bude mrtvá. Kdyby ji nechal žít, a žil ji, zničilo by mě to. Nebojím se.“

Pro truhláře, který je pouze truhlářem, je svět celý ze dřeva.

Vztahy mezi rodičem a dítětem se obvykle studují, jako by byly pouze souborem problémů, pouze příležitostí k selhání. Jsou však především potěšením a radostí, skvělou příležitostí, kterou si můžeme užívat. To platí i pro adolescenci, k níž často přistupujeme, jako by se podobala moru.