Spalovač mrtvol

Autor: Ladislav Fuks 
Původní rok: 1967
Rok vydání: 2003
Žánr: novela, horor, psychologický
Počet stran: 137
Moje hodnocení: 7/10
Obálka: 5/10
Anotace: Příběh o „spalovači mrtvol“, trochu podivínském a pilném zaměstnanci pražského krematoria Karlu Kopfrkinglovi, patří do prvního období spisovatelovy tvorby. Vyšel roku 1967 a spojoval bolestnou reakci na předválečné dramatické situace republiky a celé Evropy s groteskními a černými psychologickými a dějovými motivy.
Jestliže se tato próza označuje jako psychologický horor, správně to vystihuje autorovu a vypravěčovu fascinaci zlem a smrtí. Charakterizovala i titulní postavu, jež se v průběhu překotných událostí a pod vlivem mefistofelského přítele ochotně přizpůsobovala nabídnutí příležitosti ke kariéře „vyvoleného“ a končila vraždami a izolací. Je ovšem třeba připočítat smutně ironický Fuksův vypravěčský styl, který jakoby neosobně, věcně nebo cituplně vede dialogy a popisuje a „hraje“. Působí nejenom drasticky, ale i panoptikálně.
Příběh, odehrávající se na samém konci 30, let v pražských kulisách v době mnichovské kapitulace a okupace, působí až obludně logickým vývojem malého člověka k přijetí zla; patologický případ sleduje až k dovětku s datem pětačtyřicátého roku. Díky vnitřnímu napětí lidského příběhu a literárním kvalitám a rovněž díky úspěšnému filmovému zpracování se Spalovač mrtvol počítá k nejlepším prózám Ladislava Fukse.
Ukázka: Ta žena byla za mrtvou prohlášena a v tom případě je naší povinností ji po obřadu spálit. Prohlášení za mrtvou je ten nejodpovědnější, ale i nejvznesenější úřední akt, který se na tomto světě koná, je to akt, který rozhoduje, a my zde plníme své povinnosti přesně. Tak jste viděl, pane Dvořák, ty naše mechanismy a automatismy, a to je zatím, pane Dvořák, vše.“
V deset hodin, kdy začínal obřad paní Strunné, řekl pan Kopfrkingl panu Dvořákovi, který opět kouřil:
„Ta žena byla za mrtvou prohlášena, a to rozhodlo. To už je pak něco jako zákon, zákony jsou proto, aby lidem sloužily, a my je tedy musíme ctít. Můžeme jí prokázat jen jednu poslední službu, dopřát jí po obřadu ještě třicet minut na slepé koleji, je pátá, a já jsem proto, pane Dvořák, šťasten. Ale pak za pětasedmdesát minut z ní zbude jen bělostně žhavá kostra a i ta se rozpadne,“ řekl s pohledem na mikrofon, „za pětasedmdesát minut bude proměněna v podobu, z níž vzešla, v prach, v zemi by to trvalo dvacet let a ještě by zbyly kosti. Byla-li však paní Strunná vskutku živá, bude to pro ni velké neštěstí. Neštěstí proto, že měla život před sebou. Neštěstí by to nebylo jen v případě,“ řekl pan Kopfrkingl a usmál se na pana Dvořáka, „v případě, kdyby byla v životě moc trpěla. I takové případy jsou a želbohu je jich dost. Utrpení je zlo a my máme dělat vše, co je v naší moci, abychom je alespoň zmírnili nebo zkrátili... Ale nebojte se, pane Dvořák,“ pan Kopfrkingl se usmál, „paní Strunná byla vskutku mrtvá, tyhle omyly se dnes už nedějí.“
Pan Kopfrkingl sledoval pak mikrofonem obřad ze síně, druhou větu ze Schubertovy Nedokončené, ovšem, krásce v rakvi bylo sotva třicet, pak otevřel knoflíkem železnou oponu v síni a zavezl krásku na slepou kolej. Pan Vlk v prvním žárovišti nebyl ještě zcela proměněn, zbývalo mu ještě těch třicet minut. Chvílemi si pak Kopfrkingl četl knížku o Tibetu a dalajlámovi, jeho víře, převtělování, chvílemi sledoval teploměr u pana Vlka, aby nepřekročil 1020 stupňů, jednu chvíli si vzpomněl na to, co říkal přítel Willi, když byl nedávno s Ernou u nich na návštěvě, a co dnes říkal Beran a Zajíc o politické situaci, poslouchal řeč z dalšího pohřbu o tom, co je jeden lidský život... pak mu bleskla hlavou dcera pana Holého, hezká mladá růžolící dívka v černých šatech, jak v rámařství v Nekázance měří lišty na obraz svatebního průvodu, pak myslil na mladou paní Liškovou, která tu uklízela a dnes byla nějaká skleslá... pak bylo deset třicet a se smutným úsměvem zavedl do prvního žároviště rakev krásky.

Nakladatelství: Odeon
Knižní databáze: CBDB, Goodreads

Adaptace knihy nebo inspirace knihou

Film: Spalovač mrtvol, 1968, Československo